Nenávist světa a víra

Blahořečení 498 mučedníků, obětí náboženského pronásledování za španělské občanské války, se uskuteční 28. října v Římě. Toto je svědectví, které nás přiměje rozpoznat přítomnost Boha, je silnější než násilí.

V církevní tradici byla podstata křesťanského pojetí mučednictví vždy založena na dvou faktorech: veřejně svědčit o Kristu a dobrovolné podřízení se smrti jako Jeho potvrzení. Svatý Augustin řekl, že rozhodujícím činitelem v mučednictví není podrobení se smrtelnému trestu, ale pohnutka člověka. Pokud by tomu tak nebylo, např. nucené práce v dolech by byly zdrojem mnoha mučedníků.
Jaká je příčina všech těchto pronásledování církve, především od doby osvícenství? Důvodem je úsilí vytěsnit ze života víru, což v moderní době kráčí ruku v ruce s domáháním se státu být neomezeným soudcem mravnosti. V tomto světě církev ukázala, že je jedinou skutečností, která bránila jednotlivce, svobodu člověka a společnosti proti všem totalitním režimům. Ačkoli se okolnosti měnily, za útiskem všech křesťanů najdeme vždy koncepci státu, která je modlářská, totalitní a imanentní.
Takový byl kontext pronásledování katolíků ve Španělsku, jenž mělo za cíl dekatolizaci země, kterou v mnoha směrech považujeme za srdce katolicismu. Tento útisk překvapivě spojuje tři prvky: svobodné zednářství, anarchismus a marxismus.

Biskupové, kněží a dělníci
Kdo byli španělští mučedníci, především ti zabití v letech 1931 až 1939? Čísla hovoří jasně. Historik Antonio Montero vytvořil nejpodrobnější a nejznámější studii. Jeho údaje odhalují nejméně 6 832 ověřených případů mučednictví včetně 13 biskupů, 4 184 kněžích, 2 365 mnichů a 283 řádových sester.
Studoval jsem několik těchto případů a ten poslední mě hluboce zasáhl. Jednalo se o mučednictví Florentina Asensia Barrosa, biskupa z Barbastro, který převzal duchovní úřad v malé diecézi v severním Španělsku šest měsíců před danou událostí. Téměř v tajnosti nastoupil do této diecéze, tehdy v rukou svobodných zednářů a anarchistů, a oddal se přípravě svých kněžích na mučednickou smrt. Přesně jak očekával, jeho úsilí bylo potrestáno s mimořádnou krutostí. První, kdo zahynul, byl jeho hlavní vikář. On sám byl přítomen zadržení téměř všech svých kněžích. V této malé diecézi v Pyrenejích žilo 139 kněžích, 113 z nich zemřelo jako mučedníci. Umučeno bylo také 51 klaretinských misionářů ( „Los misioneros claretianos“ ), několik studentů teologie, celý klášter s 18 benediktýnskými mnichy a 8 piaristických páterů, kteří žili v klášteře a spravovali školu v této oblasti. Biskup sám byl umučen. Stejně jako ostatní zemřel žehnaje a odpouštěje svým popravčím.
Ve městě, kde jsem se narodil, se objevil jiný případ, který bych rád zmínil. Farní kněz byl obětován na oltáři svého kostela a ještě před ním, v tutéž noc, potkal stejný osud tři horníky. Nešlo o kněze, byli to dělníci, avšak plni víry v Krista. Marxisté je zabili. Stojíme zde tváří v tvář tomuto farnímu knězi. On byl v opravdovém společenství se třemi dělníky, kteří možná neznali dobře katechismus, ale kteří si zvolili raději následovat Krista než být s těmi, jež jim v tu chvíli nabízeli všechno.

Jakobínská ústava
Druhá španělská republika byla vyhlášena v roce 1931 a trvala do března roku 1939. Pronásledování katolíků prošlo v tomto období četnými etapami. Mnoho zástupců španělského parlamentu představovalo nejradikálnější větev republikánství: proticírkevní a zednářskou. Zřízení, které schválili, mělo silně jakobínský podtext. Tyto radikální a světské skupiny chtěly stít hlavu církvi vražděním kněží a všech, kteří pamatovali na Krista.
Španělští mučedníci představovali všechny druhy lidí náležících Bohu. V případě duchovních šlo téměř u všech o kněží lidu a ti také zemřeli ve středu svých věřících volajíce: “Ať žije Kristus král!” Jejich zmrzačená těla byla nezměněna pohřbena s hlubokou zbožností a úctou. Pius XI. přirovnal tento španělský útisk k nejdůležitějším a nejkrutějším pronásledováním křesťanů. Kostely a kláštery byly pleněny a vypalovány, biskupové, kněží a věřící byli vystaveni násilí, církevní majetek byl zabaven, činnosti v chrámech byly zredukovány a náboženské řády a všechny veřejné projevy katolické víry byly omezeny a podmíněny přísným dozorem.
„Španělsko musí přestat být katolickým,“ prohlásil jeden z prvních předsedů parlamentu. Republika byla utvářena svobodnými zednáři, kteří se brzy spojili se socialisty, komunisty a anarchisty.
V říjnu roku 1934 vyvstala v průmyslové a těžební oblasti v Asturii předzvěst bolševicko-marxistické revoluce v podobě čtrnácti krvavých dnů plných násilí. Následkem bylo povraždění 10 kněžích, 5 mnichů, 8 Křesťanských bratrů ( „Congregation of Christian Brothers“ ) a 6 seminaristů.
Pronásledování pokračovalo a stalo se násilným vůči kněžím a věřícím po vítězství Lidové fronty v únoru roku 1936 a po propuknutí občanské války v červenci. Pokud byl chycen kněz nebo mnich, byl mučen nebo jednoduše zabit bez soudního procesu. Salvador Madariaga, jeden z nejznámějších liberálních historiků a příznivců republiky, napsal: „Nikdo čestný a dobře informovaný nemůže popřít hrůznost tohoto pronásledování.“ Učinil závěr, že nehledě na počet obětí, to, co by mělo být zdůrazněno, je krajní nenávist vůči všem představitelům katolicismu.
Jako dějepisný poradce a bohoslovec Kongregace pro záležitosti svatých jsem v posledních letech studoval různé procesy mučedníků. Co mě zasáhlo ve všech těchto případech?
Ze všeho nejdříve to byla existence nenávisti vůči Kristu a jeho církvi. Tato zášť byla dokonce více ďábelská v případech, kdy popravčí byli pokřtěni. Byli to křesťané, jež se vzdali Krista. Další věc, která mě překvapila, byla neúprosná nenávist, kterou dávali najevo kněžím. Ta byla podnícena dvěma faktory: zejména jejich vztahem ke svátostem, především svátosti oltářní, a jejich celibátem nebo zasvěcením se panenství.

Žádné selhání
Během pronásledování nedošlo k žádnému selhání ze strany kněžích, řeholníků ani řádových sester. Jeden případ, který si přeji připomenout, se týká dvou biskupů z oblasti Guadix a Almería. Šlo o blízké přátele. Během pronásledování biskup z Guadix, don Manuel Medina Olmos, navštívil svého přítele s přáním být s ním v této jeho těžké zkoušce. Odmítli utéci, když v přístavu zakotvil kapitán britské lodě a nabídnul jim nalodění. „Pastýři musejí zůstat se svými ovečkami až do smrti,“ řekli. Zemřeli spolu, zastřeleni na příkaz místních svobodných zednářů. Jiným umučeným biskupem byl otec Anselmo Polanco, augustinián a biskup v Teruelu. Zemřel po třinácti měsících ve vězení spolu se svým hlavním vikářem Felipe Ripollim, který odmítl opustit svého biskupa. Republikánská vláda ho nutila učinit prohlášení nebo podepsat výpověď proti svým bratrům v biskupství. Zkoušeli ho uplatit nabídkou svobody, poctami a dokonce „povýšením“ do barcelonské diecéze. Ale jedinou poctou, po které toužil, bylo být věrný Kristu a jeho církvi. Byl uvězněn a poté v únoru roku 1939 spolu se svým věrným vikářem zastřelen.

Tato kapitola o historii španělských mučedníků je svědectvím víry. Je to také výzva pro kněží a všechny křesťany dnes, aby žili své povolání: směřovali ke Kristu, následovali ho v oddanosti a službě až do smrti, s hloubkou, nesobeckou láskou ke všem lidem a jejich osudu.