Otevřená okna

Krize, která vstupuje do života, ať už má jakoukoliv podobu. Náhlý odchod manžela. Rodinné majetky, které se vypařují. Nebo pubertální syn odsouzený za vraždu. Ale společně s obtížemi přichází i něco jiného. Několik svědectví o předivu vztahů, které vznikají kolem programů solidarity (Banchi di Solidarietá).

Národní assemblea – v Miláně a ve spojení s dalšími 54 městy – se bude konat 3. prosince. Čili až po uzávěrce tohoto vydání. Není možné o tom tedy něco napsat, a je to škoda. Protože realita je taková, že Banchi di Solidarietá, síť společností, které po celé Itálii rozdávají základní potraviny chudým – přináší je do jejich domů a vstupují do jejich životů, je mnohem víc než jen organizace schopná zaangažovat 6 tisíc dobrovolníků a pomoct 50 tisícům lidí. Je to rozvětvené gesto obrovské lásky. Je to i mocná výchova (a natolik svázaná se školou komunity, že je není možné oddělit), abychom si uvědomili, odkud pochází tato láska: přítomnost Krista ve světě. A je to nepřetržitá, nesčetná dokumentace, rozvětvená a překvapivá, jak moc je pravdivý obsah manifestu CL, vyjadřujícího se k ekonomické krizi (Krize, výzva ke změně – viz. http://www.clonline.org/articoli/ita/volCL_CrisiIta_intern.htm - it, angl., fr., sp.). Jak krize, jakákoliv krize, může být skutečnou výzvou, příležitostí znovu vzít do rukou vlastní život, pokud vyjdeme z rozumné, ne sentimentální jistoty, že realita je pozitivní. A ze setkání a společnosti, která tě povolává dívat se takto na věci - na život - s touto hlubokou rozumností, i když život sám má zrovna bolestnou a namáhavou formu.
Pět příběhů, které vyprávíme na těchto stránkách (s několika změněnými jmény) pramení odtud, z dynamiky, kterou jsme již vysvětlovali (viz. Tracce 11/2008 a 11/2010), z balíčků, které jsou ve dvojicích přinášeny do domů, a z přátelství, která jdou dál za materiální pomoc. A ukazují cestu, která má hodnotu pro všechny.

Antonellina vinice

Krize vstoupila do Antonellina života náhle, jedno odpoledne před dvěma lety. Syn Andrea se nevrátil domů. „Ráno mě pozdravil, tak jak to dělával, když byl malý: ,Mám tě rád, mami.‘ Nepozdravil mě tak už léta. Zůstala jsem jako opařená.“ Ale nenapadlo ji, že by ten pozdrav mohl mít uvnitř nějaké drama. To vyplavalo na povrch až pozdě večer, když Antonellu hledání tohoto mladíka, jen krátce plnoletého, jehož puberta byla vždycky o „výslechu, úderu a odpovědi bez příměří“, dovedlo až k místu, kde by se ho nejmíň nadála: k policejní stanici ve Varese. Nicméně byl tam. Obviněný z vraždy, společně s klukem stejného věku. Oběť: kluk z jejich party. Noc plná nočních můr, dvacet dní bez možnosti znovu ho vidět. A ihned smršť – advokáti, výslechy, titulky v novinách, předtím než se mohla dozvědět od Andrey, že je to pravda. Byl na místě zločinu. Nezabil, ale neudělal ani nic pro to, aby tomu zabránil.
Strašná rána. Obzvlášť když už jsi prožil rozvod a tvůj syn je pro tebe smyslem života. „Nicméně v těch dnech jsem viděla, že nejsem sama.“ Telefony. Povzbuzující zprávy. Kolegové, kteří uspořádali sbírku, aby jí pomohli. „Dneska můžu říct, že to byla první znamení přítomnosti Krista. Objevila jsem v sobě sílu, kterou jsem dřív neznala.“
Mezi těmi všemi telefony se objevil také jeden velmi zvláštní, od neznámé Elisabetty. Četla v novinách o Andreovi. „Řekla jsem si: kdo ví, jak je teď jeho matce. A hledala jsem tvoje číslo. Chtěla bych tě poznat. Stát se tvojí přítelkyní.“ Dlouho spolu telefonovaly („měla jsem hodně pochybností,“ vysvětluje Antonella) a pak se setkaly. Rodí se opradové, hluboké přátelství. „Protože jsem pochopila, že mi nabízela své srdce. Řekla mi: podívej se, to, co se ti stalo, není posledním slovem ve vašem životě.“ Ani po rozsudku prvního stupně: dvacet let vězení. Žalobce žádal doživotí. „Ten večer jsem se vrátila domů a řekla jsem dvěma mým přátelům: pomodleme se růženec. Kostel byl přeplněný.“ Vyrostlo mnoho nových vztahů. Velmi blízkých. Večeře. Objevení Banco di Soliedaritá, „které bylo způsobem, jak potkat krásné lidi.“ Škola komunity. Až k pozvání do Rimini na duchovní cvičení. Titul: Může se člověk znovu narodit, i když je starý? „Tam jsem podlehla jednou pro vždy. Změnil se mi život.“
A vzpomněla si na Antonia, svého otce, který má dnes 88 let a celý svůj život zasvětil práci na poli dole v Martisu, 400 duší v provincii Sassari, vinné révy, olivovníky a mistral, ve kterém se chvějí vinice. Jedno z polí, to největší, už bylo ponechané ladem. Příliš mnoho práce pro starého muže, který měl srdeční strojek. Ale když se dozvěděl o Andreovi, znovu vzal do ruky motyku a vrátil se tam. Odstranil starou révu nebo to, co zůstalo. 500 nových rostlin Moniky, Pascale a Cannonau. A 30 nových olivovníků. Kolem toho všeho cypřiše jako větrolamy. A Antonella, která mu říkala: „Ale tati, máš tři holky, kdo tam bude pracovat?“ Suchá odpověď: „Je to pro Andreu. Já plody neuvidím, ale on ano.“ A ona? „Vidět ho na kolenou, jak pleje, mi dalo obrovskou sílu. Naše rodina je jako granátovník: tvrdá slupka, sladká semínka, silně spojená. Radosti a bolesti sdílí všichni. Ale teď je to jiná věc. Pro mě, pro ně.“ Proč? „Znovu jsem objevila přítomnost Krista. Ale hlavou, rozumem. Víra už není věcí „žaludku“. Je to hodnocení.“ A je-li něco plodem hodnocení, je mnohem obtížnější se z toho vyvázat.
Odtud vyšla. Antonella. Aby žila. Aby znovu navázala vztah s Andreou. „Můj syn se mi dřív nelíbil. Kamarádi, jak se choval... Cítila jsem, že to byla příležitost začít znovu i s ním. Jsem svobodnější. A nejsem naštvaná na Pána. Naopak, jsem si jistá, že ho tím vytrhl z něčeho horšího.“
Všiml si toho i on. „Řekl mi to víckrát. Mění se, a hodně. Vidím ho jednu hodinu týdně, ve čtvrtek. Rozhovor je mnohem plnější. K posledním narozeninám mi dal pugét růží, to dřív bylo nemyslitelné. A krok za krokem mi svěřuje své přátele, kteří vychází z vězení a neví, čeho se chytit. Nebo ty, kteří potřebují pomoc uvnitř.“ Teď Antonella přináší balíčky organizace Banco di soliedaritá i tam, za mříže. Jednou doma neočekávaně hostila matku Gianluca, dalšího vězně: bydlela daleko, a tak ho mohla znovu vidět až po dvou letech. Dostává dopisy z vězení, které vydávají perly. „Jeden mi napsal: Pán mi daroval vaše přátelství. Mně, hříšníkovi. Dnes je všechno tak krásné, že už nemyslím na svobodu. Co mám na něco takového říct? Vzdávám se.“ A vinice? „Má právě rok. Ale v září už jsme měli první hrozny. Malé, ale živé.“

Dobro s velkým D

Zdá se nemožné na to znovu pomyslet. Tenhle život je hodně odlišný od toho předchozího. Bohatá rodina, velmi bohatá. 3 obchody mezi Švýcarskem a Comascem. Domy, činžáky, podniky, sbírka dobových aut, Porche a Range Rover v garáži... Prostě jiný svět. S léty se však postupně všechno vypařilo, příbuzní namočení do drog a obchody, které začaly v určité chvíli kulhat. „Pokračoval jsem s vkládáním peněz do obchodu a s dalšími investicemi.“ Až nakonec žádné peníze nebyly. Zmizely. Jako žena a syn, kteří odešli z domu s prvními náznaky chudoby. Všechny obchody padly na splacení dluhů.
Salvovi zůstal jenom dům, ve kterém bydlí, poslední („ale i ten půjde do dražby 22. prosince, bude to rána“). Nová žena, která pracuje jako zdravotní sestra v domově pro seniory, a starý titul z literatury, oprášený, aby si vydělal na živobytí doučováním latiny a řečtiny. „Nechávám lístky na novinových stáncích, chodím před školy potkávat školáky. Stovka euro měsíčně, když to jde dobře. Ale je to lepší než nic. Mezitím hledám.“
Zdá se to jako nic, tohle hledání. Ale je to všechno. Protože rok a půl zpátky stál Salvo na místě. Úplně paralyzovaný. „Strach a stud. Neměl jsem chuť vyjít ven. Apatie. Žádná chuť žít.“ A právě v tomhle momentu se mu přihodilo, že se v místních novinách dočetl o Banco di Solidarietá. „Psalo se tam, že pomáhají potřebným lidem. Přemohl jsem ostych a zavolal jsem. Nemyslel jsem na jídlo, ale řekl jsem si: možná mi řeknou nějaké dobré slovo.“
Bylo to mnohem víc. Návštěva v magazínu. Setkání. „Znal Marca, je to skvělý člověk. Jemu jsem všechno vyprávěl. Přitom jsem viděl ty, kteří přicházeli, brali si balíčky, slyšel jsem příběhy. Řekl jsem si: zůstaň tady a uvidíš, že Pán pomůže i tobě. Už jsem se odsud nehnul.“
A i on se stal dobrovolníkem. „Poznal jsem nové lidi. Krásné osoby. Mají mě rádi a váží si mě, námahy, kterou dělám. Jako například Carlo, kterého jsem potkal při jedné sbírce. Řekl mi: Nepovoluj. Oběti tu budou vždycky, ale my máme větší hodnotu. Vyprávěl mi o svém bratrovi, který ho podvedl a kterému odpustil. V tom jsem se znovu našel. A tato setkání mi dala chuť nezavřít se doma a brečet. Znovu jsem otevřel dveře.“
Salvo. Teď hledá. „Všude. Vrátný, hlídač. I úklid záchodů. Nemám strach z námahy. Viděl jsem to, čemu jsem dřív říkal ,manzoniánská prozřetelnost‘ (podle významného italského spisovatele A. Manzoniho, pozn. překl.). Teď vím, že je to Dobro. S velkým D, upozorňuji.“ A v síle tohoto Dobra může očekávat i tyto předvánoční dny, v nichž se ukáže exekutor a bude chtít klíče od domu. „Nevím, kam půjdu: doufám,že budu mít sílu udržet nohy na zemi. Ale vím, že nejsem sám. Moji přátelé mi pomůžou. Už to dělají: říkají mi, abych šel na radnici, na oddělení sociálních služeb. Ještě se trochu stydím, ale myslím, že tam půjdu. Hýbu se. Prostě hledám.“ Protože je tu Dobro. S velkým D.

„Co pro mě znamená Bůh?“

Potkali je náhodou, před dvěma lety. Ašraf, 36 let, je v Itálii 8 let, pracuje v mechanickém závodě na částečný úvazek. Jousef, bratr, přijel dva roky po něm. Milano, pak Desio, Brianza. Egypťané z Káhiry. Koptští křesťané. „Žili v domě jedné paní, kterou známe a ona nám o nich řekla,“ vypráví Fabio, jeden z odpovědných lidí z Banco di solidarietá. „Začali jsme jim každých patnáct dní donášet balíček s věcmi důležitými k přežití, tak jako to děláme se všemi.“ Ale oni po druhé nebo třetí návštěvě odmítli: „Bylo by nám milejší, kdybyste k nám nechodili: cítíme se ponížení.“ Otázka pýchy. Kultury. Námahy, kterou stojí žádat, i když je potřeba velmi naléhavá.
Ale Fabio a Antonella, jeho žena, nepolevili. „Víme dobře, co pro nás znamenají aktivity Banco di Solidarietá, co přináší. Měli jsme v srdci to, co jsme před časem slyšeli na jedné assemblee s Giancarlem Cesanou: ,Nezištná láska je celá obsažena v té minutě navíc, kdy se věnujeme víc než jen organizaci.‘ Bylo nemožné zastavit se u formy. Nemohli jsme jim přinést balíček? Začali jsme je zvát každých patnáct dní na oběd.“ A tak se rodí přátelství. Vychází najevo problémy. Povolení k pobytu, například. Jousef ho ještě nemá. Hledá se způsob, jak ho získat. Společně s prací. „Jsem živnostník v oboru komunikace. Když jsem mohl, vzal jsem ho s sebou, aby mi pomohl.“ Potom šéf jeho bratra chtěl, aby tam šel pracovat i on. Začal chodit i na školu komunity, společně s Ašrafem: „Občas něco řekne. A otázka je vždycky stejná: co pro mě znamená Bůh?“
Jousef znovu začal. I když bojuje s velmi silným nepřítelem, depresí, která ho občas uvrhne do izolace, uzavře doma. „Postupně jsem pochopil důvod,“ říká Fabio. „V Káhiře má dívku, kterou miluje. Jmenuje se Inas. Ale nejistota, v které žije, obava, že jí nemůže nic dát, ho uvádí do krize. Ona je tam: ,Počkám na tebe. Celý život.‘ On se tak lekl, že takový závazek nemohl přijmout.“ Stud a touha. „Stud za to, čeho ještě nedokázal dosáhnout, touha po něčem důležitějším.“
Chtělo to setkání, aby touha přemohla stud. Jousefovi se to stalo ve vztahu s těmi zvláštními italskými přáteli. Minulé léto odletěl na měsíc do Egypta: „Když se vrátil, řekl nám: zasnoubil jsem se. Pro ně je to vážný závazek, téměř svatba. A pustil se naplno i do práce. Pořád mi říká: podívej se, že to dělám, jak říkáš ty. Následuju touhu. A realitu. Do hloubky.“
Je v boji. Bez záruk, protože občas se deprese znovu objeví. A Inas, která mezitím začala psát Fabiovi a Antonelle, aby jim poděkovala („za odvahu, kterou jste dali Jousefovi, jste pro něj zdroj, díky kterému může žít“ – tak je to napsáno v jednom z jejich mailů, nejistou, ale trefnou italštinou) a neustále žádá „svou novou rodinu, tj. vás“, aby mu pomáhali. „Pochopila jsem, jak moc je ve vašich srdcích zabydlený Ježíš, vaše přítomnost je požehnáním. Pro Jousefa i pro mě.“ A pro svět.