Maximální vyjádření

1954: „Deset minut před začátkem první mše hnutí jsem se pustil do učení písní Vero amore è Gesù a O côr soave.“ Kronika začátku.

„Není žádné větší vyjádření lidských citů než hudba. Kdo by nebyl zasažen smyčcovým koncertem, jak je možné být necitlivý k barvám klavírní sonáty? Zdá se to být maximum. Avšak když slyším lidský hlas... Nevím, jestli se to stalo i vám: ale je to ještě víc, a víc už to nejde. Opravdu neexistuje větší služba komunitě, než je zpěv.“ S těmito slovy přijal Don Giussani skupinu lidí, pro něž tvoří hudba velkou část života. Profesoři na konzervatoři i obyčejní amatérští kostelní zpěváci, všichni ovšem propůjčují svůj dech, hlas a vášeň sborům Comunione e Liberazione.
Šlo o společné stolování. Zde předkládáme z poznámek získané otázky, které vycházely z různých stran stolu (bylo tu asi 30 lidí), odpovědi a kontrující otázky dona Giussaniho. Téma? Samozřejmě hudba. Zpěv. Vzhledem k tomu, že z poznámek se zdá, že konverzace přeskakuje od jedné věci k druhé, doufáme, že ji bez zbytečných výtek autorovi za nedostatek linearity dokážeme uspořádat do úseků.
Don Giussani se brání a opakuje: „Ano, zpěv je nejvyšším vyjádřením lidského srdce. Neříkám to proto, že mám před sebou vás, kteří zpíváte. To, co říkám tady, říkám vždycky.“
Poznámka: málo lidí si na cestě zpívá, ale vždycky je slyšet bzučení písniček, které unikají ze sluchátek a vyskakují ven ze všech stran. Je tu vždycky zvukový podklad, který nás pronásleduje, ať jsme kdekoliv, a který si nevybíráme. Velmi módní jsou davy shromážděné na karaoke nebo na koncertě písničkáře. „Avšak,“ přerušuje Giussani, „tyto písničky a exhibice těchto jevů mohou být znamením obrovské korupce doby. Zpěv už není vyjádřením lidu, ale stává se posedlým opakováním, sentimentalismem, plachostí a rozmarem jednotlivců. Možná je nás hodně, kdo posloucháme a rozpoznáváme se v notách a frázích. Ale zůstáváme roztříštění. Kolektivně sami.“
Vysype se trochu strachu jako sůl na stůl. Opravdu je dnes nemožný zpěv lidu? Jeden profesionální hudebník položí otázku takto: jak růst, jak být misionáři prostřednictvím hudby?
To, co pomáhá nejvíc z hlediska vyjádření, to, díky čemu rosteme, je zpěv pro komunitu. A potrhuji slovo pro. Na duchovních cvičeních Fraternity zpívat sólo ne před, ale pro 16 tisíc lidí. To je rozdíl mezi Vescem Rossim, který bude bez pochyby skvělý, a vámi, kteří jste sborem těchto 16 tisíc. Vy vyjadřujete těchto 16 tisíc, jste hlasem těla, lidu, určení. Vasco Rossi i před 100 tisíci vyjadřuje jenom sám sebe a utvrzuje ty, kteří ho zbožňují, v osamocenosti a v prázdnotě. Avšak když v Rimini na duchovních cvičeních zpíváte vy, vyjádříte nás, jste my, a váš hlas se zvedne a dotýká se nás jako čistý dar. Proto je zpěv nezištný, zpěv je charita /italština používá jediný výraz pro vyjádření nezištné lásky, vyjádřené činem: láska a charita se tak stává jedním – pozn. překladatele/. Zpěv je čistá charita. Mohu-li vám dát radu: nestarejte se příliš sami o sebe, o vaši schopnost vyjádřit se. Obsahem starosti nemůže být vyjádření sama sebe, ale vyjádření vědomí tohoto lidu. Proto sbor, zpěv je nejužitečnější a nejnezištnější službou pro komunitu. Jestliže některá komunita nemá sbor, znamená to, že nemá vášeň, něco se porouchalo.
Otázka: Jak si můžeme být jistí, že nenásledujeme svoje vlastní rozmary? (Mezitím se hodí podotknout, že všechno probíhá mezi bohatými talíři a padajícími vidličkami, žádná slavnostnost, hodně apetýtu).
Odpověď: „Jistota vychází z přináležení. Je to záležitost velice přirozená. I dítě, které neprožilo zkušenost přináležitosti k matce a otci, vyrůstá s psychickou poruchou. Zpívá se a zpěv vyjde z hrudi a z krku, přičemž vyslovuje vědomí, když přináležíme. Vstoupili jste někdy do domu, kde je mladá láskyplná matka? Je nemožné, aby si její dítě neprozpěvovalo. Zpívá, prozpěvuje si, vynese ven kdovíodkud harmonie: a má 4 roky! Je to vyjádření radosti a klidu, které se objeví, jsme-li milovaní. Když přináležíme.“

Někdo hodí kamenem: „A proto se tedy v mnoha komunitách zpívá špatně?“
„Je to znak rozkladu komunity,“ říká klidně don Giussani. A vysvětluje: „Čím víc se pusa plní slovem společenství, tím víc se komunita rozpadá. Přináležení ke společenství, jednotu (společenství), nahrazuje citová vazba k osobnosti, možná fascinující. Ale končí to tak, že se komunita zakládá jen na psychologických vazbách. Avšak komunita vyrůstá z účasti na Bytí, z ontologie. Jestliže nepochází od Tajemství, není to komunita. Je třeba být si vědomi události, která se děje teď a tady. Pak co se zpěvu týká...“ Na chvíli všechno ztichne, přestanou se namáčet lžičky do karamelového krému.. „Co se zpěvu týká: je to obecný nedostatek hnutí. Kvůli tomu, že šéfové málo vnímají, co je člověk, co je křesťanství? Tahle ,zanedbanost‘, tato neláska ke zpěvu a hudbě je znakem vážného úpadku.“ Směje se a vtipkuje, ale ne příliš. „Já, jelikož vím, co je člověk, vyžaduji zpěv.“ Je to stará vášeň dona Giussaniho. Vypráví, že v letech 1932 – 33, měl 9 nebo 10 let, jeho otec vybíral z novin na jakou sváteční liturgii se nechat doprovodit od syna, kroužili po celé Lombardii, aby našli polyfonní mši. Byla krize, ale víc než chleba byla důležitá hudba. A do domu Giussaniových v Desiu, kde nebylo peněz nazbyt, přicházelo v neděli večer trio nebo kvarteto hrát Schuberta.
Někdo to komentuje: být z hudebního těsta tu buď je, nebo není. Takže stran pořádku: „Máte dělat sbory, zpívat?“
Don Giussani: „Slovy se nikdo nepohne. Kdo přináleží, učí se.“ V tomto bodě se konverzace vrací zpátky k historii zpěvu v hnutí. Nezrodilo se o nějaký ten rok později, s Adrianou /Adriana Mascagni – autorka mnoha tradičních písní CL – pozn. překladatele/ a dalšími. Nezrodilo se ani minutu po hnutí. Je to stejná věc jako hnutí, můžeme říct, že je to jeho charizma?
Giussani vypráví: „Na první mši GS (gioventú studentesca), té úplně první: tam se narodil zpěv hnutí. Sešli jsme se v milánském kostele sv. Gottarda al Palazzo. A 10 minut před začátkem mše jsem se pustil do učení písní Vero amore è Gesù a O côr soave. Hýbal jsem rukama, jak to dělal můj učitel v semináři (zopakuje gesto), zpíval jsem a oni mě následovali. 5 minut před první mší hnutí se zrodil zpěv hnutí. Začátek zpěvu hnutí je začátek hnutí. Není v tom rozdíl. Zrodí se hnutí a zpívá se. Jako dítě s matkou. Přináleží a vytryskne zpěv. Bez přináležení nemůžeme být sbor. Sbory se nevynucují dekretem, rodí se, když se rodí hnutí. I dnes.“
A písně zrozené z GS? „Byly tu krásné, už od začátku. A všichni je zpívali. Pak se po dlouhé roky víc
nezpívaly. Písničky od Adriany Mascagni – nádherné – upadly do zapomnění. I ty nejhezčí písničky od Claudia Chieffa (La guerra, La ballata dell´uomo vecchio, La nuova Auschwitz) se přestaly používat. Ale bojoval jsem. Jestli je něco autentické, musíš to nechat projít. A ty písničky se vrátily.“
Někdo znovu vloží prst do rány: avšak – a jsme u finálního šumivého vína, úžasného rosé – je tu téměř hluchota v hnutí... Don Giussani to komentuje: „Rozšířila se lenost, setrvačnost... Ale je to především vyprahlost. Ta dominuje dnešní společnosti. Ale právě se zpěvem je možné rýt v tomto suchém terénu. My si stěžujeme a bijeme se v prsa vždycky, když se v nás tahle suchost zabydlí, a je to správné. Ale pomyslete, že devět z deseti, kteří nás poznají a přijdou na naše setkání, odchází a říkají: ,Jak dobře se u vás zpívá!‘ Všechny nejsilnější lidské pocity, vědomí hříchu, strach, milosrdenství, se naši lidé naučili mnohem víc prostřednictvím zpěvu než čtení. Já jsem se je odmala učil ne z kázání, ale především z písniček. I reforma církve je potřebovala, vyjádřila se ve zpěvech sv. Filipa Neriho. Ty nejhezčí zpíváte i vy.“ Diskuze sklouzne k tomu, kdo si může opravdu říct, že je hudebník. K německé hudbě (někdo hazarduje: „Nesnáším u Němců protěžování Wagnera. Stravinskij napsal, že La donna è mobile od Verdiho má sama o sobě větší hodnotu než celý Wagner.“) a té italské. Giussani uzavírá: „Zpěv je nejopravdovějším vyjádřením člověka, jestliže je člověk člověkem. A takovým je, když přináleží. Dítě, když je maminka blízko, prozpěvuje. A tak je to i s hnutím, i malé, jenom částečka, zpívá.“

(Tracce 4/1994)