Mučedníci: opravdová obrana Církve

28. října 2007 se v Římě uskutečnilo blahořečení 498 mučedníků, kteří se stali obětí náboženského pronásledování ve 30. letech minulého století.

Schválení z Říma dorazilo do Španělska 27. dubna, a to právě v době, kdy se konalo Plenární shromáždění Španělské biskupské konference. Blahořečení 498 mučedníků, obětí náboženského pronásledování ve 30. letech minulého století, se uskutečnilo 28. října ve Věčném městě. Toto blahořečení nám ukazuje „víru, která dobývá svět“, a svědčí o tom, že na světě existuje lidství, které je plodem víry a které nebude moci být nikdy zničeno žádnou mocí. V poselství, které neslo jméno „Vy jste světlo světa“ a které doprovázelo oznámení o blahořečení, španělští biskupové krátce popsali historický kontext mučednictví. Smrt těchto stovek křesťanů byla výsledkem nebývalého násilí, které zachvátilo 20. století a které bylo plodem totalitních ideologií, které se pokusily vybudovat své utopie pomocí síly. Z tohoto důvodu biskupové zdůraznili, že „svědectví mučedníků bylo silnější než nástrahy a násilí falešných proroků ateismu a světa bez náboženství.“ Ve svém Poselství však kladli důraz zejména na naději, kterou představuje toto mučednictví pro dnešní španělskou Církev.

Nepřátelství a pronásledování
V Poselství se také objevila slova Jana Pavla II., který vyzdvihl skutečnost, že mučedníci dokázali žít podle Písma ve světě nepřátelství a pronásledování a že dosvědčili svou krví životaschopnost Církve. Ačkoli povrchní pohled na španělskou Církev 30.let 20. století by mohl dovést člověka k názoru, že byla průměrnou a šedou, tento dojem je překvapivě v příkrém rozporu se skutečností, že množství mužů a žen odmítlo jakýkoli kompromis, který by zpochybnil vyznávání jejich víry. Tito lidé odpustili svým vrahům a nabídli se jako zástava pro budoucí usmíření španělského lidu. Zejména však vztyčili bariéru proti prosazující se totalitní politické moci a prohlásili za svého jediného pána Krista.
To mi připomína myšlenku vyjářenou tehdy ještě kardinálem Ratzingerem, že kdykoli v dějinách Církev upadla do „dočasnosti“ a oddala se světské síle, přestože to ospravedlňovala např. tím, že tak zajistí, že se společnost bude řídit křesťanskými hodnotami, vždy byla očištěna mučednictvím. Ratzinger řekl, že mučedníci jsou opravdoví obránci Církve, protože v nich není obojetnost a kompromis, ale pouze čisté potvrzení Krista jako Pána. Ve dvou staletích předcházejících 20. století měla Církev ve Španělsku trýznivý vztah se světskou mocí a zaplatila vysokou cenu za křečovitý postoj k pronikající modernitě. Poté se z ničeho nic ocitla tváří tvář volbě, zda utéct nebo podstoupit riziko. Ohromující počet mučedníků jasně ukazuje, co si vybrala.

Okamžik vděčnosti
Když uvažujeme o jedinečných příbězích konkrétních mučedníků, narážíme na nerozluštitelné tajemství, které je všechny spojuje a které poráží lidský rozum. Tito lidé byli slabí a hříšní, v mnoha případech byli až nápadně slabí, přesto však si v hodině pravdy raději zvolili svědčit o své ničím nepodmíněné lásce ke Kristu, než aby pokračovali v plnění svých legitimních plánů. Jak biskupové zmínili, tito lidé cítili nutnost uznat sílu Boha, který jedná skrze lidskou slabost, jinak by totiž bylo nemožné vysvětlit událost jako tato, tj. jejich mučednictví. Takže, navzdory všem pokusům o rozdmýchání polemik a sporů, biskupové věří, že blahořečení bude okamžikem vděčnosti pro celou španělskou Církev a že povede k oživení křesťanského života. Toto oživení je o to více naléhavé, o co více jsou španělští katolíci vystaveni kulturnímu a politickému sekularismu, který je nutí k rozhodnějším akcím a který podkopává usmíření pracně dosažené minulými generacemi Španělů.

Je zřejmé, že jedinou oporou křesťanů je žití víry ve společenství Církve a že jejich oporou není ochrana poskytnutá nějakou institucí, režimem, zákonem nebo jinou mocí. Příběhy mučedníků nám ukazují, že neexistují žádné okolnosti, jakkoli těžké, které by nám mohly zabránit prožít zkušenost lidského vítězství víry, a také nám ukazují, že pokud se oddáme naříkání a stěžování si, tak je to často alibi pro to, abychom nemuseli postavit víru na první místo, tj. abychom ji dali tu nejvyšší prioritu.