Nové pražské jaro

Dvacet let po pádu komunistického režimu jsme se vydali do Čech, do srdce Evropy. Kde mezi zdmi ateistické kultury, lhostejnosti a individualismu žije malá komunita hnutí. Svědek a znamení toho, že původ křesťanství vždy zvítězí. I když se zdá, že vše je proti.

Davy lidí prochází ulicemi města. Ve zvednutých rukách drží svazky svých domovních klíčů. Chtějí svobodu a demokracii. Praha, 17. listopadu 1989. Několik dní předtím pád Berlínské zdi rozpohyboval vlnu, která smetla pryč čtyřicet let komunistického režimu v zemích východní Evropy.

Pražští demonstranti bojovali s policií, reprezentující poslední záchvěvy represe odsouzené k záhubě během několika týdnů. Dne 29. prosince 1990 byl v prezidentských volbách zvolen Václav Havel, disidentský spisovatel a vůdce Občanského fóra, který aktivně od konce Pražského jara 1968 působil v opozici. Takto skončil československý komunismus: v roce 1991 poslední ruští vojáci opustili Českou republiku a v roce 1993 se na základě mezivládní dohody rozdělilo Československo na Českou a Slovenskou republiku.

Ulice Malé Strany a Starého Města s nejdůležitějším Staroměstským náměstím jsou plné turistů. Praha je město plné barev, kde každý roh, každá ulice tě nutí žasnout nad krásou. Kde skončily roky režimu?

„Kdo to prožil, ten si je nese ve svém srdci.“ Otec Stefano Pasquero pochází z Turína. Misionář od svatého Karla Boromejského, do Prahy přišel v roce 2002, o rok později jej následoval otec Andrea Barbero (dnes opět působí v Římě) a v září tohoto roku i jáhen Marco Basile: „Celé roky snášela běžná veřejnost komunismus s letargií.“ Nesouhlas s tehdejším režimem projevovali spíše intelektuálové, například signatáři Charty 77 a hrstka katolických hnutí. Takovým hnutím bylo například hnutí otce Jana Zvěřiny, který je autorem „Dopisu křesťanům východu“. Koncem sedmdesátých let to bylo právě hnutí CL, které se z vůle otce Giussaniho podílelo na rozšíření jeho myšlenky a jeho děl.

„Ještě dnes je u lidí obtížné prolomit tehdejší cynismus,“ říká otec Stefano. „Povšimnete si toho během rozhovoru s lidmi žijícími v době komunismu. S Víťou, stavebním inženýrem ve věku lehce přes padesát, který patří ke generaci těch, kteří chtěli svobodu pro svou zemi. Mezi pražskými cielliny (členové Comunione e Liberazione) patří mezi ty dříve narozené. Umí dobře italsky a překládá texty pro školu komunity. „Ano, několikrát jsem v době komunismu zažil výslech na policii. Chodit do kostela se mohlo, ale vyhrožovali mi, že nedovolí mým dětem studovat na univerzitě.“

Ateistické srdce Evropy. Přesně dvacet let po pádu komunismu se v domě na středověkém Vyšehradě, staré čtvrti hlavního města Čech, potkalo asi padesát lidí, kteří poslouchají slova otce Carróna. Společně sledují video ze zahajovacího dne roku. Víťa simultánně tlumočí. Někteří jsou z Prahy, někteří přijeli z Brna, ze srdce blízké Moravy. Otec Stefano, farní vikář z Vyšehradu, vede setkání. Toto je česká komunita. Někteří chybí a pak je zde pár nových tváří.

Madridský přízvuk otce Carróna se nese sálem. Téměř nikdo nemluví italsky, naslouchají tlumočení. „Zkušenost, úsudek, žít víru v realitě, čelit zmatku.“ Perfektní soulad se slovy Benedikta XVI., která pronesl k mladým během své návštěvy České republiky koncem září. Praha jako srdce Evropy je považována za kolébku středoevropského ateismu: „V každém mladém dřímá touha po štěstí, která je často v dnešní konzumní společnosti využita špatným způsobem. Je ale zapotřebí vážně hodnotit touhu po štěstí, která žádá skutečnou odpověď. Křesťanská víra je toto: setkání s Kristem, s živou osobou dávající životu nový obzor a s ním přesný směr.“

Přítomnost komunity v Praze není krátká. Už v roce 1968 skupinka ciellinů přijela k pobřeží Vltavy, v době rozkvětu Pražského Jara. Kromě kontaktů trvajících během komunismu a opakovaných návštěv od lidí poslaných otcem Giussanim po pádu komunismu byl příchod misionářů v roce 2002 krokem rozhodujícím. Pro některé to bylo „druhé“ setkání: například pro Víťu, ale také pro Lenku, která pracovala a studovala jazyk v Itálii v 90. letech. Tehdy potkala CL na Katolické univerzitě v Miláně. Přestože nebyla univerzitní studentkou, chodila na hodiny teologie otce Giussaniho. Když se vrátila do Prahy, byla nadšená a bez úspěchu se pokoušela žít to, co potkala. „V české kultuře společenský rozměr není obvyklý. A pokud se vytvoří skupina, tak se člověk stále snaží nezaplést se: jde o určitý druh »společného individualismu,«“ říká Marco. Je lépe zůstat sami a svobodní od každého pouta... To již předznamenal Jan Pavel II, který na svých cestách do východních zemí (tři byly do ČR), vícekrát oznamoval, že slovo svoboda riskuje být uchopeno pouze jako překonání každého pouta: „Následky toho vidíš na osamělosti lidí, která se často proměňuje v alkoholismus. Také ji lze spatřit v rozpadu rodin,“ vysvětluje dále Marco.
„Jsme v evropské zemi, která si jako první přivlastnila právo na potrat a rozvod. Dnes se rozvádí třetí generace,“ dodává otec Stefano. Tato skutečnost se odráží také v protestantském prostředí a nedůvěře k církvi, často utlačované mocí: „Stačí se podívat na katedrálu, která je »uvězněna« na nádvoří habsburského hradu. Církev je umístěna ve státu (v té době cizím) a pro vstup do ní je třeba nejdříve projít samotným hradem, který je dnes oficiálním sídlem prezidenta republiky.“ Také setkání se s hnutím není jednoduché. „Slova Giussaniho jsou v určitém smyslu nepohodlná. »Následovat«, »autorita«. Lid se vyděsí, jen na ně pomyslí: byla to stejná slova, která hojně užívali Rusové. Také slovo »liberazione« pohoršuje: překládá se termínem – osvobození - užívaným pro komunistickou propagandu.“
Je nutné ho vidět v činu, křesťanská událost, která má moc změnit život. Tak jako se to stalo Lucii, která mezi prvními potkala italské kněze, když působili jako kaplani na univerzitě. Pro ni, která tehdy prožívala velmi těžkou rodinnou situaci, se hnutí stalo „otcovstvím, které jsem nikdy nepoznala“. Nebo Jana, studentka hebrejštiny a judaismu, která zůstala po tragické smrti sestry Terezy sama s matkou. „V den výročí její smrti jsem šla do kostela. Byla jsem smutná a po mši jsem se ještě chvíli v kostele zdržela. Otec Andrea, který procházel s otcem Stefanem kolem mě, se na mě usmál a objal mě.“ Už je nikdy neopustila. Na školu komunity dokonce přivedla i svou matku Jitku, která o svém setkání s hnutím říká: „Po smrti Terezy jsem žádala Boha, aby mi ji vrátil. Věděla jsem, že je to bláznivé. Potom jsem ale potkala lidi z hnutí a pochopila jsem, že mi ji Bůh opravdu vrací.“

Mladá komunita: téměř všichni jsou ve věku mezi dvaceti a třiceti roky. Někteří studují, jiní začali pracovat. Jan založil rodinu. Je z Brna, ale CL potkal v Pamploně během studijního pobytu na Erasmu. Jeho příběh je propojen s příběhem Jiřího a Tomáše. Trojice opravdových přátel z dob středoškolského studia. Často se stává, že zejména život je tématem jejich diskuze.
Tak se stalo, že po návratu ze Španělska Jan potkal Jiřího, který také nějakou dobu strávil čas na studiích ve Francii, a sdělil mu: „Potkal jsem něco velkého,“ říká kamarádovi. „Já také, a jmenuje se to CL.“ A tak začali se školou komunity v Brně, společně s otcem Andreou. A pozvali Tomáše, který se přidal, jistý, že potká hezké holky a příležitost dát si pivo. „Žít život tak, abych neztratil ani kousek času - byl jsem zasažen těmi slovy.“ V hnutí jejich přátelství dozrálo: je to vidět na tom, jakým způsobem jsou spolu nyní, všichni zasaženi tím, co jim změnilo život. Tomáš je pořád ochoten cokoliv organizovat: prázdniny, večeře, setkání. Což je patrné také z jarní akce, kdy na univerzitě představovali Riziko výchovy, úvod ke kulturnímu centru, který by společně s Janem chtěli otevřít.

„Dominantní myšlenka“. Každý příběh je zázrak. Jako ten Petry, které je 22 let, špatně vidí a studuje varhany a zpěv na konzervatoři. Petra prostřednictvím internetu kontaktovala CL a Jan jí zaslal email: „Pozval mě na setkání. Šla jsem tam. Téměř ničemu jsem nerozuměla, pouze tomu, že to, co mám před sebou, už nechci ztratit.“ Nebo příběh Lucie, která od narození nevidí, vděčná za krásu vodopádů, které „poslouchala“ na svých prvních prázdninách s hnutím. Nebo Anna, stále se usmívající blondýnka. A potom Marek, nebezpečný řidič. Marco, italský architekt žijící řadu let v Praze. Eva, snoubenka Tomáše, kterou si všichni dobírají pro její drobnou postavu…..

Jsou to tváře a srdce, které ti mění plány, které jsi vytvářel v letadle, než z něj vystoupíš v České republice: „Je nutné pochopit, jak Kristus přežívá v této kultuře.“ Ne že by plány byly špatné. Ohnisko všeho je ale jinde. Je v srdci člověka, které je stejné všude. Nehledě na kulturu a historii. Každá myšlenka padne před okouzlením, které se zažívá při pohledu na tyto mladé lidi: před přítomností Krista, ve stále probíhajícím dialogu s jejich srdci. Tomáše a jeho sester, Jiřího, Anny, Petry. Anebo Jany, která se jen tak neuspokojí s odpovědí a týrá tě otázkami, protože chce pochopit….
Carrón, který citoval slova Leopardiho a Giussaniho na zahajovacím dni roku, řekl: „Nekonečná marnost všeho nemůže odstranit sémě této dominantní myšlenky, této žízně, této vášně po štěstí. Je tím, co nazýváme srdce, tato dominantní myšlenka, která je »zapomenutelnou, mystifikující, odmlouvající ale nevyhladitelnou realitou«.“ Také v Praze, kde spousta věcí - kultura, tradice a předsudky - se zdá, že vesluje proti.

Paolo Perego