Jeden chromozom (navíc), který buduje okamžik

Měl zemřít. Ale Daniele je tady, malý a silný. A vyvíjí se. Protože nás „nenechává zastavit se u toho, čemu rozumíme“.

Jedinou jistotou se zdál onen chromozom navíc. Trisomie 18. Diagnóza přišla, když Daniele byl ještě v břiše Chiary a lékaři popisovali hypotézy, které všechny kroužily okolo stejného slova: „Zemře. Snad ještě před narozením, pravděpodobně okamžitě poté.“ Ale Daniele je tady, doma v kuchyni, v Marcově náručí. Na konci července odešel z nemocnice, z řetězce hadiček, sond a dýchacích krizí, které vypadaly, že si ho musí odnést z minuty na minutu pryč. Za chvíli mu budou 4 měsíce. 17. září ho oslavili v Morimondu, v opatství v milánské diecéze. Kostel plný, lidé z poloviny Itálie: Romagna, Piemonte, Trentino… Lid. Zrozený okolo této kolébky. Okolo víry Chiary a Marca. A okolo samotné přítomnosti tohoto dítěte - křehkého, drobného, ani ne tříkilového, ale se schopností vrýt se do světa, vybudovat – vyvíjet se - silnější než spoustu jiných životů dohromady. Protože naráz odkazuje k jiné jistotě: „Je zde. Je chtěný. A je chtěný takový, jaký je.“ Chiara je jednoduchá a zářivá. Stejná jednoduchost jako první den, tváří v tvář oné diagnóze: „Plakala jsem, jistě. Samozřejmě, že nechceš nemocné dítě. Očekáváš normálnost. Přeješ si ho zdravé. Ale byla jsem si jistá jedním: že Danieleho příchod je něco pro nás – pro mě. Dívala jsem se na něj na ultrazvuku, s pokřivenými ručičkami a říkala jsem si: Jestliže ho tvoříš takového, pak to znamená, že ho chceš právě takového. Jako chceš mě s kudrnatými vlasy, tak jeho chceš takového.“
Pokuste se vcítit se. Být v kůži otce a matky dítěte, které by tady okamžik poté již nemuselo být. Jistě, jako každé dítě. Ale Daniele je tato neurčitost před očima v každém okamžiku, je to něco, co činí každý normální okamžik dramatickým: nachlazení Anny a Eugenia, sourozenců, blinkání ve špatný okamžik… Něco víc než krize. „A přesto v těchto měsících to byla cesta. Je to, jako kdybych mohla každý den dát novou kostku na tuto zeď jistoty.“ Proč? „Stalo se toho hodně. Změna lidí okolo, přátelé, fakt, že tě Bůh nikdy nenechává samotnou. Ale především práce školy komunity: neustálé znovuzačínání. A můj růst, ono já, které se znovu probouzí, a postupně toto já odhaluješ živější. Pozornější ke spoustě věcí.“ Například? „Sotva jsme vyšli z nemocnice, doma to bylo neustálé honění se: ,Teď udělám toto a pak budu s tebou.‘ Byla to touha, která tlačila. Možná tě pak už nikdy nedokážu vzít do náruče. Ale není toho nikdy dost. Jednoho dne jsem si řekla: proč? I kdybych tě držela od rána do večera v náručí, pro tebe by to nebylo víc než to, co máš. A mně to nevyřeší život.“ Takže? „Takže se dostaneš k jádru věci: Daniele je výzva ve víře. Otázka je, jestli věříme v Ježíše, jestli uznáváme přítomnost Tajemství, které tvoří jeho i nás. A jestli nás toto může podepřít. Neznamená to, že jsme schopní, ale že den za dnem se z toho naučíme trošku víc.“
Je dojemné pomyslet, že se vše v hloubi zrodilo z jiné obtíže, před několika lety. Krize, všechno vypadá, že se rozbije. Pak nabídka dona Eugenia. Změna domu a města. Setkání s dalšími přáteli. Ale především výzva, která byla uvnitř této nabídky: vzít vážně sami sebe a Krista. Přesněji vzít znovu vážně víru. „Přijali jsme to,“ vypráví Marco. „A když jsme si uvědomili, že se mezi námi zrodilo také něco zajímavějšího, než to, co se zrodilo v den svatby, řekli jsme: hle, Kristus tě neopustí. Dáš mu trošku a on otevře dveře a cesty v poušti. A proto tváří v tvář Danieleho nemoci byla tato reakce: uvidíme, kam nás dovede tato cesta, Pane. Ale nikdy jsem si nemyslel, že by toto bylo proti mně.“
Také on do toho vkládá své cihly. „Souhlasů“ a objevů. „Když měl své krize, v nemocnici, říkal jsem si někdy: Má vymezený čas, to víš. Musíš být připravený. Odůvodňoval jsem si to. Ale když modral, modlil jsem se, aby to přešlo. Je to dramatické, zjistíš, že nejsi připravený. Nemůžeš být. A tak křičíš. Modlíš se: neumím v tom chodit, pomoz mi. Nebo: nech ho dýchat. A právě v této otázce se angažuje celé tvé já do hloubi. Jsi bezmocný: vše dostáváš. Ale děláš všechno, co můžeš. Protože prosíš.“ A pro sebe, co žádáš? „Nenech mě zastavit se nejdřív u toho, čemu rozumím. Protože je to vždy příliš málo. Pomoz mi jít krok dopředu, protože tam je jistě něco pro mě.“ A co objevíš? „Přistihneš se, že jsi více pozorný k věcem, k porozumění vazby, která ho poutá k životu, k jeho vztahu s Bohem. A uvědomíš si, že je to také pro tebe. Stejný vztah. On nemá požadavky nebo stížnosti. Je tam a žije. A já toužím po takovémto poutu s Kristem: přímém, bez filtrů. Dívat se na realitu, která se děje.“
A další děti? „Dívám se na ně jinak,“ říká Chiara. „S Annou, nejstarší, jsem si vždycky v hloubi myslela: udělej to tak, já ti vysvětlím život, tento způsob není správný. Ale Bůh jí stvořil takovou, jaká je, se svým charakterem. Je víc pro ni, a tak pro mě. Už to není, naučím tě, ale stůjme spolu před tím, co je. Stojíš před nimi ne jako před svými dětmi, ale tobě svěřenými, aby vyrostly. Jestliže je nenaučím, aby se dívali na svět tímto pohledem, co je naučím?“ A Marco? „Měl jsem tisíce obav. Daniele je tak křehký, možná mu druzí, aniž by si to uvědomili, ublíží. Ale jsou zralí. Eugenio je velice jemný. Když projde kolem Daniela, zastaví se a dá mu pusu. Vždycky. Pak odejde. Napadá mě, jako když člověk projde okolo svatostánku. Poklekneš, uznáš Ho.“ A žiješ.
„Vidíš, objevujeme, že Pán není nikdy majestátní ve svém způsobu, jak se nabízí. Je diskrétní, dotýká se tě v malých věcech. Já z tohoto vždy stále víc tuším, že Daniele je chtěný. Například, pomoc, která přichází s praktickými nutnostmi: léčby, výdaje se křtem… Je to jako kdyby nám Pán pokaždé říkal: Nedělejte si starosti, mám to na mysli. Mám na mysli jeho a mám na mysli vás. Každý den vidíš stále více tuto Přítomnost, která nás doprovází.“ A buduje. V dramatu, v bolesti, ale buduje. „Je to pravda, každý den zjišťuji, že jsem jistější,“ říká Chiara. „Viděla jsi, pochopila jsi, byla jsi u reality. Položila jsi další cihlu. A možná dojdeš k večeru a přistihneš se, jak říkáš: Díky Bohu, že Daniele má jeden chromozom navíc. Protože vše, co z toho vzešlo, je velké.“