Pět dní Marie

Dvanáct let snahy a marných pokusů, pak konečně dlouho očekávaná holčička. Příběh Michely a Giorgia, od diagnózy „spina bifida“ (genetická vada páteře) až ke vztahu s doktory, k bolesti, měsíce péče a společnosti přátel. Tvář všech věcí se postupně mění, až do chvíle, kdy je řečeno: „Zrodili jsme ji pro nebe.“

Cimitero Maggiore v Miláně, zde je to místo, kde jsou pochovány děti pod nekonečností fotek a dat, aby se tak utlumila pronikající bolest. Zatímco Michela vypráví svůj příběh, tak upravuje růže na ještě zmrzlé půdě. Jsou pro její dceru Marii, která zemřela 31. října minulého roku po pěti dnech života. „Ona je živá, naopak, je víc živá než my všichni tady“. Její slova jsou doprovázena pohledem jejího muže Giorga a otevírají zranění/šrám příběhu, právě ale odtud, z tohoto zranění, se objeví něco neoblomného, schopno změnit tvář věcí.

Ze stránek jednoho deníku: Počátek této události nás zavádí do modře vymalované místnosti bytu na periferii města. Tak ji vymalovali Giorgio a Michela minulý rok, krátce poté, co zjistili, že čekají Marii. Pozitivní těhotenský test po dvanácti letech snahy a pokusů. Byla cestou dlouhou, plnou utrpení, nemožnosti adopce, až po samovolný potrat. Tato cesta nebyla ničím jiným, než způsob jak se nás Bůh snažil vybavit k tomu, abychom mohli čelit nadcházející skutečnosti, vypráví Michela. Giorgio něžně přikývne, když si vybaví všechny kroky, které museli podstoupit po ekokrafii v pátém měsíci těhotenství. Maria si vedla dobře, neočekávali jsem ani v nejmenším diagnózu jako je „spina bifida“. Poslouchala jsem lékaře a nedokázala věřit tomu, co říkali. Bylo to děťátko, na které jsme čekali roky. Pak cestou zpět v autě, zatímco jsem plakala, mi Giorgio řekl: „ Teď ji máme ještě o to víc rádi“.

Stačilo těchto pár slov na to, aby se Michaela dala opět dohromady. Maria jí dávala vždy to, co si doopravdy vždy přála: být matkou do samého „vyčerpání“. Je 30. září, datum zmíněné v deníku pro Marii. Psala jsem ho pro ni, aby jednou mohla dobře poznat svůj příběh, ale v první řadě pomohl především nám, abychom se neztratili v tom, co právě žijeme.

Maria měla podstoupit chirurgickou operaci v prenatálním období života, u kterého nejsou předem známy výsledky úspěšnosti, ale mohou tak zapříčinit mobilitu končetin. Lékařka poslouchá příběh, pak zavře lékařskou složku se slovy: „Jakým vzácným darem je tato holčička!“

Michela a Giorgio měli pouze 48 hodin na to, aby se rozhodli, protože chirurgický zákrok se provádí ve 23. týdnu těhotenství. To co nakonec vyhrává je možnost, že holčička jednou bude schopna třeba chodit. „Problém nebyla diagnóza, byli jsme schopni obejmout Marii tak, jak byla“, říká Michela. Nebyli!! jsme ale schopni neudělat pro ni maximum.

V San Matteo byl stanoven termín operace na 15. října. Přesně v těchto dnech byl hospitalizován Giacomo, jeden z mála dětí, kteří byli operováni v prenatálním období jejich života ze stejného důvodu. Michele se podaří ho potkat společně s jeho matkou Irene. Chvilku před začátkem Micheliné operace se obě ženy jen obejmou. Doktorka při pohledu na objímající se ženy pronese: „Bylo to jako setkání Marie a Alžběty“. Pro Michelu a Giorgia to bylo jako projev něhy od Boha, který se k nim sklání, aby s nimi sdílel každý moment.

Michela si pamatuje, že u operačního stolu stála žena, která ji vezme nohy do rukou a říká: „Zahřeju ti je, jinak umrznou…“ Ale je to právě křest Marie, který proběhne hned po jejím vyjmutí z těla Michely a stává se nejmocnějším uskutečněným znamením mezi sterilními stěnami. Dřív než ji budou operovat: „Dřív než opět uzavřou břicho Michely, chtěli jsme ji darovat život – život věčný“, vypráví Giorgio.

Uvnitř každé bolesti byla tajemná radost: „Obětovala jsem se pro Marii“, říká.

26. října, v 3:36am se narodila Maria, porod byl přirozený. Chvilku po porodu jsou matka a dítě rozděleny. Michela je přesunuta na sesternu, je slabá a nedovede se ani postavit na nohy, zatímco Maria s 753 g je přesunuta na oddělení neonatologie.

Teď byl čas jakoby pozastaven, každá minuta byla darem. Giorgio se teď pohyboval mezi dvěma pavilony. Michele se podařilo po dvou dnech po porodu navštívit Marii na neonatologii. Michela s rukama v inkubátoru něžně hladí Marii a ona jí zatím tiskne ukazovák.

Podmínky Marie se po dobu pěti dnů nijak nemění, což nechává naději, i když stav je kritický.

Ve stejný den, kdy tým zvažuje Marii „extubovat“ se její srdce zastaví a ona umírá. Rodiče za ní hned utíkají, inkubátor je otevřený, Michela říká: „Byla tam bez tubiček, dotkla jsem se jí, byla úplně ledová“. Chlad pojal i mne. S pláčem jsem říkala, že nemám na to, abych ji vzala do náruče. Žena pracující na oddělení jí říká: „Paní, musíte ji vzít do náruče, protože jste to nikdy neudělala.“ Vezme ji tedy do náruče a pomůže ji podepřít tělíčko společně s Michelou. Tak zůstanou po dlouhou dobu. Marie byla krásná i přes všechno utrpení, které musela podstoupit. Přemýšlela jsem, že je to obraz Krásy, kterou teď objímá ona tak, jak nemůžeme my.

Když se vracíme k těmto hodinám stále víc si uvědomujeme, jak jsme byli zachráněni od zoufalství. Rodiče, přátelé, sourozenci byli ty nejdražší ruce a oči Boha, které nás podporovaly a držely nás v Jeho blízkosti.

Následujícího rána, kdy se lékaři snažili vylíčit nejpodrobnější detaily a vysvětlení, Michela řekne nevtíravým hlasem. Nejsme zde, abychom spekulovali nad tím „proč“, Maria byla povolána, my jsme ji stvořili pro nebe. To, co my hledáme celý život ona teď vidí.

Maria je největším znamením, proto jsme vděčni za to, že jsme se mohli stát rodiči. To, co naplní srdce je Kristus, když vám chybí Maria, hledejte Jeho.