Od evangelizace k výchově

Deus caritas est navrhuje, aby služba lásky církve byla výchovou lidského srdce v lásce jako cesta k odpovědi na drama současné potřeby spravedlnosti v tomto světě

První encyklika papeže Benedikta XVI., Deus caritas est, je logickým následováním úsilí Jana Pavla II. o evangelizaci. Jan Pavel II. nám určitým způsobem nabízel obsah poselství Církve, zatímco Benedikt nám ukazuje na metodu, jmenovitě na výchovu v lásce. Deus caritas est navrhuje, aby služba lásky Církve byla výchovou lidského srdce v lásce jako způsob odpovědi na drama současné potřeby spravedlnosti v tomto světě. V tomto smyslu je encyklika reflexí a prohloubením výzvy k výchově: ,,Byla-li by zde výchova lidí, každý by žil lépe.“
Ale pro Benedikta není síla lásky jen vnější, etickou inspirací. Láska přetváří samotné lidské srdce, zdroj našich úsudků a činů. Příspěvkem církve do zápasu za lepší svět je výchova srdce v lásce. Na úplném začátku druhé části papež Benedikt podtrhuje ústřednost daru Ducha svatého, který je ovocem Kristova vykoupení světa. Tento Duch ,,harmonizuje“ lidské srdce s Kristovým srdcem a směřuje je k lásce, jakou miluje Kristus. Máme zde ozvěnu patristického pohledu na dějiny spásy jako výchovy srdce člověka k božskému životu, a srdce Boha, abych tak řekl, k lidskému životu – výchovy erótu k agapé a agapé k erótu. Tato výchova Duchem ,, přetváří srdce“ církevní komunity. Evangelizace světa skrze Slovo a Svátost se tímto způsobem stává silou, jež ,,podporuje člověka v různých
oblastech života a lidské činnosti.“ Bohoslužba nebo služba lásky je tak nezbytným prvkem podstaty církve a její služba je výchovná. Tato výchova v lásce je ,,metodou“, skrze niž se evanglizace stává událostí v lidských dějinách. Bez této metody se stává evangelium abstrakcí a nic skutečně nezmění. Princip subsidiarity, který je v sociální nauce církve ústřední, tak není o mnoho více než jen etickým principem. Ale ve skutečnosti vyjadřuje důsledek Vtělení.
Ačkoli služba lásky církve je odlišná od povinnosti státu sledovat sociální spravedlnost, výchova v lásce nabízená službou lásky také přispívá k následování spravedlnosti působením na lidský rozum. S tímto naléháním papež Benedikt znovu reaguje na pozici těch teologií sociální spravedlnosti, jež nekriticky provádějí analýzu a úsudek o konkrétních požadavcích spravedlnsoti odděleně od zkušenosti víry. Taková analýza musí být samozřejmě dílo rozumu, ale, jako výchovná skutečnost, má služba lásky vliv na samotný rozum.
Problém spravedlnosti je jistě problém praktického rozumu, ale ,,aby náš rozum mohl správně pracovat, je třeba ho neustále očisťovat, protože jeho etické oslepnutí, způsobené převahou vlastního zájmu a moci, které ho zaslepují, je nebezpečím, které není nikdy možno úplně odstranit.“(28). V tomto bodě se samozřejmě ,,politika a víra setkávají.“ Toto konstatování papeže Benedikta jistě rozruší ty – včetně katolíků, a zvláště katolické politiky – kteří naléhají na radikální oddělení mezi svou vírou a svým politickým životem. Znovu a znovu papež Benedikt naléhá na fakt, že církev jako taková
se nezapojuje do politiky a že nekřesťané se nemají obávat návrhů církve ohledně požadavků spravedlnosti. Je absolutně správné, že víra ze své specifické přirozenosti je setkání s žijícím Bohem. Ale je také očišťující silou pro rozum sám. ,,Očišťování rozumu“ tak není vnucováním ,,způsobů myšlení a chování patřících k víře“ (ibid.) nekřesťanům. Očišťování rozumu se naskýtá v ,,autonomní sféře rozumu“ samé a může být ověřeno rozumem. Toto přesvědčení církve je ,,rizikem“ výchovy.