Není snad absurdní trpět?

Homílie Stefana Pasquera, 2. února 2009

Uvedení Páně do chrámu

Maria a Josef přinášejí Ježíše do chrámu, aby ho představili Bohu. Je to gesto izraelské tradice, které podtrhává fakt, že syn nepatřil rodičům, ale Pánu.

V tom je zahrnutý celý Ježíšův život. On dává svůj život Otci za nás na kříži, ale každý okamžik jeho života je charakterizován odevzdáním sebe sama.

Simeon nám skrze svá slova prozrazuje toto: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ „I tvou vlastní duší pronikne meč“ Touto větou Simeon oznamuje bolest (utrpení), kterou bude Ježíšova matka trpět během mučení Syna až do jeho smrti na kříži. Pro nás tato slova znějí nepochopitelně, stejně jako nám připadá nepochopitelné Ježíšovo utrpení na kříži. Není snad absurdní trpět? Nezdálo by se nám správnější vidět Ježíše vítězícího nad zlem aniž by musel projít utrpením? To je také to, co si mysleli lidé tehdejší doby, to je to, co svět nesnese. Ale Ježíš, aby mohl vstát z mrtvých, musel zemřít na kříži a tím, že zemřel, zničil smrt a bolest. Právě proto nese jeho Matka celý život bolest v srdci kvůli údělu (osudu) svého Syna, ale nese ji tak, že ji nabízí Bohu s důvěrou a jistotou, tedy s nadějí, že veškeré utrpení jejího syna má hluboký smysl.

Po nás je žádáno, abychom se dívali na náš život stejně jako Maria. V každém okamžiku našeho života je po nás žádána nějaká oběť, bolest, utrpení, ale toto všechno můžeme nést, jestliže to nabídneme Bohu, jestliže nebudeme chtít pochopit smysl věcí sami.