Neděle 30. října, čas 7:41. Obrovské vyděšení. Chtěl bych použít slovo hrůza. Cítili jsme už hodně zemětřesení zde, ve střední Itálii. Ale tohle bylo neuvěřitelné, nikdy jsem necítil takovou sílu.

Akorát jsem se vzbudil a doma jsme byli jen já, má manželka a náš malý tříletý syn. Jedna dcera spala u kamarádky a ty dvě starší byly na jedné studentské koleji s partou GS, v místě ještě blíže k epicentru.

V momentě, kdy otřes skončil, když se ještě dům třásl, jsem si uvědomil: „Tohle bude mít miliardy obětí.“ Pohltil mě strach. Samozřejmě nebyl signál a já jsem se nemohl dovolat žádné z osob, které byly s mými dcerami.

Najednou telefon mé starší dcery zvonil, ale nikdo to nezvedal. Oblékl jsem se během deseti sekund, připraven jet autem. Když jsem si dával bundu, má žena se mnou zatřásla: „Co ti je? Uklidni se, nejsi to ty.“

V okamžicích, kdy mi volali různí lidé, jsem si uvědomil, že zemětřesení uvnitř mě samého bylo zdrcující. V těch pěti minutách doslovně se nezhroutil dům, ale něco většího: má jistota.

Ale děkuji Bohu. O několik vteřin později mi volala dcera. Všichni byli v pořádku a rozhodli se, že se vrátí do Perugie. Napsal jsem několik zpráv příbuzným a přátelům: všichni byli v pořádku.

Pak mi volá jeden kamarád z Cremony a říká mi: „Podívej se, zpráva, kterou jsi mi poslal minulý večer, je v ní vše, tam je vše.“ Jdu si ji znovu přečíst: před dvěma lety zemřel jeden velice blízký kamarád, Andrea. Jeho žena na poslední škole komunity řekla: „To, co Jean Valjean prožil s biskupem Myrielem (Bídníci, pozn. překl.), si on pamatoval po celý život.“ A to se stalo i mně. Protože, pro mě a pro mé děti, Andreova zkušenost je zkušeností krásy.

Tváří tvář obavám má otázka zní: „Jak zvítězíš nad obavami o své děti? Nebo o práci?“ Toto je srdcem „mého“ dialogu. Viděl jsem Ho zvítězit. Takže se ptám s větší jistotou: „Ty, tady, v tomto okamžiku, za těchto okolností, jak zvítězíš?“ Je pravda, že tato otázka je v epicentru všeho.

Michelangelo, Perugia