Kořen odpuštění

V sekulární společnosti je odpuštění, coby naděje, odsouzeno ke zkáze, nemá-li základ v Kristu, prameni lásky, jenž je jedinou pravdou, která může takový ideál udržet.

Nedávno jsem se díval na film Gladiátor s Russellem Crowem na filmovém kanále a byl jsem omráčen tím, jak je o nejvyšší ideály usilováno tou nejotřesnější krutostí bez toho, že by někdo zaznamenal neslučitelnost obou. Přemýšlel jsem o této kultuře, která byla v době příchodu prvních křesťanů do Říma a velkých měst říše dominantní. První křesťané nevyhledávali ochranu před touto kulturou. Namísto toho se do ní zapojili na všech úrovních, zlidštili ji a vnesli do ní svou zkušenost důstojnosti osoby, velikosti rozumu a možnosti milosti a odpuštění. Nebyl to výsledek politických strategií, ale plod jejich úsilí odpovědět na své setkání s Kristem – tj. jako plod své víry.
V současnosti jsem zapojen jako konzultant do televizního dokumentu o současném smyslu ideje odpuštění (bude vysílán na podzim v televizi PBS). Po rozhovorech se stovkami lidí o jejich zkušenosti odpuštění jich producent vybral pro natáčení zhruba deset spolu s komentáři ,,odborníků“ v oblastech náboženství, psychologie, lékařství, historie, literatury a dalších. Po prvních rozhovorech je mi jasné, že naše dominantní kultura oddělila odpuštění od jeho kořenů v náboženském smyslu. Ve své sekulární verzi není možné dosáhnout odpuštění bez potlačení toho či onoho aspektu lidské zkušenosti (tak jako spravedlnost pro oběť) a tím i bez narušení skutečnosti. Nacházíme tak případy, v nichž je odpuštění zapříčiněno psychologickým uzdravením, a jiné, ve kterých se ,,jen hněv“ jeví jako cesta k duševnímu zdraví. Nejobtížnější k pochopení (a nejvíce fascinující pro sekulární mysl) je cesta bezpodmínečného odpuštění následovaného věřícími lidmi jako Amish. Na druhou stranu dokonce i pohled věřícího na odpuštění se nezdá být možný bez potlačení (a tím i narušení) některých aspektů skutečnosti, tak jako uspokojení potřeby spravedlnosti.
Srovnejte to se slovy divadelního autora Milosze Abbota adresovanými Miguelovi Manarovi o svém hříšném životě: ,,Je skutečností, že přemýšlíš o věcech, které už nejsou (a nikdy nebyly), můj synu.“ Zprvu to zní jako argument pro přijetí (a praktikování) náboženského bezpodmínečného odpuštění, ale není to náboženský smysl, jenž k tomu Abbota podněcuje. Je to víra v Krista. Je to skutečnost Krista a jeho smírné smrti a vzkříšení, jež berou vážně všechny aspekty skutečnosti, včetně požadavků spravedlnosti, která potvrzuje důstojnost osoby – jak hříšníka, tak i oběti hříchu. Je to láska zjevená a sdílená v Kristu, jež uskutečňuje tento zázrak a umožňuje pravé odpuštění, v němž se milost a spravedlnost opravdově přijímají. (Abbot se ptá: ,,Proč se obáváš ztráty toho, co si tě dokázalo najít?“ A pokračuje: ,,Pokání není lítost. Je to láska.“) To umožňuje Manarovi, po dlouhé cestě otevírání svého srdce této lásce, říci: ,,Jsem Manara. A ten, jehož miluji, říká: Tyto věci nikdy nebyly. Pokud někdo kradl. Pokud někdo zabil: ať tyto věci už nejsou! Pouze On je.“
Ještě jednou, je jasné, že bez víry v Krista se násilí stává pro naši lidskost skutečností, dokonce i když sleduje ty nejvznešenější ideje. Bez Krista je lidský život krutý.
Ale proč to neříkáme veřejně? Proč se tyto věci obáváme říci veřejně?
Nutí mě to k zamyšlení nad odpovědí Fr. Giussaniho na otázku T. S. Elliota, zda člověk opustil církev, nebo je to církev, jež opustila člověka. Obojí je správně, odpověděl Giussani. A když byl dotázán, kdy církev opouští člověka, odvětil: ,,Když se bojí hlásat Krista.“
Dnes prožíváme důsledky tohoto strachu hlásání skutečnosti Krista. Současně tyto bolestivé okolnosti, v nichž naše společnost nyní žije, představují skvělou příležitost hlásat Krista. Nemějme tentokrát strach říci, že bez Krista je lidský život krutý. Ve jménu člověka hlásejme Krista. Jen On je.