Otec, zdroj společenství

Massimo Camisasca

OTCOVSTVÍ JAKO PLOZENÍ ŽIVOTA, SVOBODY A LÁSKY

ÚVOD



Každý muž se chce stát otcem, ať už rodinu má či nikoli, alespoň v biologickém smyslu. Nikdo se totiž nemůže zbavit vlastní citovosti a touhy mít děti. Pro většinu mužů jsou děti pokračováním vlastního života v čase. Uvědomili si to již starověcí Řekové a Římané: když ještě nebyla zřejmá jistota nesmrtelnosti, byly děti určitou nadějí pro budoucnost.
Mnohokrát jsem hovořil o otcovství k osobám se značnou zodpovědností v práci. Zjistil jsem, že ti, kdo vlastní firmu, ji často vnímají jako jakési své dítě. A to se týká všech druhů práce. Vyjadřujeme jí svou schopnost plodnosti, přispíváme k proměně světa a trváme ve větší či menší míře v dějinách. A tak i práce, stejně jako náklonnost k ženě, vyjadřuje mužskou touhu po otcovství.
Být otcem neznamená jen biologicky plodit, přivést na svět novou bytost, nýbrž také a především vychovávat, navázat pouta a vztahy s tím, kdo byl zplozen. O tom bude ještě řeč. Zkušenost posledních dvaceti let, během nichž jsem se zvláště věnoval přípravě mladých mužů ke kněžství, mne hluboce přesvědčila o tom, že otcovství (spolu s mateřstvím a synovstvím) je osou dějin a civilizace. Již dlouho jsme však svědky jeho krize. Chceme-li tedy znovu nalézt sami sebe, musíme znovu odhalit zkušenost otcovství a synovství.



1. OD FRANCOUZSKÉ REVOLUCE PO R. 1968



Máme-li alespoň z části pochopit hluboké příčiny této krize, musíme se ohlédnout do dějin. Právě ukončené století svědčilo, zejména ve své druhé polovině, o radikální krizi autority. Již mnozí vědci – historikové, psychologové a sociologové – tento problém analyzovali a rozpoznali dva význačné okamžiky. Prvním je francouzská revoluce, druhým hnutí r. 1968. Jakkoli jsou dějiny continuum a žádná jednotlivá událost nemůže být identifikována s radikální změnou, platí, že některé události podnítily či rozvinuly ideovou pouť, jež nebyla pouze kritikou autoritářství, nýbrž – zejména u některých filosofů – principu autority jako takového.
Od 18. století byl kritizován stále výrazněji a stále více byla zdůrazňována nutnost, aby se cesta člověka k pravdě neživila přijímáním zkušeností předávaných tím, kdo byl dříve, nýbrž spíše osobním hledáním a ověřováním. Stále zřetelněji se prosazoval dojem, že prosté přijetí toho, co přichází od jiného (a tak v jistém smyslu od Jiného), je popřením osobní svobody a ničí nebo uvádí v krizi život chápaný jako svoboda.
A přece tomu tak nebylo. Dokládá to například tento postřeh Romana Guardiniho: „Co se autority týká, je mluvení o středověké nesvobodě nejen laciné, nýbrž i nemístné. Pocit, který stojí za tímto úsudkem, pochází z novověkého prožitku autonomie, který se prosadil proti středověkému způsobu myšlení (...) A jelikož je autorita elementární složkou každého lidského života, a to nejen nedospělého, nýbrž i toho nejzralejšího, jelikož není jen oporou slabých, nýbrž bytostným ztělesněním vznešenosti, musí boření autority produkovat její znetvořeninu, a tou je násilí.“ (R. GUARDINI, Konec novověku. Pokus o orientaci, Praha 1992, s. 25–26 [mírně upraveno, pozn. překl.])

Ve svém životě stále něco přijímáme. Závisíme například na rodičích, z nichž jsme se zrodili, na kulturním kontextu, v němž jsme – ne z vlastní vůle – prožili první roky své existence. Závisíme na svých učitelích, ale i na těch, kdo pokorně obklopují náš život a poskytují nám své služby. Bez těch, kdo nás předcházeli a kdo nás předcházejí, bychom nemohli žít.
Soudobé pojetí člověka nás vede k domněnce, že svoboda je schopnost zodpovídat se pouze sobě samému. Je zřejmé, že tu jde o pokušení, které je v lidských zkušenostech stále přítomno. Je to v podstatě pokušení prvotní: nebudu sloužit (srov. Genesis a Jer 2,20). A právě takto pojala naše doba svobodu: představuje neposlušnost jako ideální formu života. Víme, že ve skutečnosti vede realizace takového způsobu života pouze k otroctví. Poslušnost sobě samým se stává službou světu komerce, moci, jež ovládá vše (a to především prostřednictvím reklamy, která je nejvyšší současnou formou zotročení).
Postačuje, abychom upřímně pohlédli na svou existenci, a všimneme si, že musíme nově objevit dvě základní životní pravdy. První je, že se nerodíme svobodní. Rodíme se jako otroci, protože takovými nás učinila vina Adamova. Jsme zapleteni do hříchu, konáme zlo, které bychom radši nekonali, a pakliže se skutečně stáváme svobodnými, není to naším titánským úsilím, nýbrž proto, že jsme osvobozeni.
Druhá pravda je, že docházíme sebeuskutečnění právě tehdy, když zjistíme, že jsme závislí: naše svoboda jaksi souvisí s objevem naší závislosti. Svatý Ambrož říká: „Kolik pánů nakonec poslouchají ti, kdo odmítají sloužit Pánu jedinému!“ (AMBROŽ, Epistulae extra collectionem traditae XIV, 96)
Jako je pravda, že náš život vždy – volky nevolky – stvrzuje určitou závislost, je pravda i to, že si musíme osvojit pravdy, které nám byly předány. Nutně musí „dojít ke krizi“, kterou v životě každého člověka symbolicky představují léta dospívání.
Existuje i neustálé a nezbytné dospívání národů. Občas se projevuje způsobem ostřejším a silnějším, ba dokonce s revoluční energií. V takových chvílích se má za to, že je třeba začít vše od začátku, že je třeba vše zpochybnit, že je třeba vymazat vše, co bylo. Že je třeba zabít otce.
Obvykle ale stačí několik málo desetiletí, aby si tytéž osoby uvědomily, že jejich radikalismus nenesl dobré ovoce. A dospěje se tak – často ve zralém věku – k pochopení, že je třeba autoritu a svobodu spojit.
Rok 1968 a hnutí, která se kolem něho vyvinula, byla nepochybně svědkem těchto všech problémů. Nicola Matteucci v jednom svém eseji píše: „opakuje se stará, elementární úvaha, podle níž platí, že čím více se omezí autorita, tím více vzroste svoboda... Tento mechanický způsob uvažování nepřihlíží k logické – a je i proti dialektické – spojitosti mezi autoritou a svobodou, díky níž nelze definovat jeden z obou pojmů, aniž by se poukázalo na pojem druhý: kde není autority, není ani svobody, a kde není svobody, není ani autority... Umenšení (nebo zrušení) autority nutně svobodu nezvyšuje, nýbrž pouze vytváří prostor pro instinkty.“ (N. MATTEUCCI, Sul Sessantotto. Crisi del riformismo e „insorgenza populistica“ nell’Italia degli anni Sessanta, Soveria Mannelli 2008, s. 56.)





2. VÝZVA A RIZIKO



Lze říci, že odpor, kterým je po čtyřicet let provázena zkušenost otcovství, vedl pouze k tomu, že ozřejmil zřejmé: otcovství je zkušenost absolutně rozhodující a – stejně jako všechny rozhodující zkušenosti – velmi obtížná, protože je nositelkou takových a tolikerých významů, pocitů, emocí a pravd, že si žádá takřka božskou vyváženost a zralost.
Veškerá světová literatura, od Homéra a řecké tragédie až po Danteho, Shakespeareho, Dostojevského, Manzoniho..., je prostoupena plodnou dramatičností této archetypické vzpomínky. Je-li životně nutná, pak ji prostě musíme znovuobjevovat, byť i jako popíranou a obtížnou.
Otcovství je současně výzva i riziko. Je vždy pouze snahou a musí být neustále obnovováno, předěláváno, obrozováno. Je setkáním svobodných osob. Jak bylo uvedeno, každá autorita je vystavena riziku autoritářství. Riziku pochopitelnému stejně, jako je pochopitelná jeho druhá tvář: odložení zodpovědnosti.
Být autoritou je obtížné. A tak je tato otázka řešena prostřednictvím příkazů a pravidel, které jsou sice nezbytné, ale výchovný proces jako takový neřeší. Anebo je zde druhá, dnes velice častá možnost: na výchovu je rezignováno, výzva a riziko otcovství jsou odmítnuty, převládne strach z konfrontace a z posouzení tím druhým, z chyb – a v důsledku dochází k sebeodstranění autority. Střední cesta je jako vždy nejobtížnější, ale také jediná fascinující a jediná lidská.
Proč je otcovství tak důležité? Jakou dynamiku představuje ve vztahu mezi člověkem a věcmi, mezi člověkem a jinými lidmi?
Mateřství definuje zkušenost, kterou lze vyjádřit slovy „rodit a být rozen“: ze strany matky se jeví jako nezištné přivádění na svět a ze strany dítěte jako místo, na nějž se lze vždy vracet, jako přijímající základ, který nepřestává dávat život. Otcovství naproti tomu definuje zkušenost „být uváděn do světa“. Otcovství a mateřství se vzájemně doplňují tak, že dohromady ustavují osobnost dítěte a plodí v jeho duchu dva póly, jež jsou v neustálém napětí.
V posledních dvaceti letech jsem mohl do hloubky poznat život několika set mladých lidí. U mnoha z nich mi bylo zřejmé, že je postava otce velice slabá, vybledlá, vzdálená. Muž, s nímž se stýkali jen nepatrně, s nímž vedli málo dialogu, jehož takřka neznali, s nímž si jako malí nikdy nehráli. Pakliže otec chybí, je-li jeho přítomnost slabá a formální, pak má mládež ve svém setkání se skutečností vážné problémy. Bojí se jí, neví, jak se s ní setkat a vypořádat, zraňuje je každé malé protivenství. Chtějí se vrátit k matce, třebas jaksi zastoupené krátkodobými přátelstvími, rozpravou s vlastním počítačem, mobilem (zkrátka vztahy, v nichž nedochází ke sporům), drogami, naprostým opovržením sebou samým vyjádřeným obsesivní zkušeností sexuality, jež je prožívána jako smrt, jako znicotnění sebe sama.
Dnes si uvědomujeme, že chybějící zkušenost otcovské postavy činí dítě nejistým a slabým. Je pro něj mnohem těžší nalézt vlastní kreativní vyjádření, protože nevnímalo, že je pobízeno k životu. Mladý člověk, který je bez otce, neumí v každodenním rozhodování přijmout zodpovědnost a vnímá skutečnost jako nepřátelskou, jako výzvu, která je z hlediska psychických, duchovních a citových energií příliš náročná. Bez otce se život zalidňuje nepřáteli.
Postava tělesného otce je dnes zpochybňována i genetickou manipulací. Existuje-li možnost volby, zda mít děti či nikoli, zda je mít zdravé, jednoho či druhého pohlaví, nezávisle na sexuálním vztahu, mimo vztah mezi mužem a ženou... pak se pochopitelně tvářnost otce a matky rozplývá. Stále více je totiž upozaďována zákonitost přírody: dávat můžeme jen to, co jsme obdrželi, přijali a respektovali. Nejsme původci života.
Chybějící zkušenost synovství je nejhlubším kořenem neštěstí a násilí. Bez zkušenosti synovství, bez zkušenosti náležitosti k někomu, se nelze stát plodnými a tvůrčími.
Každý z nás potřeboval nebo potřebuje být veden za ruku vstříc věcem, jejich pojmenovávání (jak to učinil Bůh s Adamem na úsvitu světa, dříve než tu byla žena).

V době, kdy jsem byl presidentem Institutu Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny (Istituto Giovanni Paolo II per Studi su Matrimonio e Famiglia), jsem se opakovaně setkal s vedoucími asociací odloučených otců. Stěžovali si, že nejsou dostatečně chráněni italskými zákony, ale ve skutečnosti měli vlastně na mysli, že se církev příliš stará o ženy a málo o muže. V tomto jejich poplašném výkřiku bylo něco pravdy. I díky nim jsem pochopil, jak naše společnosti potřebuje obnovu postavy muže. A o to se také snažím, aniž bych pochopitelně jakkoli opomíjel postavu ženy. Bez ní totiž nelze pochopit nic z křesťanství a církve.



3. ZAČÍT BÝT OTCI



Otcem se může stát pouze ten, kdo se tomu učil u otce. Tak nás tomu naučila příroda, když nás zrodila z otce a z matky. Otec nás učí, že žít znamená vycházet ze sebe samých proto, abychom v tomto světě přinášeli svůj osobní, tvůrčí a zodpovědný příspěvek. „Být otcem znamená především být služebníkem života a růstu“, řekl Benedikt XVI., když hovořil o sv. Josefovi. (BENEDIKT XVI., Řeč v průběhu slavnostních nešpor, Yaoundé, 18. března 2009.)
Ježíš nás svým životem učí tomu, že otcovství je napodobování Boha, Otce. Ježíš žil se svými učedníky to, co se učil od Otce. Evangelia dokládají, že se stahoval k modlitbě, k životu v tichosti, na místo, kde se učil od Otce, kde nově objevoval svůj vztah k Němu, kde se jeho
synovství – jeho zplození – stávalo vždy svěžím a novým. Analogicky je tomu u člověka, který se může den za dnem stávat otcem jenom tou měrou, jíž se učí od vlastního otce a z různých otcovství, která mu život přibližuje: rodičů, učitelů, přátel, všech, kdo nás něčemu učili, kdo nám otevřeli zrak pro něco, co jsme dosud neviděli, kteří v nás zažehli nová světla. Ježíš prožíval své synovství vůči Otci ve vztahu k apoštolům a stával se tak pro ně otcem. To, co říkal, způsob, jímž tak činil, umění, s nímž vychovával osoby – to všechno se učil od někoho Jiného. Mnozí exegeté upozornili, že Ježíš nikdy neřekl: „říkejme společně: "Otče náš"“, nýbrž: „říkejte: "Otče náš"“ (srov. Lk 11,2). Když totiž žil své vlastní synovství, stával se otcem apoštolů a proto mohl k Otci hovořit způsobem, který nemohli apoštolé sdílet: hovořil k němu jako Jednorozený, zatímco oni hovořili k Otci jako adoptivní synové. Od té doby, co Ježíš Kristus zjevil definitivní slovo dějin, že totiž Bůh je Otec a že základním předivem [stoffa: látka, schopnost, nadání, pozn. překl.] Bytí je otcovství, je Boží stopou v člověku právě vznik tohoto otcovství.
Je-li tedy otcovství napodobováním Boha, projevuje se konkrétně v péči o druhého, neboť Bůh sám je ten, kdo plodí a neopouští: „I kdyby tě opustil tvůj otec a tvá matka, já tě neopustím“ (srov. Žl 27,10; Iz 49,15).
Ptejme se: Jaké byly základní rysy vztahu Ježíše Krista k lidem? Co činilo jeho otcovství tak výjimečným?
Především jeho přístupnost, jeho schopnost naslouchat. Stát se otcem znamená nevnímat čas a jmění jako cosi svého, opustit život chápaný jako pohodlí a vstoupit do života pojatého jako dávání sebe samého a toho, co jsme obdrželi. K otcovství patří především to, že nikdy nepřestaneme hovořit, vést dialog, uvádět do diskuse a vstupovat do ní; k poznání druhého je třeba naslouchat. Otec se nikdy nesmí domnívat, že své děti již dokonale poznal. Jsou totiž stálou novostí. Proto je třeba v každém jejich věku – dětství, dospívání i dospělosti – začínat znova. Vstup do tajemství života dítěte není nikdy ukončen. A nikdy se ve styku s ním nelze přestat učit.
Otec nevychovává své děti tak, že s druhým a třetím opakuje to, co dělal s prvním, nýbrž tak, že s každým z nich vše prožívá a objevuje od začátku znovu. Osoba dítěte je pro něj stále novou provokací k životu, k objevování toho, co mu bylo dáno.
A dále: Ježíš nás učí umění setkávat se. Lze říci, že celé evangelium je poseto setkáními. Uměl se stavět k lidem. Uměl vyhmátnout jádro jejich potřeb, aniž by smazal potřeby dílčí. Jejich prostřednictvím vyzdvihoval nouzi hlubší. A neopouštěl pak ony osoby, nýbrž se k nim připojoval. Otec nikdy nesmí ustat v předkládání vlastních životních pravidel a hodnot, ale musí to činit způsobem pozitivním, jako společně procházenou cestu ke štěstí. Je svým dětem přítomen tak, že jim ukazuje důvody svého jednání a kroky, jimiž dospěl ke svým rozhodnutím, a tak je vtahuje do svého života. Čím více jsou vtažené a závislé, tím více jsou paradoxně samy sebou, sebevědomé, odhodlané, schopné odvahy, iniciativy a družnosti. Jedním slovem: svobodné.
Tato cesta naslouchání a nabídky s sebou nese takřka zázračnou možnost: stát se v plnosti života učedníkem vlastních dětí, učit se od nich a být rozen a doplňován jejich zkušeností.
Děje se tak zázrak věčné mladosti: v dětech je objevována živost lidstva, jeho nejhlubších tužeb. Skuteční otcové se stávají dětmi svých dětí.
Pro dítě se pak kontinuita vztahu k otci obnovuje (i po jeho smrti) ve společenství, jež je neseno směrodatnými přátelstvími, osobami, které poukazují na správnou cestu a jsou průvodci při jejím procházení. Přáteli, kteří sdílejí jeho cestu, dávají mu podíl na svých objevech, vábí jej, povzbuzují a poukazují na řečiště, v němž je třeba se držet. Jejich prostřednictvím tak pokračuje životodárná zkušenost autority, vztah s tím, kdo sytí náš život. Bez nich je každý z nás jako rostlina bez vody a bez slunečních paprsků. Tak se rodí bratrství, jež je schopno podporovat v mládí, ve zralosti i ve stáří.



4. OTCOVSTVÍ TĚLESNÉ A OTCOVSTVÍ DUCHOVNÍ



Z Ježíšovy zkušenosti, o níž vyprávějí evangelia, chápeme, že otcem je ten, kdo je povolán dávat něco, co sám obdržel. Platí to jak o otcích tělesných, tak i duchovních. Těmi jsou ti, kdo svým příkladem a životem napomáhají růstu dítěte a vedou je k završení sebe sama.
Mezi tělesným a duchovním otcovstvím nikdy nesmí být rozpor. Jedním z předních úkolů otce duchovního je to, aby pomáhal nově nalézt otce tělesného, a to i kdyby tento jaksi neexistoval. Osobnost, jež je odloučena od svého přirozeného otce, je nestálá a problematická. Kde není smíření s vlastními hmotnými kořeny, tam není možnost duchovní plodnosti. Jestliže mne otec s matkou vyhnali z domova, nebo mi řekli, že mne již nechtějí vidět, pak se musím naučit odpouštět. Bez odpuštění není plodnost možná. A odpustit mohu, pakliže mi v tom pomohlo setkání s různými otcovstvími, s různými učiteli.
Bůh se rozhodl, že každý člověk bude zrozen prostřednictvím darů jiných lidí, jejich vnímavosti a temperamentu. A zde je ve hře veškerá vyrovnanost vychovatele, jeho velká zralost: prostřednictvím sebe samého poukazovat na někoho Jiného. V tom spočívá dynamismus výchovy.
Mezi přirozeným a charismatickým otcovstvím proto není vzájemná výlučnost, nýbrž nejužší vztah. Každý člověk se může stát – díky bohatství svého lidství – pro druhé otcem. Měli bychom vzdávat Bohu díky za to, že každého z nás obdarovává, a to s vědomím, že tak činí s ohledem na společné dobro: k výstavbě svého domu, našeho domu, v němž On přebývá, jak řekl Claudel v L’Annonce faite à Marie.



5. PŘIJMOUT OTCOVY MEZE



Při pomyšlení na své rodiče a prarodiče můžeme pochopit obtíže, které zažívali, a také nečistotu, jíž bylo jejich výchovné působení – uprostřed pokušení vlastnění a únavy – zatíženo. Když se narodil můj otec, zemřela při porodu jeho matka a jeho otec jej, sotva patnáctidenního, poslal 600 km daleko k jedné tetě. Vyrovnaně přijmout vztah k vlastním dětem – a přitom se nepoddat únavě, která se o nic nezajímá, či nerezignovat úplně na všechno – předpokládá velkou zralost.
Máme-li k někomu (k příteli, k otci) velice přímý a blízký vztah, uvědomujeme si s postupem času stále lépe jeho meze a jeho přednosti, vidíme lépe jas a temnotu jeho osobnosti. Mohou nastat období, kdy jsou pro nás tyto stíny nesnesitelné. Když ale otec zemře nebo když se vzdálí, když se vzdálí přítel, pak ony meze postupně ztrácejí svůj záporný význam: spolu s přednostmi vytvářejí celistvou podobu osobnosti, v níž jsou jednotlivé aspekty částí celku natolik, že to brání manichejskému dělení oné osoby na kladné a záporné vlastnosti.
V dospělosti si uvědomujeme, že náš otec nebyl dokonalý. Byl to prostě jenom člověk. Může to být zdroj velikého pohoršení, jde ale o rozhodující bod růstu. Pouze tehdy, když přijmeme pohoršení nedokonalosti, pochopíme velikost svého otce a vejdeme do velikosti jeho lidství. Skutečně se nám dal, byť ve svých mezích. A tak i my můžeme přijmout ty své a dát se druhým. Pouze pakliže toto pochopíme, stáváme se definitivně lidmi. Předtím jsme byli spoutáni idolem. V okamžiku, kdy přijmeme zlo v otci, se naše láska k němu stává definitivní. To je rozhodující krok ve zrání každého člověka.



6. BOŽÍ OTCOVSTVÍ



V evangeliu jsou dvě jména, která Ježíš výslovně vyhrazuje pro sebe a pro Boha: jméno „učitel“ a „otec“. A upřesňuje: „nikdo ať se nenazývá učitel a otec“. To neznamená, že by člověk nemohl být učitel a otec. Značí to, že tento úkol nikdo nemůže dát sám sobě. Je mu dán kýmsi Jiným. Je to pro člověka nejvyšší spodobnění a největší účast na životě Toho, kdo vše učinil a kdo k naší spáse poslal svého Syna.
Úkol otce spočívá v tom, aby se připojil k dítěti a otevřel mu oči k vidění, rty k pojmenovávání věcí, aby naučil jeho ruce psát a tvořit, jeho nohy kráčet. Otec chce pomáhat svému dítěti, aby se mohlo skutečně setkat se sebou samým a s tím, co je mimo ně, chce mu pomoci kráčet po zemi, aniž by opomíjelo hvězdy, chce mu pomoci pochopit, že touhy nejsou znamením nesplnitelných očekávání, která nám vložil do srdce zlý bůh, nýbrž stopou Toho, který nás chtěl z nicoty a který nás neopouští. Každé otcovství, má-li být právo svému úkolu, musí přivádět k jedinému pravému otcovství: Otcovu. Každé otcovství má za úkol uvádět do tajemství Bytí, doprovázet do hlubin existence a až k počátku všech věcí. „Ježíš říká zástupu a učedníkům: "jediný je váš Otec" (Mt 23,29). A opravdu, není jiné otcovství než otcovství Boha Otce, jediného Stvořitele "světa viditelného a neviditelného".“ (BENEDIKT XVI., Řeč v průběhu slavnostních nešpor, Yaoundé, 18. března 2009.)



z italštiny přeložil V. Novotný





Massimo Camisasca (*1946), kněz, čelný představitel hnutí Comunione e Liberazione, od r. 1985 generální představený Fraternità Sacerdotale dei Missionari di San Carlo Borromeo. Vyučoval filosofii na gymnáziích, na Università Cattolica v Miláně a na Pontificia Università Lateranense v Římě. V l. 1993–1996 vedl Pontificio Istituto Giovanni Paolo II per gli studi sul Matrimonio e la Famiglia.



In Mezinárodní katolická revue Communio 4 (2009), s. 527-536.