Kdo napsal tuhle knížku o mně?

Při jedné z našich cest do Ugandy jsme se octli v Matany, v nemocnici Comboniánů uprostřed pouštní savany. V neděli odpoledne setkání školy komunity. Upozornění viselo na nemocničních informačních tabulích. Bylo tu asi 30 lidí, několik zaměstnanců, ale především pacienti. Kromě nás dvou byli z Hnutí jenom 2 lidé – ředitel nemocnice, Daniel Giusti, a Joseph, ugandský mladík zaměstnaný v administrativě. Ostatní byli směsicí katolíků, protestantů, muslimů a animistů. Všichni se pozorně účastnili a poslouchali. Četli jsme Náboženský smysl. Joseph od šesti let společně se svým bratrem pásl otcovy krávy a často se mnoho dní nevrátil domů. V deseti letech utekl, aby nemusel do školy, a nastoupil jako administrativní pomocník do nemocnice. Jednoho dne mi vyprávěl, jak potkal hnutí. „Jednou v neděli, krátce po tom, co jsem sem přišel, jsem si všimnul pozvánky na školu. Poněvadž jsem neměl co dělat, řekl jsem si, že přijdu. Bez velkého nadšení, protože do mé vesnice přišlo už několik bílých lidí číst z nějakých bichlí (byli to protestanti), ale nelíbili se mi. Když jsem přišel, setkání teprve začínalo a zůstal jsem stát blízko u dveří. Četli jenom tenkou knížku a už to se mi zdálo zajímavé. Najednou mě to zasáhlo jako blesk: došlo mi, že mluvili o mně. Byl jsem tak šokovaný, že jsem se nemohl ani pohnout. Myslel jsem, že všichni pochopili, že mluví o mně a že se na mě budou otáčet, ale ne, nedívali se na mě. No ale kdo to byl, kdo napsal takovou knížku o mně? Kdo to byl, tam v Evropě, kdo věděl, na co jsem myslel, když jsem pásl krávy? Řekl bych to jenom svému bratrovi! Byla to šestá kapitola Náboženského smyslu. S Leopardiho básničkou Noční zpěv potulného pastýře v Asii (Il canto notturno di un pastore errante dell´Asia). Když jsme došli na konec, už jsem se nemohl dočkat další neděle a úplně mě svrběla kůže, jak jsem chtěl vědět, co dál bude v téhle knížce.“

Maria Rosa, Madrid