Misionářky v Káhiře. Kdybys měl víru jako hořčičné semínko...

Volání uvnitř volání, které obdržely již před mnoha desetiletími, když vstoupily do Institutu zasvěceného života Pro-Ecclesia, zavedlo dvě španělské misionářky do Káhiry, aby se věnovaly těm nejpotřebnějším. Téměř bez povšimnutí vybudovaly domov pro seniory, jídelnu pro chudé, kteří sem přichází denně, pomoc pro rodiny a impuls milosrdenství, jenž prochází jihem Egypta.

Když jsem poznal Marisol Biencito a Mari Carmen Navas v dubnu 2005, sotva měly něco víc než jen víru. Jejich misionářské povolání je přivedlo do cizí země, z většiny muslimské, kde nadměrná byrokracie a jistý odpor pro přijetí pomoci jim víc jak 6 měsíců zadržela na hranicích kontejner se vším, co shromáždily pro misii. „Bez čehokoli sem do Egypta přišla také Svatá rodina na svém útěku, a také Pán chce, abychom začaly bez všeho. Jestli On chce, budeme pokračovat“, měly ve zvyku říkat.

Z Parly
Navždy za sebou zanechaly své staré životy v Parle - jedna byla učitelkou a druhá zdravotní sestrou, aby vstoupily do něčeho nejistého. Bylo to v momentě, kdy se obě věkem přibližovaly okamžiku, kdy mnozí již odchází z této společnosti „aktivních občanů“ a jsou pokládáni za zátěž.
Proto to pro ně znamenalo volání uvnitř volání, které obdržely již před mnoha desetiletími, když vstoupily do Institutu zasvěceného života Pro-Ecclesia. Vzdaly se všeho pohodlí a zůstaly jen se svýma rukama, připravené k práci. Misie vyhověla sociální naléhavosti: vytvoření domu pro všemi opuštěné seniory, chudé mezi chudými, kteří neměli nic kromě potřeby nějakého místa, kde by mohli trávit své dny, cítit se milováni a žít důstojně.
Aby mohly uskutečnit tento úkol, protagonistky tohoto příběhu neměly k dispozici více světla než kolik zakusily během svého zasvěceného života v Institutu: stálou přítomnost Krista ve svých životech. Bylo jim jasné, že On je nikdy neopustil.

Začátky, jazyk, touha sloužit
Začátky misie byly dokonce mnohem obtížnější než jak viděly ve svých nejhorších představách. Navzdory všem těmto obtížím jejich jedinou myšlenkou zůstávalo to, kvůli čemu sem přišly - slova z evangelia svatého Matouše: „Měl jsem hlad a nasytili jste mě“ (Mt 25,35). Jenom přesvědčení, že činní dílo, které chce Pán, je udrželo tady, tiché a vyrovnané. Jejich vidina a chuť po evangelizaci nedovolily, aby je kdokoli zadržel v nějakém přístavu. Vidina po tom, že změní kousek světa, kam je Pán poslal, nebyla zadržena dokonce ani jazykovou bariérou, který se s velkým úsilím naučily, ačkoli na začátku byly donuceny domlouvat se prostřednictvím gest. Začala přicházet spolupráce v nejrůznějších a neočekávaných formách. Misionářky zakoušely, že pokaždé když něco potřebovaly, Pán jim dal prostředky k dispozici. Jejich způsob života a jejich neuvěřitelná chuť sloužit bližním byly nakažlivé a ti, kteří se z těch či oněch důvodů setkali v tomto domě, v něm viděli znak přítomnosti dobra.

„Španělské misionářky“
Tímto způsobem začal Dům Svaté rodiny v Káhiře svou cestu. Přirozenou cestou se dům a jeho obyvatelé (krok po kroku se zvyšoval počet seniorů žijících v domě) stali klidnou oázou v chaotické a lidnaté Káhiře. Stále více a více osob již znalo „ španělské misionářky“ a přicházelo do domu, aby informovalo o nějakém senioru, který žije na ulici, o něhož se stará nějaký kostel. Jiní začali přicházet, aby se najedli. Často to bylo jediné jídlo, které za den snědli. Téměř bez povšimnutí, bez hluku, v diskrétnosti, se španělské misionářky staly součástí čtvrti. Začlenily se do společnosti jako další její občané, navštěvovaly rodiny, procházely ulice, kde se měli nacházet opuštění lidé potřebující pomoc. Nesledovaly při tom možná rizika a nebezpečí. Láska Krista nesídlí mezi čtyřmi stěnami a tak to také ony chápaly. Proto se jejich práce nesoustředila jen na okolí jejich domu, dokonce ani ne pouze na Káhiru. Projely také jih Egypta, kde hledaly osoby opuštěné a potřebující pomoc.

Doktor Naguib
Během celé doby nikdy nechyběli spolupracovníci, přátelé misie, užitečné dary, které přicházely v pravý čas, když bylo potřeba zařídit něco v domě, zaplatit doktorovi za péči o některého nemocného nebo jednoduše, aby vystačily do konce měsíce. V tom viděly, že Bůh nenakládá na člověka nezvladatelnou zátěž. Vlastní dům, kde se odehrává misie je dar katolické církvi od doktora Naguiba, což je egypťan, který se již několik desetiletí věnuje pomoci těm nejohroženějším v zemi: starým, dětem, nemocným leprou,…Takto, po malých krůčcích , až do dneška běží tato misie, která nemá dosud ani 4 roky, stále roste a poskytuje ochranu všem, kteří přicházejí k jejím dveřím.
Tak jako ony, mnoho a mnoho osob v církvi vykonává misijní činnost, která nespočívá v tom dát, ale dát se. Toto povolání vydalo v Egyptě již velké plody: domov pro 15 osob v Káhiře, mezi nimiž jsou staří lidé a těžce postižení, jídlo pro denně docházející osoby upadlé do chudoby, pomoc a porada pro rodiny s problémy, těhotné ženy a děti. A je to tak, jak říkají misionářky: „není nic většího, než nechat se milovat. Nechat se milovat, abychom tvořili s láskou.“