Nechci v životě ztratit už ani minutu

Jmenuji se Tomáš Chalupa a narodil jsem se v Brně v roce 1981. Jsem advokát. Od malička jsem uvnitř sebe cítil velkou touhu po přátelství, upřímnosti, pravdě a spravedlnosti a tušil jsem, že Bůh existuje, ale můj vztah k Tajemství byl velice abstraktní, protože jsem si celé mládí a dospívání myslel, že Bůh je mimo tento svět a k nám lidem přichází zcela výjimečně a příležitostně. Více jsem si myslel, že jsem na tomto světě odkázán sám na sebe, na svoje síly, schopnosti a talent a že Bůh se o mě moc nezajímá. Až v dospělosti jsem pochopil, v jakém bludu jsem žil.
V roce 1993 jsem začal studovat na Biskupském gymnáziu v Brně, kde jsem byl ve 13 letech i pokřtěn, a to díky mé babičce a rodičům, skrze které mě Bůh postupně přivedl k víře. Neměl to se mnou ale lehké. Žil jsem totiž často jako zvíře, například v určitém období jsem si liboval v pití alkoholu, jinými slovy, pokud jsem neměl třikrát týdně víc jak jeden a půl promile alkoholu v krvi, nemohl jsem fungovat. Moje víra však přesto pomalu rostla, díky mé rodině a nejbližším přátelům Čertovi, Jurovi a Dominikovi. Také jsem si začal všímat, že moje víra roste prostřednictvím různých událostí a životních situací, které mně Bůh připravil.
Na tomto místě bych chtěl vyzdvihnout dvě z nejvýznamnějších událostí mého života:
1. Na jaře roku 2005 jsme já a můj kamarád Dominik vyrazili běžkovat. Naším cílem byl holý a drsný vrchol Kralického Sněžníku v Jeseníkách. Večer před výletem jsme mocně popíjeli, a proto jsme na vrchol vyrazili s velkým zpožděním. Naši pýchu a ješitnost jsme si uvědomili až příliš pozdě. Těsně pod vrcholem padla mlha a během půl hodiny byla všude kolem bílá tma. V nejtěžších okamžicích jsem se smířil se smrtí a celé moje srdce křičelo k Bohu a prosilo o smilování. Bůh mě nakonec vyslyšel a ze tmy se vynořilo světlo. Byla to horská služba. Byli jsme zachráněni a já jsem pocítil neopakovatelný příliv štěstí a vděčnosti vůči Bohu. Mé srdce v té chvíli patřilo jen a jen Bohu.
2. Druhá událost je spojena se setkáním s Hnutím. Na podzim roku 2006 mě Jura pozval na školu komunity v Brně. Nevěděl jsem, o co jde, ale na školu komunity jsem přišel, protože jsem chtěl jít večer s Jurem a Čertem na pivo. Navíc jsem šel z hokeje (hrála totiž Kometa) a měl jsem fakt velkou slinu. Na škole komunity byl i Andrea, který mě zasáhl slovy: „Nechci v životě ztratit už ani minutu, náš pozemský čas je drahý, a já chci žít naplno.“ Pomyslel jsem si v duchu: „Ty vole, to je dobré borec. Takové postoj k životu bych chtěl jednó mít taky.“ Od té doby mě Hnutí uhranulo a já jsem se začal účastnit každé školy komunity, jako i dalších akcí Hnutí, na které mě Stefano, Andrea, Jura a další zvali. Záhy poté, co jsem zůstal a začal naplno žít přátelství s lidmi z Hnutí, jsem pochopil, že žiju přátelství s Kristem, respektive, že je to On, kdo mě pozval, abych s ním v Hnutí žil osobní vztah, a kdo mě intenzivně miluje a touží po mém srdci. V roce 2008 jsem přišel pracovat do Prahy. Do Prahy jsem nechtěl jít ani náhodou, měl jsem v sobě přirozený odpor Brňáka vůči Praze, nicméně v Brně tehdy nebyla práce v advokacii, a tak jsem si řekl: „Zkusíš to a uvidíš, vždyť se můžeš kdykoli vrátit, jdeš tam jen načerpat zkušenosti.“ No a naštěstí jsem se zase zmýlil, protože Bůh mně v Praze přihrál do cesty moji skvělou ženu Evu a přátele z pražského CL. Pochopil jsem, že přátelství s Kristem a moje štěstí z Jeho přítomnosti, kterou jsem v Hnutí zakoušel, je mnohem a mnohem větší a důležitější než moje malicherné averze vůči Praze a Pražákům, nebo jakékoli jiné každodenní problémy. Kristovo osobní přátelství projevující se skrze tváře a lásku přátel z Hnutí činí moje lidské limity a každodenní hříšnost nepodstatnými. Dále jsem pochopil, že opravdová láska není možná bez toho, abych činil každodenní oběti a aniž bych se naplno angažoval v realitě bez cenzurování jejího opravdového významu pro můj život. K těmto postojům ale vede trnitá cesta a nezbytná každodenní práce (askeze) na sobě samém. To znamená znovu a znovu uznat, že je tu Někdo, kdo mě nezištně miluje, jak to jednou krásně vyslovil Kristus: „Vezmi svůj kříž, zapři sám sebe a následuj mě.“ Dále otcovství našich kněží, Marka Mikuláštíka a Bořka (mí bývalí spolubydlící) a dalších přátel, v jejichž a zároveň Kristově společenství jsem dostal šanci vyrůst do křesťanské dospělosti a s nimiž mě pojí jedny z nejkrásnějších chvil mého života. Samostatnou kapitolou je moje žena. Díky ní a v její přítomnosti každý den zakouším blízkost nebe už zde na zemi! Jdeme společně po cestě za Kristem a každý den mně moje žena svou přítomností a láskou pomáhá chápat, kdo jsem, komu patřím a kam společně jdeme. Ale je tu i mnoho dalších mých blízkých přátel z Hnutí po celém světě, kteří mně každý den svědčí o Bohu. Vděčím jim za pohled, který mi za 5 let, co žiji v Hnutí, ukázali, tj. pohled Kristův na mě samotného, který je plný lásky, soucitu, otcovství a naděje.
Za vše, o čem jsem mluvil, zde uvedu ještě jednu událost z poslední doby, která mě zasáhla a na které bych chtěl demonstrovat Boží blízkost a lásku vůči mně:

3. Na konci roku 2010 jsem se připravoval na advokátní zkoušky a neudělal jsem je. Byl jsem z toho trochu rozmrzelý a zklamaný, ale Stefano se mnou šel na pivo a řekl mně: „Jediné, co Bůh teď od tebe chce, jsi ty, chce tvé srdce, tvůj život nezávisí na advokátní zkoušce. Navíc není to konec, jsem si jistý, že Bůh pro tebe chce tuto cestu a má pro tebe připraveno povolání advokáta, ale v této chvíli nemá žádný smysl být smutný a zklamaný sám ze sebe.“ A já jsem věděl, že má pravdu. Hodil jsem tedy negativní myšlenky za hlavu a začal se průběžně učit na opravnou zkoušku v září 2011. Od půlky srpna jsem již nechodil do práce a intenzivně jsem se učil na zkoušky. V tu dobu jsem byl doma v Praze sám, v malé garsonce, mezi čtyřmi stěnami. Přestože jsem se v neděli viděl v kostele s některými přáteli z Hnutí a Eva, rodina a další přátelé mě povzbuzovali smskami, již po týdnu „samotky“ jsem byl natolik vyčerpaný, že jsem se začal modlit k Bohu a na kolenou ho prosit, aby mě dal sílu zvládnout množství učiva, bojovat s černými myšlenkami a mít větší víru. A On mě znovu vyslyšel! Za chvilku poté se ozval telefon a v něm hlas Marca, který byl v těch dnech také sám na Vyšehradě. Marco mě pozval k nim domů, abych s ním strávil víkend. V neděli jsme jeli do kláštera v Poličanech, kde jsme se celý den učili a modlili s trapistkami. Tento víkend změnil můj postoj k učení a já jsem se vrátil plný sil a naděje. Pochopil jsem, že zkoušku musím udělat jen já sám, že to za mě nikdo neudělá a že se musím angažovat v okolnostech, které žiju, ať jsou příznivé, či ne. Zároveň jsem ale pochopil, že na to nejsem sám, že Kristus a Panna Maria jsou neustále se mnou, i když je nemůžu vidět. To se znovu potvrdilo v den, kdy mě čekala ústní zkouška. Ráno jsem byl znovu plný pochybností o sobě, svých schopnostech a cítil jsem se před zkouškou strašně malý. Tento neklid však okamžitě vyvrátila moje žena, když mně řekla: „Ty se tváříš, jako bys šel na popravu. Neboj se a jdi tam s radostí a očekáváním!“ Toto mě úplně přibilo k podlaze, protože jsem věděl, že má pravdu, že si dělám zbytečné starosti z toho, co bude. Opět moji pozornost vrátila zpět do přítomnosti. Zkoušku jsem nakonec udělal a i během ní jsem poznal Boží přítomnost. Jeden ze zkoušejících se mě totiž zeptal na pasáže zákona, které jsem si ráno v rychlosti přečetl. V těchto dnech jsem se tedy o sobě dozvěděl, jak malou víru často mám, ale hlavně to, že Bůh je mým nejlepším přítelem, který mě nikdy neopouští. Závěrem bych řekl, že chci věrně následovat Krista společně s mojí ženou a přáteli z Hnutí a to prostřednictvím Juliána Carróna, Dominika Duky a Benedikta XVI.

V Praze dne 19.11.2011