Jak se rodí přítomnost?

1) JAK ŽÍT?
V těchto dnech čtu novou knihu o životě dona Giussaniho.
Při jejím čtení si uvědomuji, do jaké míry je pravda, že potřebujeme vidět a následovat svědky, protože pouze svědek a ne nějaká diskuze nám může sdělovat krásu a plnost hluboce radostného života.
V dopisu jednomu svému drahému příteli don Giussani, čerstvě vysvěcený na kněze, píše: «Veškerá činnost a radost, štěstí, práce, úzkost našeho života nemůže být ničím jiným než vášnivým úsilím stále více chápat, cítit, přát si toto spojení s nekonečnou Láskou».
Pro Giussaniho naplnění sebe sama spočívalo ve spojení, ve vztahu s nekonečnou Láskou s velkým L, tedy s Kristem.
Celý život dona Giussani byl neustálým svědectvím jeho vztahu s přítomným Kristem. Don Giussani byl stále překvapován přítomností Krista ve svém životě. Křesťanská událost, tedy Kristovo vtělení, byla pro něj skutečností natolik reálnou, natolik konkrétní, že každý detail /jeho/ života byl touto skutečností osvětlován.
Poslouchejme, jak sám don Giussani o tom mluví, když vypráví o jedné příhodě ze semináře:
«Vzpomínám si, jak jednou, když jsme scházeli po schodech ke kostelu, mi Manfredini řekl: „To, že se Bůh stal člověkem jako my, je věc z jiného světa!”. A já jsem dodal: „Věc z jiného světa, která žije v tomto světě!”».
Stejné svědectví, které nám přináší don Giussani, vidíme v evangeliích:
Jan 20, 1-2.11-18
V tomto úryvku nacházíme odpověď na otázky: «Jak žít?» a: «Co máme dělat na světě?». Pouze, když nalezla odpověď na první z nich, «Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?», tedy, když nachází přítomnost, kterou hledá a která odpovídá na její pláč, má Maria co sdělit, co říci ostatním: «Viděla jsem Pána!».
Stejně tak pouze Kristova iniciativa umožnila, aby se v životě dona Giussaniho zrodila vášeň pro misii, která později dala život hnutí.
Křesťanství je přítomnost Krista, který ráno po Vzkříšení potkává Marii Magdalenu, jež pláče, protože nalezla prázdný hrob, a oslovuje ji jménem. Křesťanství je přítomnost Krista, který oslovuje jménem Zachea a říká mu: «Slez ze stromu, neboť dnes přijdu to tvého domu» anebo vidí Matouše, jak počítá peníze vybrané na daních a říká mu: «Pojď za mnou!»
Křesťanství je přítomnost Krista v životě maminky dona Giussaniho, která, když s ním kráčela jednou ráno za úsvitu, řekla: “Jak krásný je svět a jak velký je Bůh” a don Giussani zůstal poznamenaný těmito maminčinými slovy po celý život!
Toto je nejvíce šokující skutečnost v životě člověka: Že /totiž/ Kristus přichází vstříc každému z nás a oslovuje nás jménem.
Každý z nás, co jsme dnes tady, ať zkusí upřímně pomyslet na všechny ty chvíle, kdy ho Kristus oslovil jménem.
Pomysleme na to, kdy jsme zcela jasně pocítili a byli tím překvapeni, pomysleme na překvapení, kterým pro nás bylo a je setkání s Kristem.
Vyzývám vás, abyste pomysleli a uvědomili si událost, která se stala v životě každého z nás, to jest, že nám Ježíš vyšel vstříc, protože jsme si na to bohužel už zvykli.
Teoreticky víme, že Kristus je přítomný mezi námi a že nás volá jménem, ale už jsme si na to zvykli. Kristova přítomnost často už pro nás není překvapením jako byla pro Marii Magdalénu nebo pro Zachea, je to zvyk, a protože zvyk nemá sílu cokoliv změnit, nemění se nic ani v našem životě.
Kdežto my jsme slyšeli, jak Marie Magdaléna, jakmile uslyšela své jméno, zvolala “Mistře!”. Toto je obrácení, žádný moralismus! Obrácení je poznání /a uznání/: «Mistře!».
Obrácení je odpověď na lásku Někoho, který vysloví naše jméno s citovou intenzitou nikdy předtím nevídanou, a díky tomu objevíme sami sebe. Pro Marii Magdalénu bylo poznání Krista odpovědí na lásku, kterou k ní Kristus chová a která v ní znovu probouzí veškeré lidství. Kristus ji oslovil jménem, aby vytvořil nový vztah k věcem, který se nazývá «panenství»: «Nezadržuj mne», říká Ježíš Magdaléně, nepotřebuješ to. Cokoliv jiného je ničím ve srovnání s onou chvílí, kterou Marie zažila, když poznala Ježíše.

2) UDÁLOST, KTEROU KAŽDÝ ČLOVĚK NEVĚDOMKY OČEKÁVÁ
A tato událost zasáhla i nás. Skrze osobu dona Giussaniho k nám tato událost dospěla. Událost Krista k nám dospěla skrze lidství dona Giussaniho a jeho vášeň pro Krista, které my jsme svědky, vždyť je pravda, že mnozí bychom tu nebyli, kdybychom nebyli zasaženi způsobem, jakým nám on Krista sděloval.
Právě on k nám nechal dospět ono rozechvění, které zasáhlo Marii Magdalénu, stejné jako tehdy, ne „podobné”, ale „právě takové”, stejné jako tehdy, stejnou událost, která zasáhla Marii. Není jiný zdroj přináležení než zkušenost křesťanství prožívaného tady a teď jako událost. A pouze toto stačilo, aby se nás zmocnila bláznivá touha být «Jeho».

3) POČÁTEK NOVÉHO POZNÁNÍ
Toto setkání s Kristem, které nás uchvátilo, není nějakou emocí, která se přihodí jednou nebo několikrát za život, když se octneme ve zvláštním stavu ducha.
Setkání s Kristem v nás nevzbuzují jen nějaké city! Má sílu nás změnit, sílu utvořit v nás počátek nové poznání reality a života.
Před několika dny na škole komunity nám jedna naše kamarádka vyprávěla o své zkušenosti z účasti na „Equipe del CLU“, což je mezinárodní setkání studentů hnutí.
Říkala, že z počátku jí dělaly problémy anglické překlady /přednášek/ a fakt, že nikoho neznala. Byla proto uzavřená do sebe a nemohla najít důvod, proč tam vůbec je.
Pak přišel výlet, který konali v tichu, a ona byla náhle zasažena krásou toho, co viděla, lidmi, kteří tiše kráčeli, i nádherou přírody. Od té chvíle se otevřela, začala ze sebe vycházet a všímat si lidí kolem sebe.
To je jasný příklad toho, co jsem říkal předtím: pro tuto kamarádku proměna začala novou Přítomností, která ji zasáhla v realitě. Nebylo to /její/ úsilí, co způsobilo onu proměnu, ale uznání nové Přítomnosti, která ji v té chvíli překvapila a způsobila v ní počátek nového poznání reality, která ji obklopovala. Pouze mocná Přítomnost může zaplavit náš život do té míry, že pak již můžeme prožívat okolnosti, které přicházejí, aniž bychom měli potřebu se bránit, hledat neustále nějaké útočiště, nasazovat si masku, která nás má chránit, ale /naopak/ můžeme konečně čelit všemu otevřeným způsobem.
Jiná věc, která mne zasahuje, když čtu o životě dona Giussaniho, je, že on čelil všemu jako výzvě vůči sobě, vztah ke každému, koho potkal, každá situace pro něho vždy byla příležitosti dát do hry sebe sama, provokací, nikdy se nesnažil před ničím utíkat.
Mnohokrát jsme okolnostmi natolik zraněni, že už nejsme schopni poznat, tedy vidět, chápat správným způsobem realitu a /samotné/ okolnosti, a všechno nás pouze dusí, je to jako bychom viděli realitu jen skrze tu /naši/ ránu, a tak se snažíme utéci. Je to jako kdyby se naše rány, naše těžkosti staly jediným hodnotícím měřítkem našeho života. Jako Marie Magdaléna, která se dívala na realitu skrze své slzy a neviděla už nic jiného: nepoznala ani Ježíše!
Ale v té chvíli, co se mění? Co má sílu změnit postoj Marie Magdalény?
Kristus ji oslovuje jménem a vrací ji do hry, umožňuje jí, aby ho poznala, aby se začala dívat na realitu jinak, protože Jeho přítomnost je mocnější než každá rána a každý pláč, a tak do široka otvírá náš pohled, abychom mohli vidět realitu v její pravdivosti.
«Spočinul na něm pohled, a tehdy uviděl», řekl o Zacheovi svatý Augustin (Svatý Augustin, Traktát 174, 4.4). Přátelé, jak odlišný by byl život, kdyby každý z nás nechal na sobě spočinout Kristův pohled, ať už je naše rána jakákoliv!
Opakuji: Ať už je naše rána jakákoliv!!
Uvědomte si, že rána, kterou pociťujeme, je požehnaná! Naštěstí máme otevřené rány, rány, které pálí a někdy se nezacelují, které jsou někdy tak bolestivé, že křičíme, rány které mohou zůstat otevřené i po celý život!
Letos v létě, když jsem byl v Itálii, jsem se po letech setkal s jedním svým vzdáleným příbuzným, který mi vyprávěl o nemoci své maminky. Já jsem neudělal nic jiného, než že jsem mu řekl, že rád půjdu s ním navštívit ji v nemocnici a dva dny to jsme tam spolu šli. Bylo to jen pár dní před její smrtí, /ona/ už nemluvila a nedokázala se pohnout, jen její oči ještě mohly vyjadřovat život, který v ní ještě byl. To, co mne zasáhlo, byla otázka tohoto mého příbuzného, jejího syna, kterou mně neustále opakoval po celou zpáteční cestu z nemocnice. „Jak je možné, že je takhle zničená. Ještě před několik dny jí bylo dobře... proč právě ona, žena plná života!”.
Tato otázka byla opravdová, byla to otázka, která vyjadřovala veškeré lidství toho muže. Otázka, s níž se obracel na mne z prostého důvodu, že já, který jsem v té době jednoduše neměl nic na práci a byl tam s ním, jsem pro něho byl společností, byl jsem přítomností. Z jednoduchého důvodu, že jsem kněz, jsem byl přítomností!
Po několika dnech jeho maminka zemřela a on mne nepřestával vyhledávat a telefonovat mi. Neexistoval žádný projekt, žádný problém, žádný detail, který by ho mohl odtrhnout od oné velké otázky po smyslu tajemství života a smrti. Náhle se stal člověkem široce otevřeným vůči realitě!
Jak odlišné je být v realitě, když člověk má touhy, když má otevřené otázky, které nesnaží potlačovat, protože pouze tak cele směřuje k tomu, aby objevil, aby zachytil každé zrnko pravdy, které mu může jít vstříc! Tak se vše stává zajímavým, protože, kdybych neměl tuto touhu, kdybych neměl tuto ránu, kdybych nebyl zcela otevřený nemohl bych si ani všimnout pravdy, která mi jde vstříc, neviděl bych ji.

4) CO MÁME DĚLAT NA SVĚTĚ? ORIGINÁLNÍ PŘÍTOMNOST
Teď chápeme lépe význam otázky, kterou nám Carrón klade: Co máme dělat na světě?
Já z jednoduchého důvodu, že jsem stál před tím mým příbuzným jako kněz, byl jsem pro něho jasně Přítomností Krista.
Pomyslete na to, co může každý z nás být pro svět, budeme-li si vědomi, že náležíme Kristu!
Mezi našimi přáteli v Praze jsou někteří, kteří začínají navštěvovat vězně, a jedna z nich mi před nějakou dobou řekla: „Chtěla bych, aby oni mohli vidět, potkat to, co jsme, chtěla bych jim umět přinášet naše charisma”.
Tato touha je správná, protože misie je podstatnou částí křesťana!
My jakožto křesťané jsme jeho přítomností ve světě!
Být přítomností ve světě znamená uskutečňovat společenství s Kristem a mezi námi /navzájem/.
To, co Marie, Matouš, Zacheus přinášejí do reality, je postoj definovaný společenstvím s Ním /Ježíšem/, které On vytvořil, když vyslovil jejich jméno, když je zavolal jménem. A když se toto děje každému z nás, společenství se projevuje jako přítomnost podle naší originality, podle naší identity, kterou popisuje svatý Pavel: «Vy všichni jste totiž děti Boží pro víru v Krista Ježíše, protože všichni, kdo jste byli pokřtěni v Kristu, jste se ztotožnili s Kristem. Už tedy není Žid nebo Řek; otrok nebo člověk svobodný; už není muž nebo žena, neboť všichni jste jedno v Kristu Ježíši» (Srov. Gal 3,26-28).
Kristus je utvářející dimenze naší osoby. Jestliže Kristus definuje mou osobnost, pak vy, kteří jste Jím byli uchopeni, nutně vstupujete do dimenze mé osobnosti. Proto, ať se nacházím sám ve svém pokoji nebo se scházíme ve třech u jídla o polední přestávce, kdekoli a jakkoli, toto je naše identita.
Problémem je tedy sebeuvědomění, obsah vědomí nás samotných: “Nežiji už já, ale jsi to Ty, kdo ve mně žije.” Toto je skutečný nový člověk ve světě a rodí se ne z /morální/ důslednosti, ale z nového sebeuvědomění».
Zde je příklad toho sebeuvědomění, o kterém jsem mluvil:
Hned po vysvěcení na kněze don Giussani onemocní těžkou plicní infekcí a je nucen strávit dlouhé období u moře upoután na lůžko, na uzavřeném pokoji, kde nemůže dělat nic než léčit svou nemoc.
Poslouchejte, co v té době napsal jednomu svému příteli:
«Podstatou života, štěstí je láska. Nezměrná nekonečná láska, která se sklonila nad mou nicotností a vymodelovala z ní lidskou bytost (…) Nezměrná nekonečná Láska, která se dopustila té absurdity, že mne bytost stvořenou, konečnou jako prach, učinila nekonečným jako je On. ».
Tato slova velmi dobře popisují, jak probíhá proměna života.
Právě zkušenost vztahu s živým Kristem, kterou Giussani definuje jako nekonečnou Lásku, v nás probouzí touhu se změnit, být Jím proměněni. Toto je pravý opak moralismu.
Moralismus, tedy úsilí o to, abychom se změnili vlastními silami, nás nevyhnutelně vede k ospravedlňování vlastních chyb, vede nás ke zklamání ze sebe i ze života. Kdežto přítomnost Lásky s velkým L, Přítomnosti k následování, nás vede k touze být Kristovi, náležet mu, být jeho!
To je něco jiného než zklamání! Zde don Giussani mluví o štěstí!
Toto vše ale ještě musí dozrát, protože jsme ještě zmateni. Jestliže tento malý, zárodečný počátek nedozraje, při první bouři bude smeten. My nebudeme moci vydržet, pokud tento počáteční důraz nedozraje: nebudeme moci nést jako křesťané tu obrovskou horu práce, námahy a odpovědnosti, k nimž jsme povoláni.
Proto jsem předtím řekl, že vědomí toho, že jsme jeho, že jsme byli uchváceni Kristem, není nějaký momentální pocit, ale je to nové uvědomění si sebe, nový a stabilní způsob poznávání reality.
Toto nové poznávání se odráží i v komunitě, nepotkáváme a nepřesvědčujeme lidi svými iniciativami; to, co přitahuje, je opravdový důraz na přítomnost, daný Realitou, která je mezi námi a kterou máme „na sobě“: Kristem a Jeho tajemstvím zviditelněným v naší jednotě.
Účelem komunity je vytvářet lidi dospělé ve víře. Právě dospělé ve víře svět potřebuje, ne zdatné podnikatele nebo kompetentní pracovníky, protože těch je společnost plná, ale všichni jsou značně rozporuplní, pokud jde o schopnost vytvářet lidství.
Způsob, jakým se komunita stává místem budování dospělosti ve víře, je „následování”. Následovat znamená ztotožňovat se s osobami, které žijí svou víru s větší zralostí. «Z toho vychází základní myšlenka naší pedagogiky autority: opravdovou autoritou jsou pro nás ty osoby, které nás přitahují svým srdcem, svou dynamikou, svým vkusem vycházejícími z víry. Skutečná autorita je ale tedy definicí přátelství. »
Opravdové přátelství je společnost provázející nás k našemu určení, proto mi vždycky vytane na mysli nám důvěrně známý obraz Petra a Jana, jak s široce otevřenýma očima běží ke hrobu, společně směřují k určení. Každý z nás to může porovnat s obvyklým pojetím přátelství, které prožívá. Společně směřující k určení. A není to otázka povahy.
Toto vše se v nás musí stát pravdivým, /právě/ k tomu je nám dán čas. Hledání pravdy je dobrodružství, pro které se čas stává dějinami», získává jakožto čas svou hodnotu. Jinak - říká – podléháme «pokušení utopie», to jest vkládáme «naši naději a naši důstojnost do určitého „projektu” vytvořeného námi»

5) TO, CO ZACHRAŇUJE ČLOVĚKA
Co máme dělat na světě? «To nové je přítomnost - pokračuje don Giussani – jako uvědomění si toho, že „nesu na sobě” cosi definitivního – definitivní soud o světě, pravdu o světě a o lidstvu -, které se vyjadřují naší jednotou. To nové je přítomnost jakožto vědomí toho, že naše jednota je nástrojem k znovuzrození a k osvobození světa».
Toto bytí Přítomností vědomou si toho, že naše víra nástrojem k znovuzrození světa, se rodí z víry, ale my jsme často v pokušení nahradit víru určitým projektem, proč?
Protože si myslíme, že víra, že křesťanská komunita jako přítomnost není dostatečně důrazná, že není schopna změnit realitu, a proto si myslíme, že k ní my musíme něco přidat, ne jako projev toho, co jsme – projevovat se je nevyhnutelné -, ale jako doplnění, jakoby víře něco chybělo k tomu, aby byla konkrétní, jakoby Ježíš na něco zapomněl a musel něco dodat ke svědectví o Sobě: to si mysleli všichni ti, kdo věřili, křesťanství žité v tradici nestačí k tomu, aby byli přítomni; tak jako my si myslíme, že hnutí někdy nestačí. Právě proto je tohle vzácná příležitost k prohloubení otázky: co jsme? Co máme dělat na světě?
«To nové – říká vždy don Giussani – je přítomnost této události nové lásky, nového lidtsví, přítomnost tohoto počátku nového světa, kterým jsme my. To nové není předvoj, ale Zbytek Izraele, jednota těch, pro které to, co se stalo, je všechno, ne jen nějaký kus, ke kterém je potřeba něco dalšího přidat: to, co se stalo, je všechno! a kteří čekají jen na to, až se projeví příslib, až se uskuteční to, co je obsaženo v tom, co se stalo. To nové tedy není budoucnost, k níž je třeba kráčet, není to nějaký kulturní, sociální a politický projekt: to nové je přítomnost. Rozdíl spočívá v různosti vyjádření.
Když toto pronikne až do hloubi našeho bytí, naplní se náš život radostí. Toto je nejcitlivější lakmusový papírek, který nám nechává don Giussani. Kolik známe lidí opravdu plných radosti? Protože bez radosti není tvoření, není přítomnost..
A jeho radost, to není tvář ztuhlá v umělém křečovitém úsměvu, ne! Je celá hluboce poznamenána smutkem věcí, jako tvář Kristova smutek, vzhledem k tomu, že smutek je podmínkou cesty, byť přechodnou, proto dokonce ani naše zlo nám nemůže vzít radost. Radost je jako květ kaktusu, který na rostlině plné ostnů vytváří něco krásného.