Je úžasné být svobodný

Když před dvaceti pěti lety začínali, bylo jich jen sedm – teď je jich po celém světě 150 a v jejich dobrodružství se stále prolíná poslušnost a svoboda. Fr. Massimo Camisasca, zakladatel Fraternity misionářů, jež se zrodila z charismatu Communione e Liberazione, nám o tom vypráví.

Díla, jejichž tkalcem je Bůh, jsou upletena z mnoha pestrobarevných nití. Těmito nitěmi mnoha barev jsme my, a tvoříme tak část vzoru, jehož je On sám umělcem. Tento obraz mi tane na mysli, když přemýšlím o těch dvaceti pěti letech, jež uplynuly od doby, kdy Fraternita svatého Karla podpisem zakládacího aktu 14. září 1985 vznikla. K těmto prvním nitím, tedy kněžím, kteří toho rána před kardinálem Ugem Polettim podepsali ustanovující akt, se přidalo mnoho dalších. Dnes je nás kněží spolu se seminaristy stopadesát. Je to cosi tak malého ve velkém moři církve, drobné znamení ve velkém moři Hnutí. Myslím ale, že je důležitou částí celku. Za ta léta se v našem životě objevilo mnoho lidí, kteří žádali o pomoc, nebo byli našimi učiteli a přáteli.

Koho Bůh použil? Nejprve myslím na Fr. Giussaniho. Bez jeho podpory by se Bratrstvo svatého Karla nikdy nezrodilo, ale, a to především, by nepotvrdilo samo sebe. Ještě důležitější ovšem bylo, a je, jeho charisma - dar zkušenosti, již žil a která stále vytváří východisko našeho života i metody výchovy.

Myslím na Fr. Juliána Carróna, jenž mě během uplynulých pěti let doprovázel svým přátelstvím a velkodušností svého srdce. Svědčil mi o pokoji, s nímž žije svůj obtížný úkol, a obdaroval mě svou otevřeností ke všemu, co Duch probouzí, čímž umožnil i vznik Sester misionářek svatého Karla.

Pak myslím i na mnohé rodiče kněží a seminaristů, z nichž většinu jsem poznal díky návštěvám jejich domovů. Myslím na děti, které jsme pokřtili. Na lidi, jež jsme zpovídali a odpouštěli jim ve jménu Božím. Na mnohá srdce, která skrze nás znovu objevila pokoj – chudé, jimž jsme pomohli, nemocné, jež jsme doprovázeli, umírající, které jsme utěšovali, mladé lidi, jimž jsme otevřeli cestu k úžasné existenci plné naděje.

Ale přemítám také o našich slabostech, hříších (těch, o kterých vím, i oněch, o nichž nevím), ubohosti, rozděleních, selháních… Dokonce i tyto, a především snad právě tyto, Bůh použil. Protože přijímáme- -li nápravu od Něj pokorně, stává se naše slabost silou.

Naplněný slib. S vděčností vzpomínám na kardinála Uga Polettiho, jenž nás uznal v roce 1989 jako Společnost apoštolského života diecézního práva navzdory odporu mnohých. To mi připomíná nadšení Jana Pavla II. a rok 1999, kdy jsme se díky jeho uznání stali Institutem papežského práva.

Náklonnost a úcta, jež nám prokazuje Benedikt XVI., jsou pro mne zdrojem velkého povzbuzení. Celou naši fraternitu přijme na audienci po únorovém shromáždění, na němž se každých šest let volí Generální rada a nový generální představený.

Od onoho dne v únoru či březnu 1965, kdy jsem Fr. Giussanimu poprvé řekl, že se chci stát knězem, do vzniku Fraternity svatého Karla, uplynulo dvacet let. Když dnes s odstupem pohlížím na toto období, byla to klikatá cesta. Nejdříve přišla myšlenka stát se dominikánem; zklamání ze setkání s italskými dominikány; vstup do semináře ve Venegono; poté, co to bylo znemožněno, vstup do semináře v Bergamu; mé kněžské svěcení v roce 1975, odchod do Říma o tři roky později s povolením od biskupa v Bergamu, a konečně, v roce 1985, vznik Fraternity. Jedinou hvězdou, jež mě během těchto dvaceti let vedla, byla jistota, že Bůh uskutečňuje to, co vložil do tvého srdce. Pamatuji si na větu odkazující na Abraháma, kterou mi Fr. Giussani řekl, když jsem byl ještě velmi mladý: ,,On má moc splnit vše, co slíbil“ (Řím 4,21).

Dívám-li se hlouběji, odkrývá tento příběh skutečnou jednotu. V roce 1969 jsem si zapsal do deníku: ,,Všechno, co zbývá, je úžas nad společným životem, místem modlitby a ticha.“ Již na počátku jsem tak v sobě nalezl tato dvě světla: přitažlivost ticha, dozajista zrozenou z cvičení, jež Fr. Giussani dával členům Memores Domini, a jistotu, že křesťanství uskutečňuje univerzální povolání ke spáse, předjímané v čase realitou společenství. Tyto dvě zkušenosti pro mě představují srdce církve, Hnutí, a zvláště Fraternity svatého Karla.

Setkání svobod. Naše společenství je zcela plodem setkání mezi boží svobodou a svobodou lidí, kterou On stále vyzývá. Nerodí se a neumírá rozkazem, ale v tajemství svobody. Zároveň má v lidských dějinách úkol, velký či malý v očích lidí, což závisí na jejich schopnosti vidět či způsobu myšlení.

Základním úkolem, který vykonáváme, je napomáhat růstu a rozvoji Božího lidu. Kněz nemá žádný důvod sám v sobě, ale ve vztahu ke Kristu a k lidem. Jeho fascinace leží právě zde, v přitažlivosti, jež byla v posledních desetiletích zatemněna. Chceme být pro lidi znamením Kristovy krásy, krásy církve, skrze naši ubohou lidskost, projasněnou Tím, který nás povolává.

Ve světě a v některých oblastech církve lidé neví, kým kněz skutečně je. Je ztotožňován s člověkem, jenž se snaží nahradit svůj nedostatek lásky mocí nad lidmi, fixací na liturgii, organizací nebo jinými zvláštnostmi. Chceme ukázat krásu povolání, které po staletí dávalo církvi veliké lidi a probouzelo v nich skrytou energii pro dobro těch, kteří žijí ve světě. Církev je dar pocházející od Boha prostřednictvím jiných lidí, který se stále děje při nejjednodušších příležitostech a místech na zemi, právě tak jako v těch nejvážnějších a nejpompéznějších. Za těch 25 let jsme na sebe pohlíželi jako na jediný dům, ačkoli jsme byli daleko od sebe, jako na jednu rodinu, jež je nyní obohacena přítomností Sester misionářek svatého Karla. Také jako na instituci, která má své vlastní vedení a svůj samostatný život, ale stejně jako my sdílí charisma Communione e Liberazione.

Vděčnost. Co považuji za největší objev těch dvaceti pěti let? To, že moji bratři jsou nejjasnějším znamením boží vůle spasit mě. To naplňuje mé srdce vděčností a odstraňuje všechna pokušení únavy a stáhnutí se do sebe. Cítím se mladší, než jsem byl před dvaceti pěti lety, a doufám, že toto je i zkušenost mých přátel. V těchto letech jsem chtěl celou svou silou vychovat svobodné lidi. Jsou výchovné metody, jež mají ze svobody strach. Upřednostňují odcizení osoby a přetvářejí ji na jinou, která ji nahrazuje. Je velmi pohodlné zmizet do bezpečí, poskytovaného řadou zákazů, pravidel a nařízení. Svým životem chci jen ukázat zlidšťující krásu poslušnosti. Vím, že jsem svobodný, protože chci přilnout k Tomu, který mě chtěl a miluje mě, abych ve věcech a událostech hledal stopy Jeho samého, jež tu zanechal.