Moje zásluha? Je to dílo Pána.

Farní kněz v Paraguayi a misionář téměř 20 let bude mezi hlavními představiteli Meetingu v Rimini. Zde je jeho příběh plný určitosti.

Když byl naposledy mezi davy na Meetingu v Rimini v roce 2005, připadal si otec Aldo poněkud ztraceně. Nikdy neočekával tolik lidí, tolik proseb, otázek, pozvání na setkání a tolik lidí potřásajících mu rukou. Pak mi s povzdechem chraplavým hlasem s benátským přízvukem řekl, že se chce vrátit zpět do Paraguaye, „jet domů.“ Odplata: tato malinká země Jižní Ameriky, která ukradla jeho srdce z domova jeho dětství a rodiny – z Dolomit, místo, kde žár překonává chlad, zmatek vítězí nad pořádkem a lenost se zmocňuje touhy. Odplata, protože po mnoho let byla Paraguay nepoddajnou zemí, vyprahlou jako Chaco (polopoušť rozkládající se východně od Asunciónu), obydlenou malými domorodými kmeny a rozptýlenými komunitami Mennonitů (pravděpodobně příbuzných komunity Amisch v Pensylvánii), a kde nesmiřitelné slunce bylo dlouho největším zdrojem tepla a vřelosti.

Nic dalšího není zapotřebí
Několik měsíců před tím jsem byl v jeho kanceláři ve farnosti San Rafael v Asunciónu. Povídali jsme si a byli jsme neustále přerušováni procesím lidí s dosti zmatenými a srdečnými gesty, kteří odevzdali to, co přinesli: mladý muž svůj první plat, stará žena své skromné úspory schovávané pod matrací, některé děti pár ušetřených mincí. Byl jsem ohromen životem této farnosti – těmi lidmi, dobrovolníky, množstvím a druhy dobročinné, kulturní a misionářské činnosti. Tato práce zahrnuje školu, literární kavárnu, pizzerii, Centrum na podporu života, kliniku, Program lékařské péče, distribuci jídla a oblečení a pak perlu, kterou je klinika nevyléčitelně nemocných. Zeptal jsem se ho, jak získal peníze. Odpověděl citátem Alessandra Manzoniho: „Prozíravost.“ Když vám někdo takto odpoví, v duchu obrátíte své oči k nebi a pomyslíte si: „Prozíravost je pěkná, ale … Podívejme se na dokumenty, programy, financování a banky.“ Naléhal jsem, aby byl konkrétní. Odpověděl: „Poslouchej, když jdu večer do postele s obavami z dluhu, který je splatný zítra a odvádí mě to od Krista, pak je to skutečně pokušení; je to ďábel, jenž pracuje. Pokud je takový můj úkol, je v pořádku, že selhávám; pokud je záměrem Pána, aby věc šla dál, vytrvá. Tím si můžeš být jistý. Prozíravost nedá do pořádku, co dělám, ale používá mě pro Jeho práci ve světě. A takto, povídaje v malé místnosti v Asunciónu, jsem si něco uvědomil. Zatímco mnoho z nás je roztřeseno, abychom dostali, co chceme, a když to nedostaneme, zasypeme Boha modlitbami a vzájemným obviňováním, existují i tací, kteří pevně věří, že není nic v našem životě, co by patřilo jen nám. Ale že všechno je Jeho a že nic dalšího není třeba.
Řekl mi, že jednou přivezli do farnosti umírající dítě. Bylo to kvůli pověsti kliniky Svatého Richarda Pampuri, ale klinika, ač běžela stejně bezchybně jako nemocnice ve Stockholmu, nemohla dítěti vyhovět. Prozatím. Pomyslel si otec Aldo, protože o několik dní později poslal svým farníkům žádost o zakoupení sousedního kusu pozemku, který byl náhodou na prodej, aby mohl postavit další úsek pro nevyléčitelně nemocné děti. Není třeba zdůrazňovat, že věci šly tak rychle, že klinika byla připravena a otevřena před stanovenou lhůtou. Mezitím byla otevřena Betlémská stáj. Je to místo, které přijímá a ubytovává sirotky a opuštěné děti. Právě teď je patnácti z nich mezi dvěma měsíci a jedenácti lety. Programy bez programování, plány bez plánování … Je to možné?

„Šťastné křesťanství“
Otec Aldo (jeho příjmení je Trento) je z malého města v italské provincii Belluno. Je v Paraguayi téměř 20 let od toho osudového roku 1989, kdy se diktátor Alfred Stroesser po 35ti letech vzdal moci a opustil zemi po kolenou. Za sebou zanechal hospodářství potřebující oživení a zničenou společnost. Chaos vládl všude.
Bylo v tom roce, kdy ho otec Giussani požádal, aby šel na misii do Paraguaye. A skoro jako Matouš na obrazu Caravaggia Aldo odpověděl: „Kdo, já? Jsi si jistý?“ Nebyl přesvědčen, byl v rozpacích. Jeho příběh a jeho duše byly plné soužení. Postkonciliární revolucionář, můžeme ho nazvat i odpůrcem. Jako „rozezlený mladý muž“ skončil s vyučováním ve škole v Battipaglii na jihu Itálie, kde ho výměna názoru se skupinou GS studentů přivedla k téměř ztracené ale zásadní otázce – smyslu povolání.
Aldo se vrátil zpět na sever na střední školu ve Feltre a spojil se se studenty GS v době velkého politického boje v Itálii. Byla to doba pamfletů, shromažďování a demonstrací. Znovu našel svůj úkol, ale jeho neklid a trápení ho neopustily a ocitl se v hluboké krizi. Pak přišlo pozvání otce Giussaniho na misii. Aldo váhal (ač to byl kdysi jeho cíl): nejsem připravený, nejsem hoden, nejsem schopen. Otec Giussani mu řekl, že si jím je jistý, protože nehledě na ostatní, Aldo nikdy nepochyboval o svém povolání kněze, a požádal otce Massima Camisascu o jeho přijetí do misijní Fraternity Sv. Karla Boromejského. A tak se stalo, že jednoho dne se ocitl na letišti Linate v Miláně, doprovázen otcem Giussanim, který ho vyprovázel a který mu řekl, aby našel inspiraci v Jezuitech v 16. století a jejich podrobení se misiím. Aldo si pomyslel: „To je myšlenka!“ Po citaci Manzoniho se musíme podívat do Hollywoodu na působivý film Mission, který popularizoval tento dosud opomenutý ale mimořádně odvážný příběh. Nemohl jsem si pomoci neodkázat na Roberta De Nira a Jeremy Ironse, když jsem řekl lidem o farnosti San Rafael. Na vlně hesla otce Giussaniho („přeformuluj tu zkušenost“) otec Aldo se stal studentem „Šťastného křesťanství“, aby byl použit slavný výrok Ludovica Antonia Muratoriho. Malé farní nakladatelství (mají dokonce i jej!) vydává životopisy Jezuitů a historické texty. Mnoho z nich je určeno dětem. Jednoho dne jsme šli navštívit velké rozvaliny Santa Trinidad, pozůstatky jezuitské misije, které měl nejraději (trvaly krátkou dobu, jen 50 let). Jak se dotkl ohromných červených kamenů, obdivuje hydraulickou tvořivost stavitelů a zkoumaje sochy andělů-hudebníků, Aldo nám řekl o velkých Jezuitech Ruiz de Montoyovi a Antonio Seppovi. Ta minulost, minulost křesťanství, se stala jeho minulostí.
Nestalo se to okamžitě. V sevření zádumčivosti, která ho neopustila, Aldo po léta neviděl v Paraguayi nic, jen horko a prach, nekonečné cestování zanedbanými autobusy, lidi, kteří ho podváděli, a nespavost – ten stav, ten pocit vyčerpání, to nesmiřitelné nebe popsané podrobně Grahamem Greenem v díle Moc a sláva. Otec Aldo nebyl sám, ale nemohl zlomit tu osamělost v něm. Pak se něco změnilo. V roce 1999 se musel farní kněz v San Rafael (také Ital z Fraternity Sv. Karla Boromejského) ze zdravotních důvodů vrátit do Itálie. Tak zůstal Aldo skutečně sám, ale tento otřes z nové a naprosto nepředvídané odpovědnosti ho probudil z pocitu osamocení.
Otec Massimo Camisasca připomíná: „Bernanos píše, že počin musí naprosto selhat a je to právě ten okamžik, kdy je opravdově zrozen. To je to, co se stalo otci Aldovi. Když neměl kolem sebe nikoho, když jsem se chystal ukončit naši misii v Paraguayi, začal pohlížet na svůj život, na misii a lidi kolem něj novým způsobem.
Dívaje se na svět novýma očima, otec Aldo napsal v dopise: „Přijal jsem tu zkoušku s blaženým pocitem jako dar, skrze který po mně Bůh žádal všechno – skutečně všechno. Dokázal jsem se udržet na nohou jen proto, že jsem žil tyto chvíle na kolenou před Ním.“
Dnes se jeví San Rafael jako opravdová městská farnost díky architektonické mozaice stylů, která vyznívá tak nějak harmonicky. Na jedné straně je středověce vypadající hrad s cimbuřím, v zahradách jsou dřevěné chaty, naproti tomu kostel obklopený květinovými záhony.

“Bůh si vybírá nevědomé“
Každé ráno se dvě stovky dětí ze základních škol hemží na dvoře, zatímco práce pokračují dál, aby bylo na klinice zajištěno 50 míst. Denní klinika je činná již od brzkého rána (v roce 2002 bylo ošetřeno15000 lidí), stejně tak se rozdává jídlo a oblečení. Stejné je to na farmě Otce Pia, kde jsou chovány krávy a kde se pečuje o pacienty s AIDS, a v obchodní společnosti, která provozuje mikroúvěrový systém. Večer jsou zaplněny stoly pizzerie, která zajišťuje práci pro osm lidí a činí malý zisk. Když budete procházet St. Rafael v pondělí, potkáte otce Paolina Buscaroliho naproti Café Van Gogh. Byl v Chile, odkud byl poslán Fraternitou Sv. Karla Boromejského do Asunciónu. Je tam, aby připravil „literární pondělky“, konference a diskuze na témata, která se pohybují od Danteho až k Isabelle Kastilské. Úterky a středy ho najdete, jak rediguje Observador, týdenní přílohu deníku Ultima Hora, o kterou požádal sám vydavatel. Často nesouhlasil, ale pochopil, že pro Paraguay je zajímavé zajímat se o farnost, nejen o práci, ale i o úmysl, který všechny podpírá, myšlenku, která je potřebná a zodpovědná a nabízená každému.
Velký počet lidí v St. Rafael pracuje, rovněž jsou zapojeny stovky dobrovolníků. Je zde právník, který dělá účetnictví, správce starající se o instalatérské práce, finanční odborník koordinující katecheze a hospodyně pečující o nemocné. Otec Aldo ale zdůrazňuje, že všechno je zrozeno ze samotného Boha, bez ustání milovaného a orodovaného v Kapli Blahoslavené Nejsvětější Svátosti Oltářní. Věřte mu, i když se zdá, že přehání: „Nemá to se mnou nic společného. Bůh si vybírá hlupáky a ignoranty, aby dosáhl toho, co chce. Volí hříšníky. Přišel na tento svět, aby pracoval, a Boží práce je odpouštět mi a objímat mě.“ Toto řekl 2. června na italském velvyslanectví v Asunciónu na oficiální oslavě na jeho počest, protože byl prezidentem Napolitanem jmenován „Cavaliere della Stella della Solidarieta“ (Rytíř Hvězdy Sounáležitosti) s právem nosit insignie řádu. Jak to, že bylo jeho jméno předloženo až v prezidentském paláci, je záhada stejně krásná jako nebe nad Paraguayí, tak modré, tak blízké.