"Jsme zde. Můžeme komukoli říct: přijď a uvidíš"

Cesta mezi komunitami CL na Středním východě, kde jsou křesťané stále více v nebezpečí, ale kde jsou také ti, kteří pokračují v budování přátelských vztahů a kteří vycházejí z „ověřování pozitiv ve všem“

V Bejrútu se scházejí každý pátek na Škole komunity ve farnosti na severu města. V Alexandrii mohou konečně číst Náboženský smysl v arabštině. V Jordánsku manžel s manželkou upevňují vzájemný vztah. V Jeruzalémě, malá italsko-izraelsko-palestinsko-maronitská komunita pokračuje se zápalem v prorocké zkušenosti ve městě, „po kterém všichni touží, ke kterému se všichni obracejí“ (slova Pierbattisty Pizzaballa, Správce Svaté země , který takto mluvil na Meetingu Rimini). Při příležitosti setkání v La Thuile jsme měli možnost se lépe poznat se zástupci CL na Středním Východě. Tito lidé vidí zkoušku, zodpovědnost a zvláštní volání ve svých životech a rádi o všech těchto věcech hovoří: skrze moudrá slova Simona nebo jiskřícíma očima mladé Mariam.

Cessine, 42, učitel v Libanonu: „V naši malé komunitě (kolem 10 lidí) jsou římskokatolíci, maronité, melchité a Syřané. Jsme kouskem Libanonu, který je domovem pro zhruba 15 křesťanských ritů. Ale bráníme se partikularismu a rozdrobení. Křesťané jsou nyní v politice vážně rozděleni na ty, kdo jsou pro-syrští a proti-syrští, pro-sunnitští a pro-šíitští a pro-vládní a proti-vládní. Stále jsme v poválečném státě, po válce, která byla tak dlouhá, že je pro nás těžké si vůbec vzpomenout na její začátek. A nyní jsou tu ještě nepříznivé následky nedávné války s Izraelem na jihu země. Naše země má mnoho slabostí a nachází se ve velice nestabilní situaci. Ale od začátku roku zažíváme nové vědomí: ve všem nalézáme to dobré a důvěřujeme v naši zkušenost přátelství a jednoty. Nikdy nevynecháme Školu komunity, ať už jsou protesty nebo uzavřené ulice, protože se pro nás stala referenčním bodem. Ale jasně vidíme krizi křesťanů, všech těch mladých lidí, kteří chtějí odejít.“

Said, 43,učitel v Egyptě: „Toto je pro nás rovněž vážným problémem. Křesťané nemohou najít práci, když je ředitelem společnosti muslim. Život ve městě a ve společnosti je velmi obtížný a někdy doslova nepřátelský. Takže křesťané se stále více uzavírají do svých farností a škol. Pro naše mladé lidi je snem odjet do ciziny a zapomenout na všechny tyto problémy, ale pro mnohé je nemožné uskutečnit tento sen.“

Simon, 55, ředitel AVSI v Jordánsku: „My začínáme dokonce z ještě základnějšího východiska. Zde [v Jordánsku] neexistuje ani představa, kdo to Ježíš vlastně je. Pro Araba je téměř nemožné mluvit o jeho vlastní zkušenosti. Nikoho nenapadne, aby něco takového dělal, a už vůbec ne, aby se osobní zkušenost stala předmětem dialogu. Vládne zde silný smysl pro soukromí, a proto osobní otázky zůstávají nevyřčeny. My začínáme s jednoduchými přátelstvími, mluvíme s ostatními o každodenních věcech a získáváme si jejich důvěru.“

Rony, 46, ředitel logistiky projektů AVSI v Libanonu.: „Jsme tady. To je naše jistota; z toho vycházíme, ať je nás málo či mnoho. Jsou tu rodiny, které musely žít v cizině během občanské války, které se vrátily, když se situace uklidnila, a které pak znovu v zoufalství utekly pryč kvůli válce na jihu Libanonu. Znají velmi dobře důležitost soužití v naši zemi; vědí velmi dobře, že jsme byli pozitivním modelem dlouhou dobu, ale když je situace nebezpečná, když je bezpečnost jejich dětí ohrožena, tak se raději vzdají svých principů a odjíždějí. Jiní, ti mladší, odchází pracovat do zemí v Perském zálivu, aby vydělali peníze, a když se vrátí, zjistíš, že se jejich pohled na svět změnil, že mají jiné zájmy, že propadli konzumnímu způsobu života. Musím říci, že také křesťané často nechápou závažnost problému. Říkají, že by mladí lidé měli odjet do Zálivu, že se vrátí dříve či později. Ale jak se vrátí? S jakou mentalitou? S jakými touhami? To je otázka. Tváří v tvář pokušení utéct, které je čím dál, tím víc rozšířené, se snažíme potvrdit pozitivní stránky života, ať už jsou podmínky jakékoliv. Mnozí si mohou myslet, že je to bláznovství, ale my…my jsme pro to stvořeni. Znamení nechybí. V naší práci je lidský dialog, ten stejný dialog, který kdysi normálně existoval mezi dvěma Libanonci i přesto, že měli jinou víru. Doufáme, že také my začneme číst společně Náboženský smysl v arabštině.“

Ettore, 42, inženýr v Jeruzalému: „Naše situace je částečně podobná té v Libanonu a částečně podobné té v Egyptě. Ve Svaté zemi, jak víte, je velké napětí na obou stranách, na arabské i izraelské. Naše přítomnost, náš život nevyžaduje plnění nějakých požadavků nebo předpokladů. Jsme zde, tak to je a tak to má být. Můžeme říct komukoliv, aby přišel a viděl, aby viděl, že soužití je možné, že je možné být přáteli a dokonce společně pracovat. Díky zkušenosti nesmírné různorodosti, obrovských rozdílů, které až někdy nahánějí hrůzu, a pomocí metody zjišťujeme, že srdce lidí jsou v podstatě identická.“

Miriam, 24, učitelka v Egyptě: „U nás doma pět sourozenců a dva rodiče sdílí dva pokoje, bylo by určitě pěkné mít trochu víc místa. Vidím své přátele a jejich únavu a poslouchám jejich řeči o tom, že někde jinde by jim bylo lépe. Já však musím říct, že mě tato myšlenka niky nenapadla. Alexandrie je moje místo, moje země, moje komunita. Nejsme na všechno sami: to se mi potvrdilo na Meetingu Rimini. To, že naše přátelství existuje na celém světě, mě naplňuje pokojem. Vím, že v Itálii a v Americe, v Brazílii a v Japonsku, myslíte jako já, jako my. Ježíš chtěl, abychom žili společně, ale být pohromadě nutně neznamená, že musíme žít na stejné ulici nebo že se musíme vidět kažý den ve škole. Naše přátelství pomáhají zformovat myšlenku, že osamění a strach jsou poraženy.