„Odpadlý agnostik“ John Waters

Významný irský publicista John Waters vydal v posledních letech knihy s pozoruhodnými názvy „Odpadlý agnostik“ a „Mimo dosah útěchy aneb Jak jsme se stali příliš chytrými pro Boha… a pro své vlastní dobro“. Vylíčil v nich svou cestu od tradičního katolicismu v dětství přes agnosticismus přijatý v dospívání k promýšlené dospělé víře ve společenství Comunione e Liberazione. Na této cestě jej nepřestávají doprovázet písně jeho krajanů a vrstevníků ze skupiny U2. Jejich verše v následujícím textu představují motta jednotlivých období Watersova života.

„Kdysi jsem věděl, že existuje Boží láska“ (U2: White as Snow)

Letos v květnu Waters vystoupil na setkání nových církevních hnutí s papežem Františkem. Vydal na něm svědectví o svém životním příběhu, které zahájil slovy: „Jako dítě jsem se s Kristem procházel ulicemi mého rodného města a mluvil s Ním o všem, co bylo a co se zdálo být možné. Nebylo třeba ,věřit’. Krista jsem ZNAL a v to, co známe, není potřeba věřit. On byl vždy se mnou – můj přítel, můj bratr, můj otec, můj ochránce…“
John Waters, narozený roku 1955, však vyrůstal v kultuře, která rozvíjení osobního vztahu s Kristem příliš nepřála. Více než sto let – od doby Velkého hladomoru přes období protianglického boje za nezávislost až po dobu Watersova dětství – plnil katolicismus v Irsku nejenom roli Kristovy církve, ale i roli strážce národní identity a morálky.
Obraz Krista visel v rodině Watersových rodičů a v bezpočtu jiných irských domácností mezi obrazy papeže a Johna Fitzgeralda Kennedyho. O Bohu a souvislosti mezi Ním a smyslem lidského života se doma nemluvilo a katolická víra byla spojována spíše s tradicí a s morálními povinnostmi. Pro Johna i jiné irské děti jeho doby tak mohla představovat něco vnějšího, co pak v dospívání ve střetu se „světskými“ lákadly mělo jen malou šanci obstát.

„/Z Otcova domu/ jsem však odešel zadním vchodem a zahodil klíč“ (U2: The First Time)

Waters dospíval v šedesátých a sedmdesátých letech, v době vzepětí touhy po svobodě, chápané v duchu hesla „sex, drogy a rock’n’roll“. Podle svých slov začal být obklopen „umělou skutečností a její verzí svobody“, odlišnou od svobody, kterou pociťoval jako dítě. Cítil, že si mezi těmito dvěma druhy svobody musí vybrat, a jako tolik jiných si zvolil svobodu oddávat se požitkům všeho druhu. Rozešel se se „staromódní“ církví a stal se agnostikem, pro kterého otázka Boha ztratila význam.
Namísto předtím zvažované možnosti kněžství nalezl náhradní povolání ve vstupu do „světa hříchu a neomezených možností“, jak byl tehdy vnímán rock’n’roll, a roku 1981 zahájil svou kariéru hudebního publicisty. V témže roce však na irské hudební scéně došlo k přelomové události: skupina U2 poprvé vydala album skvělých rockových písní, jejichž texty byly výrazně křesťanské.
Watersovi od té doby vrtala v hlavě zejména píseň „Gloria“, ve které zpěvák a textař U2 Bono Vox oslavuje Krista a vyjadřuje přesvědčení, že jen ve vztahu s Ním je člověk úplný. Waters později dospěl k závěru, že Bono, který vyrůstal v ekumenickém, a ne tradičně katolickém prostředí, mohl poznat jádro křesťanské víry a zkušenosti, které jemu samotnému zastínily její okrajové stránky. V osmdesátých letech si to však odmítal připustit a namlouval si, že uvedená píseň je „o dívce jménem Gloria“.

„Hrál jsem si s ohněm, dokud si oheň nezačal hrát se mnou“ (U2: Moment of Surrender)

Waters musel nejprve na vlastní kůži poznat, k čemu to vede, když lidé „moderně“ hledají své naplnění v mezilidských vztazích, ve vlastnění věcí či v drogách, a ne „staromódně“ v Bohu. V období mezi osmnáctým a pětatřicátým rokem svého života se při následování toho, co mu jeho okolí předkládalo jako ideál svobody, potýkal se závislostí na alkoholu.
Skutečnost, že do této závislosti upadal od chvíle, kdy odložil víru, dlouho pokládal jen za shodu okolností. Později však začal alkohol chápat jako jeden z druhů náhradní „vyšší moci“, k níž se lidé vytěsňující Boha uchylují zcela zákonitě. S důvěrou v Boha totiž člověk může „spát v noci tvrdě jako dítě, které ví, že ve vedlejším pokoji spí jeho rodiče“, zatímco bez ní mu ve spánku brání nutnost přemýšlet, jak si zítra sám zjedná své místo ve světě. Ve Watersově případě se alkohol stal náhražkou Boha proto, že mu umožňoval překonávat vlastní sociální neobratnost a nejistotu a vlastními silami utvářet svůj život.
Místo cesty ke svobodě se však ukázal být cestou do otroctví. Pití představuje hru s ohněm, vedoucí víc než často ke smutným koncům. Jak konstatuje John Waters, „alkoholismus je už sám o sobě smrtí ducha, ale neléčený může skončit jen dvěma způsoby: šílenstvím nebo doslovnou, fyzickou smrtí“. Pokud však jde o léčbu alkoholismu, již slavný švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875–1961) dospěl k závěru, že spiritus (ve smyslu alkoholu, potažmo drogy) může být skutečně poražen jedině spiritem (duchem).

„V okamžiku kapitulace jsem padl na kolena“ (U2: Moment of Surrender)

Koncem třicátých let Jung na prosbu o radu lidem hledajícím pomoc v boji se závislostí na alkoholu odpověděl: „Zkuste Boha, to je mé doporučení.“ Z této rady se zrodilo hnutí Anonymních alkoholiků (AA), které vychází z přesvědčení, že uzdravení může přinést jen podřízení lidské vůle Vyšší moci v odevzdanosti a modlitbě. (U nás letos modlitbu běžně používanou v AA zpopularizoval Miloš Zeman, když jí překvapivě zakončil svůj inaugurační projev.)
John Waters se stal jedním z bezpočtu lidí, kterým AA pomohlo změnit smýšlení a osvobodit se od závislosti. S pomocí tohoto hnutí mohl prožít zkušenost, v mnoha písních U2 popisovanou slovem „surrender“ (kapitulace, odevzdání se). Nastala chvíle, v níž uznal svou neschopnost řešit těžkosti vlastního života a poklekl před Tajemstvím v tomto životě přítomným.
Cestu, kterou prošel, nakonec shrnul slovy o tom, že Boha „můžeme najít až poté, co jsme Ho odmítli a pak se k Němu zlomení vrátili v zoufalé naději, že jsme se mýlili. Skepse je proto nezbytným prvkem diskuse o víře.“ Tato zkušenost odpovídá teorii stupňů duchovního růstu, vypracované americkým psychologem M. Scottem Peckem. Podle Pecka je třeba mluvit nejen o vývoji od sebestředné „bezzákonnosti“ k přijetí náboženských přikázání, ale také o vývoji od formální zbožnosti přes pochybování a skepsi až k „pochybování o vlastních pochybnostech“ a dosažení vyššího stupně racionality, na kterém je člověk spojen s neviditelným řádem věcí a přijímá tajemství posvátného.

„V těchto dnech přijdete o mnoho, jestliže přestanete přemýšlet“ (U2: Until the End of the World)

Pro dnešní většinovou společnost je charakteristický skeptický pohled, spojený s názorem, že víra není podložená přemýšlením. Tomuto pohledu může nahrávat někdy opravdu nedostatečná racionalita „tradiční“ zbožnosti. Ve skutečnosti se však, jak Waters neustále zdůrazňuje ve svých novějších textech, právě dnešní „světskost“ vyznačuje zvláštní bezmyšlenkovitostí ve vztahu k nejpodstatnějším otázkám lidského života. Jak formální zbožnost, tak světská skepse potřebují výzvu k hlubší racionalitě. Johnu Watersovi se této výzvy dostalo poté, co se setkal s hnutím Comunione e Liberazione (CL).
Zakladatel CL, italský kněz Luigi Giussani (1922–2005), podle Watersových slov už před půlstoletím geniálně porozuměl směřování západní kultury k životu na pouhém povrchu lidského bytí, kterému čelil „jak novým představením křesťanské nabídky, tak i novým způsobem vysvětlování moderního člověka jemu samotnému“. Tento moderní člověk utíká před náboženstvím, které mylně vnímá jako něco vnucovaného zvenčí, a neuvědomuje si, že je ve skutečnosti na útěku sám před sebou, před nejhlubšími touhami svého srdce, které jej spojují „s nadějí, krásou, pravdou, spravedlností, štěstím, láskou – s tím, čemu říkáme Bůh“. John Waters nakonec tímto způsobem pochopil, že Kristus nepřináší vnější omezení naší svobody, ale naopak naplnění našich nejniternějších potřeb:
„Zjistil jsem, že nevinné dny, kdy jsem se s Kristem procházel ulicemi mého města, představovaly v mém životě chvíle, kdy mé bytí bylo v nejhlubším souladu s mou pravou podstatou a strukturou… Poznat Krista znamená poznat sám sebe, porozumět tomu, jak jsem byl stvořen, a nechat se tímto poznáním osvobodit – protože žádným jiným způsobem svobody dosáhnout nemohu.“

Literatura:
Giussani, Luigi: Náboženský smysl. Otevřít se nekonečnu. Praha: Nové město, 2001.
Giussani, Luigi: Původ křesťanského nároku. Praha: Paulínky, 2012.
Stockman, Steve: U2 Dál a dál. Duchovní cesta. Praha: Volvox globator, 2006.
Waters, John: Beyond Consolation or How we became too clever for God… and our own good. London: Continuum, 2010.
Waters, John: Lapsed Agnostic. London: Continuum, 2008.
Waters, John: Race of Angels. Ireland and the Genesis of U2. Belfast: The Blackstaff Press, 1994.