„Nedostatek čeho je tento nedostatek, jehož jsi náhle plné, srdce?“

Básník – prorok
Od té doby, kdy ke mně před několika měsíci přišlo nečekané a dojemné pozvání, abych měl přednášku na téma Meetingu, mě nepřestal provokovat verš Maria Luziho, i když jsem si ho asi až do dneška nedokázal správně zapamatovat. Provokoval mě tím bušením slova "nedostatek", ale i samým zvukem verše, se všemi těmi tvrdými "k" - ke, ka, ku, ke, a to nemluvím o z a t... (vztahuje se k italskému originálu Luziho poezie - "Di che è mancanza questa mancanza, cuore, che a un tratto ne sei pieno?") Verš, řeklo by se, zlobný, rozhořčený. Ale který se stejně nakonec uklidní po velmi tvrdém slově "tratto - náhle" do něžného a mírného "ne sei pieno - jsi plné" a do otazníku, není tam vykřičník, do otazníku, který je, jako kdyby Luzi ve čtrnácti slovech jediného verše prošel od popuzeného křiku k žebrání, které se vzdává před faktem, že tomuto nedostatku nelze utéct, protože zaplňuje celé srdce jako voda hlubiny moře.
Básník, když nás provokuje, když se nás táže, je prorok. Nutí nás jít dál, až za nás samotné, až za definovanou definici nás samých. Nutí nás znovu otevřít uzavřenou hranici definice, v níž jsme si udělali pohodlí nebo v níž jsme se uvěznili, definice, jíž formulujeme sami sebe, jako kdybychom byli zvíře nebo nějaká rostlina, hmyz, který je třeba katalogizovat dvěma, třemi termíny, možná latinskými, abychom se cítili důležitěji: homo sapiens sapiens...
Básník je prorokem, když jeho křik, někdy jen šepot, přichází znovu otevřít definovanou definici, kterou dáváme sami sobě, životu, světu, všemu, i Bohu. Znovu ji otvírá Tajemství. Jako kdybychom byli pomalá, bahnitá řeka, která plyne do moře, aniž by si toho všimla, bez překážek, a pak náhle na obzoru zahlédneme přerušení normálního běhu, což není překážka, ale hlubina, povolení bahnitého dna, po němž kloužeme stagnujícími tendencemi, hlubina, náhlý pád, vodopád jako ty Niagarské, a tak ta hlubina na obzoru nebo do níž se řítíme, nemůže zůstat mimo definici nás samých.
Hotové se roztříští, krásná úprava, kterou jsme si dali, se rozbije a nevíme, k jakému horizontu budeme dál plynout, i když tam plyneme rychlejší, svobodnější, odtržení od všeho, čeho jsme drželi, abychom měli stabilitu a jistotu před hlubinou, před Tajemstvím, před omezením, teď již roztříštěným... Básník nás provokuje tím, že v nás provokuje tuto zkušenost, která je i jeho zkušeností. Stačí mu jedno slovo, verš, hudební téma, obraz, aby řekl všechno, aby všechno vyprovokoval.
Za mého studentského mládí jsme inscenovali Sbory ze "Skály" od Eliota. Na začátku mi svěřili hlavní roli, ale potom, postupně, jak vycházela najevo moje herecká nešikovnost, mě degradovali až do role, kdy jsem se musel objevit na scéně a zakřičet jen jednu větu, na kterou si teď nevzpomínám. Ale právě, básník je prorok, který může všechno shrnout do fragmentu, který znovu otevírá ke všemu.
Střípek Maria Luziho do nás buší otázkou plnou úžasu, která nám připomíná, že člověk je napnuté srdce nebo v rovnováze mezi dvěma dimenzemi: nedostatkem a plností. Nedostatek, srdce, plnost: to jsou slova, které Meeting správně graficky podtrhuje v Luziho verši, který se stal titulem Meetingu, tedy jeho programem a provokací, tedy provokací, kterou chtěl mít Meeting jako program. Provokací, která se neobrací k publiku nebo k médiím, ale k srdci. Publikem Meetingu je srdce, moje srdce, tvoje srdce, naše srdce. Srdce, které je i skutečným "médiem" komunikace, předávání, sdílení zakoušeného vědomí nebo vědomí k zakoušení, od srdce k srdci, od vědomí lidství k vědomí lidství, od vědomí Tajemství k vědomí Tajemství: "Cor ad cor loquitur", to bylo motto blahoslaveného kardinála Newmana.

Zpytovat touhy srdce
A myslím si, že právě prvním aspektem, jímž nás provokuje verš Maria Luziho, je fakt, že se tážeme vlastního srdce. Tím, že se Luzi táže svého srdce, táže se i toho našeho, táže se srdce všech. A to nás znovu podněcuje k vědomí, že zodpovědným subjektem, který musí odpovědět v nás a ve všech, je srdce.
Ale kdo ještě dneska zpytuje své srdce?! Kdo jedná se srdcem jako se zodpovědným subjektem?! Nejvíc ho lidé ignorují, mnozí s ním jednají jako s orgánem instinktivity a sentimentálních reakcí. Jen málo lidí pomáhá dnešnímu člověku přitlačit srdce ke zdi a vydat mu počet z jeho tužeb a být tak za svoji touhu zodpovědné. Ne zodpovědné, aby toužilo, protože to je srdci dáno Tím, kdo ho tvoří. Ale zodpovědné ve vědomí sama sebe, ve vědomém citu vůči sobě. Luzi, stejně jako Kristus jako Pavel jako Augustin jako Dante jako don Giussani, abych vyjmenoval jenom pět jmen, nás provokuje, abychom zpytovali své srdce a, řekl bych, zastavili ho, jako když pes zaostří na ptáka, pod neúprosnou muškou otázky, na kterou může a musí odpovědět jen ono a za kterou je jen ono zodpovědné: pod otázkou plnosti, po které touží, otázkou štěstí, tedy otázkou, jaká je vlastně realita, zkušenosti, po které prahne celým svým bytím až tak, že se cítí plné jejího nedostatku.
Ale kdo nám zase pomůže čelit životu, znovu život zcentralizovat, předložit volby nebo odmítnutí, vycházeje přitom z tohoto? Kdo jedná s vlastním "já" s konečnou vážností, tedy s láskou, která miluje v sobě samých a v druhých podstatu toho, co jsme? Kdo vychází z toho, řekněme, procesu s vlastním srdcem v užívání vlastní svobody tváří v tvář všemu, velkým i banálním rozhodnutím, všem okolnostem, všem setkáním, která protkávají existenci?

Tam, kde rozkvétá svoboda
Protože z tohoto zpytování srdce, z tohoto nového probuzení srdce k zodpovědnosti v záležitostech potřeby, totální chudoby, která ho naplňuje, rozkvétá v člověku svoboda.
Jako kdybychom srdce chytli za límec a drželi ho přitlačené v koutě, dokud nedá zapravdu své opravdové touze tím, že přizná, že v 99% případů nám lže, když říká, že mu nic nechybí, že to, co děláme nebo máme, nám stačí, že se má dobře, že je spokojené, že se spokojí i s tím, že se nemá dobře. Luziho verš je hlavou obvinění. Srdce je viník, který se musí zpovídat, musí se zpovídat, že ví, že cítí, že trpí propastným nedostatkem, že ho neuspokojí nic než... Než co? "Nedostatek čeho je tento nedostatek...?"
Srdce by mohlo přiznat, je-li upřímné, že to neví, že neumí odpovědět, že si neumí odpovědět, že neví, co to je, kdo je to "co", jehož nedostatkem se cítí plné. Lež srdce není v tom, že neví, jakou má tvář to, co mu chybí. Lež propuká tam, kde srdce nedostatek, kterého je plné, obelhává idoly, které ho nenaplňují. Lež je, když si srdce říká, že je spokojené, nebo když o soběnechá všechny tvrdit, že je spokojené, a přitom cenzuruje nekonečný prostor nedostatku, který ho zaplňuje. „Duše má, máš velký majetek v zásobě na mnoho let, odpočívej si, jez, pij, vesele hoduj!“ Tady je ta velká lež a velká pošetilost, nedostatek rozumu tváří v tvář celkové realitě života: „Blázne, ještě téže noci bude od tebe vyžádán tvůj život!“ (Lk 12, 19-20)
Bezejmenný člověk z Manzoniho knihy stráví noc přemýšlením, co by ho zase mohlo uspokojit jako v minulosti. Ale jeho zraněné srdce, unavené a zklamané, už mu nelichotí, už mu nelže. Jaký zázrak srdce, které si nelže! Ale je opravdu potřeba čekat na konec života, neúspěch všeho ostatního, abychom si to uvědomili?
Kristus, církev, ale i nejčistší tradice náboženství a moudrosti, tedy nejchudší před Tajemstvím, především před tajemstvím člověka, nám pomáhají pochopit, že tento zázrak může být i práce, výsledek cesty. A právě tady je zásadní konfrontace srdce s nedostatkem.
Jaký nedostatek pravdy, rozumnosti, počestnosti vůči sobě je srdce, které se nekonfrontuje s tím, čeho je plné! Jaká zrada sama sebe stravuje srdce, které cenzuruje realitu, jíž je plné!
Ale proč se srdce cenzuruje? Cenzuruje se právě proto, že je plné nedostatku, a nedostatek je prázdno, nepřítomnost, újma. Proč by k tomu mělo být srdce pozorné, všímat si toho? Lepší by bylo zabývat se něčím jiným, lepší je maličká plnost na dosah ruky - pohledu, úst, ale i myšlenky, představy, sentimentu. Je lepší dostupná maličká plnost, než stát tváří v tvář bezednému nedostatku.

Překvapení nedostatkem
Ale existuje ta „chvíle“, jak říká Luzi, ta chvíle, okamžik, který nechává spadnout závěsy, za kterými se srdce cenzuruje, kde cenzuruje nedostatek, jehož je plné.
Nejedná se, nemůže se, myslím, jednat o trhnutí, které přichází ze srdce samého. Není možné, aby nás nedostatek, prázdnota, která souží naše srdce, náhle překvapily. Chtělo by to, chce to něco, co v nás otřese vědomím nedostatku, který se nás zmocňuje, který nás zaplavuje. Musí se náhle odehrát nové volání, záblesk ve tmě, hrom v tichu, tvář, pohled, slovo v mlze samoty, která naplňuje srdce. Jako šíp, který někdo vystřelí a který přichází probodnout srdce a znovu ho probudit, probrat ho z narkózy k jeho bolesti, k bolesti, která je jeho, jenom jeho, k bolesti, kterou zakouší jen srdce: bolest samoty, nedostatku někoho Jiného.
Ano, chce to jakoby zranění, aby se mlhavá potřeba, která nás plní, vágně nás plní jako nevolnost, soustředila do touhy, horoucí touhy. Zranění zraněné šípem není nějaká nedefinovaná nevolnost: je to bolest, která přitahuje a soustřeďuje pozornost srdce k touze po uzdravení, po spáse. Srdce zraněné náhle, prudce se stává vědomým svého nedostatku. Když se diagnostikuje, kde je krvácení, uvědomíme si důvod malátnosti, kterou jsme zakoušeli, celkové nevolnosti, kterou jsme zakoušeli, a také se zjistí, kde je to místo, kde je třeba zasáhnout.
Když jsem v 17 letech potkal jednoho studeného a dusného únorového večera komunitu lidi, kteří mi odhalili živou tvář církve, tedy Krista, první reakcí mého srdce byl pronikavý smutek, jaký jsem snad nikdy předtím nezakusil; ale hned potom z tohoto zranění vytryskla, nebo lépe řečeno, do mě vstoupila nejpřekvapivější radost, jakou jsem kdy pocítil.
Co se stalo? Setkání! Setkání, které mi náhle přišlo odhalit, že jsem sám, že žiji v samotě, že jsem plný samoty. A po léta, vždycky mi z toho bylo špatně, ale až do té chvíle jsem nedokázal definovat nedostatek, který naplňoval mé srdce. Chtělo to konkrétní a definitivní zranění. A když přišlo, překvapením bylo, že to zranění nebylo způsobeno něčím negativním, ošklivým, smutným, něčím, co mě nenávidělo. To zranění mi způsobila pozitivní realita, krása, hluboká radost, která mě miluje, jak jsem si nikdy nevšiml, že bych byl milovaný. Jako někdo, kdo žije celý život v hluboké jeskyni a náhle ho dostihne paprsek slunce a oči se cítí zraněné světlem, krásou, krásným dnem, který začíná, který se stane zkušeností. Srdce je zraněné setkáním s tím, co mu chybí, a tím, že ho to zraňuje, se mu to odhaluje, a tedy ho to přitahuje.

„Co mi ještě chybí?“
To je možná zkušenost, kterou udělal bohatý mladík z evangelia. Měl všechno a byl to i člověk, kterému se všechno dařilo, byl zbožný, zachovával všechna přikázání už od dětství. Ale když potkal Ježíše, celý jeho život „v pořádku“ byl zraněn a přitahován novým horizontem, který odpovídal jeho srdci jako nic předtím. A je tak opravdový ve svém lidství, že přichází vyjádřit před Ježíše všechen nedostatek svého srdce, ten nedostatek, že ho nikdy nic neuspokojilo, ani majetek ani náboženská poctivost. „To vše jsem zachovával: co mi ještě chybí?“ (Mt 19,20)
„Co mi ještě chybí?“ Ve dvoutisíciletém evangeliu se ozývá verš Luziho. Nevím, jestli setkání člověka s Tajemstvím někdy našlo stejně tak zásadní a dramatické vyjádření, jako když tento bohatý a poctivý mladík vyjádřil před Pánem nenasytný nedostatek, který vnímal ve svém srdci. Až do té doby tato otázka, tato dychtivost vedla mladíka od jednoho uspokojení k druhému stále větším majetkem nebo stále mistrnější morálkou. A pokaždé v něm křičelo srdce, jak to vyjádřil další velký italský básník: „Není to pro tohle, není to pro tohle!“ (Clemente Rebora, Pytle na zemi pro oči).
A toho dne se matná nevolnost nachází v přítomnosti pohledu, který ho vede k vyjádření, nebo jednoduše k vyzrazení veškeré propasti nedostatku, který ho naplňuje jako otázka pro Toho, kdo jediný může odpovědět na žízeň jeho srdce. Nevím, jestli je v evangeliu, a tedy v celých dějinách lidstva jasnější příklad náboženského smyslu člověka vyjádřeného před Ježíšem Kristem. Ostatně je pravda, že o nikom jiném není tak výslovně řečeno, že Ježíš „na něj upřel láskyplný pohled“. (Mk 10,21)

„Následuj mě!“
Ale co Ježíš odpovídá na tento nedostatek, který se vyjadřuje otázkou? Odpovídá dvěma slovy, která jsou ve své hloubce také otázkou: „Následuj mě!“ Ono „běž, prodej všechno, co máš, a rozdej to chudým“ ještě není odpovědí na mladíkovu otázku, protože to by mohlo být zredukováno na x-tý dobrý počin, který by sám o sobě stále ještě neuspokojil nedostatek, kterého je srdce plné. Odpověď na otázku „co mi ještě chybí?“ je Ježíš, který mu říká „následuj mě!“, protože „následuj mě!“ znamená: „To, co ti ještě chybí, to, co ti stále chybí za hranicí toho, co máš, a toho, co děláš, i toho, co děláš pro Boha, to, co ti chybí, jsem já! Zanech všechno a následuj mě, protože ti chybím jenom já!“
Poznamenejme, že velká církevní charismata jsou vždycky ta, která nám umožňují zopakovat tuto zkušenost, toto setkání žízně po plnosti, která se v srdci vynořuje stále jasněji skrze všechny lidské pokusy a iluzorní uspokojení, s přítomností Pána, který nám tím, že nás osobně miluje, nabízí, abychom ho následovali k plnosti života, kterou může dát jen On, kterou je jen On. Charismata, která stále znovu probouzí Duch Svatý, jsou autentická, jestli znovu aktualizují tuto zkušenost, jestli ji umožňují dnes, reálně umožňují. Vzbuzují a směřují náboženský smysl a umožňují setkání s reálnou přítomností Krista, který uspokojuje lidské srdce tím, že mu nabízí cestu následování s Ním. Jenom tak je respektována a povýšena svoboda člověka až do té míry, že mu dovoluje, jak to udělal Ježíš, říct ne, nenásledovat, odmítnout štěstí. Vyzývám vás, abyste našli v dějinách církve charisma, které by bylo plodné bez těchto základních prvků.
A to platí pro všechny. Rada zanechat opravdu všechno, abychom následovali Ježíše, je jenom proto, aby se vyjádřil ontologický fakt, že nám chybí jen On. Kdo je povolán Kristem k jeho radikálnímu následování, je držen v odstupu od všeho, aby byl skutečným znamením ontologické reality, která platí pro všechny: že jenom Ježíš Kristus chybí srdci člověka, životu člověka, touze po plnosti a štěstí každého lidského bytí. Tak čistá a poslušná chudoba odstupu od sebe samých, od všech a všeho není ničím jiným než existenciální shodou s faktem, že Ten, který jediný chybí srdci člověka, se stal tělem, je přítomný, je Osobou, kterou potkávám, kterou poslouchám, která ke mně mluví, dívá se na mě, milujeme mě, volá mě, s níž můžu zůstat navždycky, s níž můžu kráčet celý život. A celý můj život nevyčerpá cestu s Ním, protože On, a jenom On je a bude vždycky tím, co chybí k plnosti mého života, je tím, co chybí k plnosti života všech.
A to platí pro všechny, jak to poeticky vyjadřuje Svatý Augustin v jednom kázání o svatém Vavřinci, aby uvědomil věřící, že všichni, v jakékoliv životní situaci, jsme povolaní následovat Pána, který za nás dal svůj život: „V zahradě Páně nejsou jen růže mučedníků, ale i lilie panen, břečťany těch, kdo žijí v manželství, a fialky vdov. A proto, moji milí, ať nikdo v žádném postavení nezoufá, jako by nebyl povolán. Kristus trpěl za všechny.“ (Promluvy, 304,3)

Kristus je misie
Ale Ježíšovo setkání s bohatým mladíkem zdůrazňuje aspekt odpovědi, jíž je Kristus na žízeň lidského srdce, který nemůžeme opomenout. Jak jsme viděli, Ježíšova odpověď na otázku „Co chybí neustále a radikálně mému srdci?“ nebylo explicitní „Chybím ti já!“, ale povolání: „Následuj mě!“ A „Následuj mě!“ znamená kráčet, kráčet s Ježíšem, ve společenství a ve společnosti Krista, kráčet s Ježíšem, který prochází cestou, která má směr. Když Kristus říká „Následuj mě!“, není to proto, aby nám řekl: buď se mnou, abychom šli, to je jedno kam. Kristova cesta po světě není žádná procházka. Kristova cesta je jeho misie, Kristův směr je misie, kvůli které ho Otec poslal na svět. A to není v jeho přítomnosti vedlejší, v jeho přítomnosti, která uspokojuje nejhlubší nedostatek, který cítí naše srdce. I proto bohatý mladík musel opustit všechno, protože všechno, co měl a co dělal, by bránilo jeho kráčení s Kristem, jeho pobývání s Kristem, který prochází světem kvůli misii, kterou chtěl Otec.
Dokonce i Maria s Josefem to museli vzít na vědomí. Když Ježíše ztratili, představme si, jak strašně jim chyběl po tři dny! A když ho našli v chrámě, Maria ho pokárala, že je soužil nedostatkem, který už nevěděl, kde se Jím naplnit. Odpověď, kterou dal rodičům, je odhalením skutečného místa, kde nám Ježíš nikdy nebude chybět: „Což jste nevěděli, že si musím hledět záležitostí svého Otce?“ (Lk 2,49) A co je tou záležitostí Otce, jíž se má Syn zabývat? Je to právě misie, kvůli které Ho Otec poslal na svět, vzkříšení, spása světa.
Kristus uspokojuje extrémní nedostatek srdce tím, že nás přitahuje k následování ve své misii spásy. V tom Ježíš neváhal opravit svoji Matku, ale ještě přísněji Petra, který se chtěl spokojit s Jeho přítomností, ovšem oddělenou od Jeho misii ke a skrze smrt na kříži. Když se Kristus daruje jako plnost srdce, dělá to tak, že nás zapojuje do misie, kterou dostává od Otce a kterou následuje s nekonečnou láskou až do konce světa. Proto nikdo nemůže obejmout Krista, aniž by ho následoval a podílel se způsobem a formou, o které rozhoduje Bůh, na jeho misii spásy.
Když někdo, komu Ježíš řekl napřímo „Následuj mě!, odpoví „Pane, dovol mi, abych šel nejdřív pohřbít svého otce“, Ježíš odvětí: „Nech mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé; ty jdi a ohlašuj Boží království.“ (Lk 9,59-60) Jako kdyby mezi „Následuj mě!“ a „Jdi a ohlašuj Boží království!“ nebyl žádný rozdíl. Kdo následuje Krista, okamžitě jde a ohlašuje Království, i když ho následuje odloučený od světa nebo v banální a spořádané všednosti Nazareta. Protože misie je totožná se samotným Kristem, s jeho Osobou poslanou Otcem na svět.

Velké pokušení
Kristus, který odpovídá „Následuj mě!“ na nedostatek, kterého je plné srdce bohatého mladíka, který přichází jako tonoucí ke břehu jeho Srdce, je Božím Služebníkem, který už dvakrát ohlásil svoje utrpení a který už nabral směr k Jeruzalému, aby dovršil své Velikonoce, a teď si s sebou vzal v paměti tvář mladíka, kterého začal milovat navždycky a který se uzavřel vůči hojnosti. Přišel, aby uspokojil nedostatek věčné lásky, který naplňuje srdce člověka. Ale ještě jednou Ježíš nenašel odpověď na svou nabídku sama sebe pro žízeň člověka. To je Kristova agónie a možná extrémní pokušení, jemuž démon vystavuje jeho srdce: „Je to skutečně pravda, že jsi to ty, co chybí srdci člověka? Jsi pořád přesvědčený, že lidé touží po Bohu? Nemá snad prvotní hřích, v němž Adam toužil po něčem jiném než po Bohu, a proti Bohu, definitivní slovo nad osudem lidstva? Můžeš odpustit všechno, milovat člověka, jak chceš, zemřít za něj… Ale nezdá se ti snad jasné, že člověk si vybral neoplácet ti lásku, upřednostnil svobodu nedostatku před otroctvím plnosti, která přichází jen od tebe? Tvoje misie zkrachovala a už zkrachovalo tvoje utrpení, tvoje smrt. Přišel jsi na svět, abys konstatoval, že v hloubi člověku nechybíš…“
Mám dojem, že toto je největší pokušení i pro nás. Zakouším to ve svém úřadě. Nejzáludnějším pokušením není sklíčenost tváří v tvář lidské křehkosti, hříchu, malosti v nás a ve druhých. Opravdové pokušení je muset se ptát sám sebe, jestli Kristus opravdu chybí těm, kterým Ho zvěstujeme, jestli opravdu chybí lidem a komunitám, i klášterním i kontemplativním i těm angažovaným v církvi, které doprovázíme. Často se nám skutečně zdá, že je třeba konstatovat, že Ježíšova přitažlivost není pro toho, kdo Ho potká, doopravdy vyčerpávající odpovědí na nedostatek, kterého je plné srdce.
Pokušení, agónie samotného Krista a toho, kdo ho zvěstuje, kdo ho zvěstuje třeba jednoduše manželce nebo manželovi, dětem, přátelům, kolegům, svým spolubratrům, je všimnout si, že Ježíš nenachází skutečně preferenci, zdá se, že to není opravdu On, kdo naplňuje srdce lidí. To je možná to, co zakusilo Kristovo srdce na konci své promluvy v Kafarnaum (srov. J 6,26 a násl.). Řekl a opakoval, jako rozbitá deska, že bez toho, abychom jedli jeho tělo a pili jeho krev, tedy bez toho, abychom se Jím naplnili, člověk nežije, nemá život, je prázdný smyslem, životem, štěstím. A právě proto všichni odcházejí. A Ježíš stojí sám před dvanácti, jejichž zná veškerou ubohost a křehkost. Nechce je držet: jestli není touha, nechce je držet: „I vy chcete odejít?“ A Petr, který vyjadřuje nejopravdovější a nejlidštější pozici srdce tváří v tvář Kristu, kterou nikdo nikdy nevyjádřil: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života!“ (J 6,67-68), což v překladu znamená: „Pane, jak se od tebe můžeme oddělit? Když nám chybíš ty, chybí nám všechno, chybí nám život!“ Petr zradí, zapře, zhřeší, ale nikdy nebude moct umenšit vyznání této touhy po plnosti. A tohle, jenom tohle porazí největší pokušení proti křesťanské události: stačí, aby tu byl třeba jen jeden muž, jedna žena, která dovolí vlastnímu srdci křičet, že ve všem a vždycky mu chybí jenom Kristus a život, který On dává.

Kristovou misií je Otcovo milosrdenství
Říkal jsem, že Boží Syn se nám nabízí jako uspokojení toho, co chybí našemu srdci, v žádosti následovat ho v misii, kterou Mu Otec svěřuje. Ale nemůžeme zapomínat, že podstatou této misie je milosrdenství. Svatý Jan Pavel II. napsal v Dives in misericordia, že Kristus ztělesňuje a personifikuje Boží milosrdenství (srov. § 2).
Pokušení, o němž jsem před chvílí mluvil, Ježíš popřel především tím, že znovu potvrdil původ, Otce, který ho posílá, Otce, který neodpírá milosrdenství. Vědomí původu misie je silnější než zdánlivý dopad. Láska, víra a naděje tryskají z původu a čerpají z něj veškerou nepřemožitelnost misie.
Ježíš se v agónii v Getsemanech nepostavil pokušení dát se nadarmo světu, který ho nepřijme, tím, že by hledal argumenty v lidstvu, které navštěvoval víc než třicet let. I Petr, Jakub a Jan ho klamou, když spí, zatímco On trpí a bdí, a brzy ho zklamou ještě víc, když utečou a zapřou ho. To, co zvítězí nad pokušením, není hodnocení lidstva, analýza morální situace lidí, církve, světa. To, co zvítězí, je odkaz na Otce: „Abba! Otče! Tobě je všechno možné (…). Proto ne, co já chci, ale co ty chceš.“ (Mk 14,36) Když Ježíš říká Otci „tobě je všechno možné“, nemohl nepomyslet na to, co řekl hned po smutném odchodu bohatého mladíka: „Jak nesnadné je pro ty, kdo mají bohatství (tedy pro ty, kdo si myslí, že jim nic nechybí) vejít do Božího království!“ „A kdo může být spasen?“ ptají se s úzkostí učedníci. A tehdy se Ježíš „na ně zadíval“ a předjímal to, co pak řekne Otci v Getsemanech: „U lidí nemožné, ne však u Boha. Neboť u Boha je možné všechno.“ (srov. Mk 10,23-27)
Ale co chce Otec? U Něj je všechno možné; ale co opravdu chce, co doopravdy uskuteční jeho všemohoucnost? Co Bůh umožňuje, když posílá Syna do světa? Co chtěl uskutečnit, když ho poslal, aby byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži? Co Otec poslal naproti nestálému, vrtkavému a klamnému nedostatku člověka?
To, co Otec v Synovi poslal, je v zásadě velké odhalení, velké odhalení Sama sebe, svého Srdce. V Kristu Bůh odhalil a odhaluje celému lidstvu, že člověk Bohu chybí nekonečně víckrát, než kolikrát Bůh může chybět člověku.
„Chybíš mi!“ To je dramatický refrén lidských vztahů. Jak moc je toto vyjádření přítomné v literatuře, v písničkách, ve filmech! Je to velké zranění lidských srdcí, protože jsou stvořena, aby byla naplněna ve vztahu, v přátelství. Lásku měříme podle toho, jak moc nám druhý chybí nebo jak moc mu chybíme my. Ale všechno hluboké nebo povrchní chybění mezi námi, i když nám mučivě chybí někdo blízký, kdo zemřel, není ničím jiným než symbolem skutečnosti, že nám chybí Bůh.
Ale jaké je to tajemství, že veškerá moje konzistence spočívá v Někom, kdo mi chybí? Jaké je to tajemství, že neustále žiji, i když mi všechno chybí, protože mi chybí ten Jediný, bez něhož nemůžu žít? Jak je možné, že ještě žiji, když mi chybí Ten, který je veškerou, veškerou! konzistencí mojí existence? Odpověď nám právě přišel dát On sám, odhalil nám ji On sám. Odpověď je, že Ten, který chybí nám, je Někdo, komu chybíme my! To je velké odhalení, které Ježíš shrnul do podobenství o marnotratném synovi: syn otci chybí víc, než kolik chybí otec synovi.
Nedostatek, kterého je plné naše srdce, zranění našeho srdce není ničím jiným než odrazem, a jak neurčitým!, jak kalným!, nekonečného nedostatku, tajemného, věčného: že my chybíme Tomu, který nás tvoří, my chybíme Tomu, kterého jsme opustili. Stvořil nás se svobodou, která zraňuje jeho čekání, očekávání, úzkost, samotu, opuštěnost: my Mu chybíme, a tento nedostatek vložil do našich rukou, do našeho srdce, do našeho rozhodnutí vrátit se k Němu, nebo ne, odpovědět Mu.

Tvář milosrdenství
A to je milosrdenství! To je velké zvěstování Krista, velké odhalení, jímž je Kristus: milosrdenství je, že my chybíme Otci, že v Božím srdci je prostor lásky, kterému chybíme, který nás očekává, který nás očekává odnepaměti, věčně.
Tři podobenství o milosrdenství v 15. kapitole Lukášova evangelia, prvně než ilustrují způsob, jímž Bůh hledá, odpouští a přijímá toho, kdo se ztratil, ilustrují drama božského srdce, jemuž chybí člověk. Není to ovce, která se cítí ztracená a ještě míň peníz; a i marnotratný syn se vrací domů především proto, že má hlad. To, co se ztratilo, nemyslí na bolest Toho, kdo to nenachází. Utrpení je cele v srdci pastýře, který ztratil ovci, ženy, která ztratila peníz, otce, který viděl odcházet nejmladšího syna a žije pozorováním horizontu, dokud se nevrátí, a který potom vychází snažně prosit rozčíleného nejstaršího syna. Bolest chybění a oslava znovunalezení jsou především v srdci Boha.
To je milosrdenství: chybíme Bohu víc, než On chybí nám. A jenom když člověk zakusí jako marnotratný syn, znovu objatý a oslavený, toto úplně nezištné chybění Bohu, bez důvodu v nás, objeví „nedostatkem čeho je tento nedostatek“, který náhle, skrytě naplní jeho roztržité a nevěrné srdce. Chybět Bohu je jeho srdci Otce bolestnější než naše nedostatečnost vůči Němu. A to je objev, díky kterému si uvědomujeme milosrdenství Otce, který se nám zjevuje v Kristu.
Srdce člověka je vlastně náhlým, ohromujícím vědomím, že chybíme Bohu. Je odrazem Otcova očekávání. V úžasu našeho vědomí odraz slavnosti, kterou si Otec vyhrazuje pro náš návrat k Němu. Nedostatek našeho srdce je ozvěnou Otcova zranění, který vidí ukřižovaného Syna, ponořeného v našem pocitu, že jsme opuštění od Boha.
Chápeme tedy, že i vzkříšení je velkým návratem Syna k Otci, kterému chybí, a v Něm nás všech, nás všech synů, kteří chybíme Otci. Žít z Kristova vzkříšení znamená prožívat uzdravení rány chybění mezi Bohem a člověkem.

Oslava se všemi
A právě odtud, z této zkušenosti, kterou můžeme učinit, jen když se znovu necháme obejmout Božím odpuštěním, se rodí naše účast na misii zemřelého a zmrtvýchvstalého Krista, tedy rozšiřování Božího království do světa. Když se pastýř vrátí poté, co nalezl svou stou ovci, co se ztratila, oslavuje s přáteli a sousedy (Lk 15,6). Když žena nalezla ztracený desátý peníz, oslavovala se svými přítelkyněmi a sousedkami (Lk 15,9). Ale je to především otec, který znovu našel ztraceného a mrtvého syna, kdo chce se všemi oslavovat: se sluhy, s nalezeným synem i s nejstarším synem (Lk 15,32). Kristova misie, rozšiřování Království, je kříž a vzkříšení, protože se podílí na úzkosti Otce, který hledá, co se ztratilo, ale i na hluboké radosti z oslavy nalezení. Ale když misie začíná tím, že se necháme my sami nalézt Tím, komu chybíme, je to, jako kdyby to byla jenom oslava vzkříšení, kterou máme rozšiřovat, svědčit o ní, sdílet ji se všemi. Není už možné žít pro nic jiného než pro rozšiřování svědectví o Otcově milosrdenství, tedy o odhalení, že i ten nejposlednější ze ztracených, především ten nejposlednější ze ztracených má v Božím srdci nekonečné místo očekávání, touhy, hlubinu milosrdné lásky, která hoří po objetí, políbení toho, kdo se ztratil.
Ježíš řekl Samaritánce, že Otec hledá ctitele – adoratori (Srov. J 4,23). Etymologie latinského slova adorare je napětí úst, ad os (k ústům), takže s sebou nese i myšlenku polibku. A právě to činí otec z podobenství s právě navráceným synem: vrhl se mu kolem krku a zulíbal ho (Lk 15,20). Křesťanské uctívání neznamená stát před lhostejným tajemstvím, ale stát tam v objetí a polibku Otce, ke kterému se vracíme, a církevní Otcové nezapomněli poznamenat, že polibek Boha je předáváním člověku Ducha Svatého, láskyplného života a společenství Trojice. Celá křesťanská mystika spočívá v tomto polibku milosrdného Otce, který nám předává Ducha synovského přijetí v Kristu. Křesťanská mystika je mystikou hříšníků objatých a políbených od Otce.
Jaká nová kultura, jaký nový svět, jak odlišné řešení tisíců a tragických problémů dnešního světa by se rozšířilo, kdybychom se naučili z Božího objetí jít ke všem, všechny přijmout s vědomím, a tedy svědectvím, že každá lidská osoba chybí Otci, objetí a polibku Boha, který sám sebe sděluje jako Lásku, jako Milosrdenství! Jaká revoluce v každém boji za pravdu, spravedlnost, mír!
V dnešním světě je velká potřeba mystiky milosrdenství.
Myslím na krále Josafata, který se rozhodl, osvícený prorokem Jachazielem, bojovat proti mocným nepřátelům, kteří ohrožují národ, tím, že postavil „Hospodinovy zpěváky a žalmisty, kteří na sobě měli posvátné ozdoby, dopředu před bojovníky, aby Ho chválili a říkali: 'Chvalte Pána, neboť jeho milosrdenství je věčné.'" (2 Kr 20,21). A vojsko vyhrálo, aniž by bojovalo.
Křesťanská misie je vítězná vítězstvím Krista a jeho metodou je vykročit ke všem a ke všemu, i k největšímu nepříteli a nechat se předejít vědomím, tedy zkušeností a oslavou věčného Božího milosrdenství. To je svědectví mnohých mučedníků, dnes i jako tomu bylo vždycky.

Žít s Kristem
Svatý Pavel píše Efesanům, že i my, jako svět, „jsme žili podle svých tělesných žádostí, sloužili rozmarům těla a hříšných myšlenek“ a že jsme byli přirozeně odsouzeni ke hněvu stejně jako ostatní“, jako všichni (Ef 2,3). Tedy nevěrní jako všichni touze po nekonečnu, která bydlí v srdci člověka.
„Ale Bůh (velké ale, které všechno převrací naruby, které všechno obnovuje, které vítězí nad každým pokušením malomyslnosti, je Boží iniciativou), ale Bůh, jenž je bohatý v milosrdenství (nejenom statky, nejenom spravedlností jako bohatý mladík), pro velkou lásku, kterou si nás zamiloval (milosrdenství znamená, že Boží láska je důvodem všeho, původem všeho!), zatímco my jsme byli v důsledku svých vin mrtví, nás přivedl opět k životu s Kristem.“ (Ef 2,4-5)
Účinkem Otcova milosrdenství v nás, účinkem polibku, v němž nám znovu dává Dech života, je, že znovu žijeme s Kristem. Slova, jež užívá Pavel, nejsou ve skutečnosti „znovu žít“, ale doslova „přivedl nás k životu“: od mrtvých, jimiž jsme byli, nás Otec přivedl k životu s Kristem, učinil nás „spolužijícími“ s Kristem. Nový, zmrtvýchvstalý, vzkříšený, znovuutvořený, znovustvořený, obnovený život je život s Kristem, tedy žít společenství s Kristem. Náš život se znovu rodí jako vztah s Ježíšem, jako společenství s Ním. Ve vztahu s Kristem lidský život, který je z přirozenosti vztah, jak to dobře zdůraznil židovský filozof Martin Buber, znovu ožívá jako život a jako vztah. Opravdu žijeme, když žijeme s Kristem. Nový život v Kristu, dřív než že by byl kdovíjakým životem, je náš život s Ním, žít ve společenství s Ním.
A to je to, k čemu volal Ježíš bohatého mladíka, když mu říkal „Následuj mě!“: nevolal ho především k tomu, aby „změnil život“, ale aby žil s Ním, protože to je to, co opravdu změní život, reálný život, můj život. A právě v tomto se v nás ukazuje Otcovo milosrdenství: „Tady ten můj syn, tady ten tvůj bratr byl mrtev a vrátil se k životu“ (Lk 15,24.32). Proč? Protože je s Ním. Jednoduše s Ním. A my jsme s Kristem a On je s Otcem.
Přiznávám, že poezie Maria Luziho, která mě nejvíc dojala a která mě doprovází, je ta, v níž jeden ze dvou učedníků z Emauz popisuje jejich setkání se vzkříšeným:

Následuje nás, předchází nás,
přidružuje se k nám,
dlouhý úsek
vedle nás dýchá,
napůl skrytý pozdním světlem,
zakrytý svou přítomností,
zamyšlený a tichý člověk,
a přece nepřirozeně pozorný.
K čemu? Možná nás doprovází
na bolestné cestě
porážky a návratu
zde mezi horami
nebo nás žádá o ochranu
on sám na cestu, která ho čeká?
můj společník se po něm poohlíží, já také
nenápadně ho neopomenu
zkoumat. Ještě nevíme nic,
když téměř v nastalé noci
vstoupíme všichni společně
do pološera taverny.
Ten chléb, ty ruce, které jej lámou,
pohled, příliš svižné rozloučení. To by
byl pak – to jsme věděli
my z Emauz – materiál vyprávění.
Přišli a odešli s prvním skutkem dne.

Tady. Otcovo milosrdenství je Vzkříšený, který se přichází nezištně přidružit k naší cestě, „osvěžit nás“ společně s Ním. Křesťanský život je vždycky misie, protože to, co zachraňuje je žít s Kristem, společenství s Ním. Misie je společenství: moct prožívat všechno s Kristem, moct žít s Kristem se všemi. A náš reálný život, náš lidský život, náš ubohý každodenní život se stane jasně vyjádřeným dramatem, odhaleným tajemstvím společenství s Ním ve všem, se všemi, pořád. S Ním k následování, s Ním, jež je nám dán a jež nám chybí, jako kdyby každý krok byl nádech, úder srdce, které obnovuje život.