Když se mlha rozestoupí

Nedávno jsem byl pozván, abych se zúčastnil oslav ,,Světového festivalu vědy“ sponzorovaného některými význačnými fondy, které podporují vědecký výzkum. Festival měl podobu malého meetingu v Rimini, sestávajícího ze 40 akcí během čtyř dní. Většina z nich se konala na kampusu NYU na Washington Square, včetně výstav, prezentací a panelových diskusí v posluchárnách univerzity. Byl jsem pozván, abych se zúčastnil dvouhodinové panelové diskuse na téma: ,,Věda a víra.“ Chápu, že toto téma je poprvé součástí takové akce.
Přijal jsem pozvání k panelové diskusi o některých kontroverzních otázkách současnosti s nositelem Nobelovy ceny za fyziku, židovským ateistou, jenž je americkým ředitelem výzkumného projektu, placeného Evropskou unií, jehož cílem je studium ,,biologických kořenů náboženského přesvědčení“, a kognitivní psycholožkou z Havaje, která zkoumá mozkovou činnost během náboženských prožitků.
Bylo mi jasné, že diskuse bude zcela teoretická a soustředná na požadavky a experimentální ,,objevy“ o kořenech náboženského smyslu. Protože jsem se však držel toho, co jsme se učili na Škole komunity a duchovních cvičeních Fraternity, odmítl jsem diskusi za těchto podmínek. Uvědomoval jsem si, že základním předpokladem této diskuse je rozdělení mezi rozumem a zkušeností.
Fyzik se označoval za křesťana (metodistu) a bránil názor, že zde není žádný rozpor mezi vědou a vírou proto, že obojí se zabývá různými aspekty skutečnosti. Trval na tom, že víra musí být rozumná a vztažená k tradici a zkušenosti, ale vztah mezi nimi zůstává zcela abstraktní. Řešení tohoto vztahu byl intelektuální problém. Kognitivní psycholožka prohlásila, že je unitářkou, která konvertovala ke katolicismu, ale dávala jasně najevo, že to žádným způsobem nezasahuje do jejího experimentálního výzkumu nebo dokonce jejího náhledu na to, co konstituuje ,,náboženskou zkušenost.“
Ovšem nejzajímavější osobou byl židovský ateista. Určitě nebyl dualista a trval na tom, že není agnostik, ale zcela přesvědčený stoupenec ateismu, založeného na faktech svého vědeckého výzkumu. To byla jediná cesta k poznání skutečnosti a to jej přesvědčilo, že víra v Boha byla evoluční náhodou, jež nebyla ve shodě s žádnou skutečnou potřebou lidského druhu. Nebyl vzdálen názoru, že by měla být vymazána z lidského života – věřící odpovídali na skutečný evoluční vývoj, dokonce i kdyby jeho původ byl náhodný.
V jedné chvíli chtěl ateista vědět, kolik posluchačů věří, že evoluce je dostačující k vědeckému vysvětlení původu a dějin lidského druhu bez jakékoli odvolávky na božský zásah. Hádal bych, že velká většina přítomných zvedla ruce, a stejně tak i já! Trval jsem na tom, že víra v Boha nebyla založena na božských ,,zásazích“ objevených vědeckým bádáním a jeho metodologickými předpoklady. Moderátor panelu mě požádal o odpověď na ateistovy otázky. Zeptal se mě, jaká byla moje první reakce na projekt, financovaný Evropskou unií, jenž má prokázat biologické kořeny víry. Nepamatuji si, co přesně jsem v té chvíli řekl, ale uvědomil jsem si, že nadešla chvíle, abych zpochybnil užitečnost celé diskuse. Má jistota o Bohu, řekl jsem, nebyla založena na výsledcích vědeckých experimentů, ale na mé jistotě týkající se tří absolutních závěrů mé zkušenosti: 1) kdysi jsem neexistoval; 2) někdy zemřu; 3) to ve mně vyvolává otázku, jíž je rozumné se zabývat: o co zatraceně jde? Žádný jiný druh než ten lidský není vyzýván odpovědět na tuto otázku. Proč nás provokuje? Jediný způsob, jak v sobě mohu odstranit tuto otázku, by spočíval buď v odmítnutí prvních dvou jistot, a to by nebylo racionální. Toto je cesta, jež musí být prozkoumána, prověřena zkušeností a již je nutné projít, abychom dosáhli jistoty o Bohu. Událost, která nás vede k víře, je na této cestě, a proto je víra rozumným způsobem poznávání skutečnosti. Reakce publika byla ohromující. Bylo to, jako by závan čerstvého vzduchu projasnil mlhu. V jedné chvíli mi ateista řekl: ,,Buď nejsem ateista, nebo vy nejste věřící, protože s vámi souhlasím víc než s kýmkoli jiným v panelu.“
Vše, na co jsem myslel v limuzíně (!) během cesty domů, byla tvář usmívajícího se Fr. Giussaniho!