Přátelství a oběť

Skrze přátelství, jejichž centrem je Kristus, jež jsou plodem Jeho vítězství nad naší neschopností milovat, jsme vyučováni smyslu oběti.

Nemůžeš milovat ,,lidstvo“. Nemůžeš milovat ,,ženy“ nebo ,,muže“. Můžeš milovat pouze jednotlivé muže a ženy. Nemůžeš milovat představy. Můžeš milovat pouze konkrétní jednotlivé skutečnosti. Láska nevyrůstá z univerzálního do jednotlivého. Je to naopak. Láska se rozvíjí z jednotlivého. ,,Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jn 4, 20). Láska k abstrakcím je charakteristická pro ideologii. Láska ke skutečnosti je událost, setkání s druhým, který není výtvorem naší mysli. Láska k jednotlivci se otevírá, aby objala druhé cestou oběti. Opak cesty oběti je cesta sobeckého vlastnictví.
Cesta sobeckého vlastnictví je cestou žádostivosti. Ježíš řekl, že ,,dívat se s žádostivostí“ na druhého znamená dopustit se ,,cizoložství v srdci“. Je to záležitost ,,dívání“ a ,,srdce“. ,,Úmysl“, s nímž se díváme na to, co nás přitahuje, odráží stav našeho ,,srdce“, stav našeho sebeuvědomění, jací jsme jakožto určení Osudem, pro nějž jsem stvořeni. Jestliže můj ,,pohled“ na to, po čem toužím, je v souladu s mým Osudem, jestliže je to určeno mým Osudem, pak není žádostivý; není manipulativní. Je spíše otevřený a souhlasný s pravdou druhého – tj. s jeho vlastním Osudem. Milovat tento Osud určité osoby mě učí milovat jej i v druhých. Problém je, že nikdo z nás není v dokonalé harmonii s naším Osudem.
Důsledkem tajemství prvotního hříchu jsou naše ,,pohledy“ a touhy zraněny. Proto je cesta lásky cestou oběti. Oběť je úcta k pravdě druhého. Oběť je skutečným opakem lhostejnosti či necitlivosti. Lhostejnost a necitlivost jsou nuceným rozdrcením našich tužeb, a to je k ničemu. Před ničím nás neuchrání.

Jen dále zraňují naši lidskost. Jediná cesta, která je skutečně lidská je cesta od touhy k lásce, a to je cesta oběti. Oběť není záležitost ,,vzdání se“ toho, co milujeme. Naopak, znamená chránit to před zkažením. Bez oběti se to, co milujeme, kazí přímo nám pod rukou. To může být pochopeno pouze díky Kristu, díky Jeho oběti, protože nám tak odhalil skutečnou povahu lásky. ,,Láska je v tomto: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“ (Ibis., 10). To se neučíme ze slov; spíše to zakoušíme, když se setkáváme s Kristem. Tehdy rozpoznáváme Boží lásku jako náš Osud a objevujeme, co znamená být lidskou bytostí, co znamená milovat jako lidská bytost. Objevujeme, že naše povolání je ,,v srdci církve, být láskou,“ jak řekla svatá Terezie z Lisieux.
Duch svatý, dar Vzkříšeného Krista, zpřítomňuje vítězství Jeho obětující se lásky tím, že nám dává novou identitu, nové uvědomění si našeho Osudu, nové srdce a tím nový způsob touhy, který není destruktivní protože odpovídá pravdě naší lidskosti. Duch svatý zpřítomňuje Krista jako ústřední bod všech našich vztahů. Stávají se ,,oslavou“ skutečnosti Krista. Naše přátelství se stávají oslavou této jistoty, že nejzákladnější realita, na níž se zakládá naše štěstí, existuje, že se stala lidským tělem, tedy Ježíšem Kristem, událostí Krista. Skrze přátelství jejichž centrem je Kristus, jež jsou plodem Jeho vítězství nad zkažeností našich tužeb a naší neschopností milovat, jsme vyučováni smyslu oběti a podpíráni na této cestě jakožto cestě lásky. Skutečné přátelství je vyjádřeno způsobem, jakým přátelé pomáhají jeden druhému oslavit přítomnost Krista a přijmout podmínky, které jí v nás umožňují působit, tedy cestou obětující se lásky. Jiná cesta zde není. Nemůžeme to zvládnout sami.