Opravdový začátek, provokace k životu

“Září, pojďme. Je čas se stěhovat,“ říkaval básník Gabriele D’Annunzio v narážce na pastýře, kteří každý rok znovu a znovu opouštěli svou zem. Je snad návrat do práce, nebo do školy „opuštěním sebe samotného“? Opuštěním toho, co si přejeme? Návrat do školy po prázdninách si mnozí spojují se smyslem pro povinnost; je snad tento návrat, často vnímaný jako něco, co děláme z donucení, anebo z potřeby, sebezapřením a uvržením se do jistého druhu vězení?

Při promluvě k zodpovědným z celého světa J.Carrón řekl, že „naplnění „já“, které neodpovídá jeho přirozenosti se stane jeho vězením." Proč? Jaká je přirozenost našeho „já“? Je to to, co musíme dělat (tj. to, co nás nikdy nemůže uspokojit)? Je to to, čeho musíme dosáhnout? Anebo je přirozeností našeho „já“ vztah s Tajemstvím? Tak často podleháme převažující mentalitě, že se ptáme stejně jako ostatní.

Začít nový rok znamená, že „já“ se vrací do školy s celou šíří svého lidství, ať se jedná o učitele, studenta nebo rodiče. Touha našeho „já“ je větší, než jakýkoli úspěch, nebo zklamání a touha „já“ přetrvává dokonce i pod hromadou trosek. Jestliže nezačínám znova, pak nic nezačíná znova doopravdy a realita je mi pořád stejně lhostejná. Proto někdy končíme jako ti, co jen vzdorují nepříznivým okolnostem, jako vězni, znudění už při prvním kroku, už první den.

Jen pokud začínáme znova tak, že bereme vážně všechny otázky a potřeby, které tvoří základ naší touhy po smyslu, pravdě a kráse a které nás utváří, jen tehdy každodenní realita otevře svou pokladnici plnou příležitostí, objevů a setkání. Pokud školu (stejně jako kterékoli jiné místo, kde se pohybujeme) nebereme takto, pak se stává anonymní pouští, kde lidé ukazují pouze svůj zevnějšek, to nejpovrchnější, co v nich je a co je často výsledkem donucení. Z aul, hodin vyučování a vztahů, ve kterých bychom se měli naučit být svobodní, se stává místo zotročení; z naděje pro budoucnost země, se stává společenský problém. „Krize vzdělávání“, napsal Charles Péguy ve svém článku z roku 1904, „není krizí vzdělávání, ale krizí života. Společnost, která neučí, je společností, která se nemá ráda a která k sobě nemá žádnou úctu, a přesně to je případ moderní společnosti.“

Škola se nenachází v nějakém jiném světě, je to kořen i plod společnosti. Ale žádný sociolog, pedagog nebo ministr školství nemůže přinutit „já“, aby se svobodně zapojilo do vzdělávání. Je nutné setkání. Ze zkušenosti víme, že se cítíme svobodní, když nalezneme něco nebo někoho, kdo nebo co uspokojí naši touhu po naplnění. Je nám dáno mnoho falešných příslibů svobody, které se však rozplynou, když jsou konfrotovány s úpřimným hledáním pravé svobody.

Tváří tvář těmto obtížím a problémům se musíme ptát, kde se můžeme setkat s osobami, které jsou schopny vrátit nás do hlavní role, které jsou schopny zachránit výuku a které dokážou přeměnit vzdělávání v dobrodružství, skrze které vstupujeme do reality a stáváme se lidmi.

Toto číslo Stop představuje některé z těchto osob.

„Opravdový začátek“, řekl don Giussani na setkání učitelů ve Viterbu (v Itálii) v srpnu 1977, „je provokací k tomu, abychom žili. Cokoli, co nás nepovzbuzuje k životu, je ztrátou času a energie a brání nám v tom, abychom cítili opravdové naplnění.“

Přejeme všem opravdu nový začátek školního roku!