Příklad skutečného zájmu, Litva

Keraminaiovi ví o rodině více než Brusel. Od ztráty zaměstnání ke zvolení pěstounské péče o 13 dětí, protože, ačkoli to není napsáno v oficiálních dokumentech, "každý člověk je dar". (Traces, No 3 - Vol.11, 2009)

"Když jsme přijali první dítě do pěstounské péče, nikdy jsme si nepředstavovali, že by z toho mělo vzejít něco takového!" Jurate, 48 let, žije 100 mil od Vilniusu v Užpaliai v Litvě, se svým manželem Eugenijusem, dvěma dětmi, dědou, babičkou a třinácti dětmi v pěstounské péči. Z tohoto příběhu můžete pochopit smysl života, rodiny a přijetí mnohem více než ze stovek dokumentů Evropského parlamentu. Tento příběh začal před jedenácti lety, když Jurate a Eugenijus Keraminaiovi učinili rozhodnutí, které navždy ovlivnilo jejich život. V roce 1998 byla Jurate ředitelkou vesnické školky, kterou však museli zavřít kvůli vysokým cenám a nízkému počtu dětí. "Skutečnost, že jsem ztratila práci, spolu s touhou pomoci mnoha opuštěným malým dětem v okolí, nás přiměla přemýšlet o tom, že bychom některé z nich přijali do naší rodiny." Domnívali se, že dvě nebo nanejvýš tři děti spolu s jejich vlastními je dostatečně vysoký počet. Děti byli nezletilí pocházející z problémových rodin, z nichž některé opustili jejich vlastní rodiče. Alkoholismus, zanedbávání a domácí násilí jsou ve společnosti, v níž je rodina stále více a více nestabilní a rozvodovost dosahuje 65%, na denním pořádku.
"Regionální komise pro práva dětí nás požádala, abychom se ujali Kristiny, Dariuse a Jurate. Souhlasili jsme, ale s podmínkou, že další už nepřijmeme." O několik měsíců později však přišli Vaiva a Taura ("Byli v hrozném stavu, nemohli jsme říct ne.") Když přišel sedmnáctiletý Jurga, Jurate a Eugenijus si uvědomili, že jejich dům je příliš malý. "Nejprve jsme koupili dům našich sousedů, pak nám byla nabídnuta někdejší školka, pustá a rozpadající se budova, která však byla vhodná pro naše potřeby. Koupili jsme ji tedy a zrenovovali."
Měli i některé obtížně případy. "Když přišel Dovydal, byly mu dva roky, ale vzrůstem odpovídal šestiměsíčnímu batoleti. Neuměl ani lézt po čtyřech a mluvit a byl podvyživený. Psychologové říkali, že zde není žádná naděje, a udělali záznam: 'retardovaný'. Stačilo mi, abych se mu podívala do očí a věděla, že je normální. Potřeboval jen péči." Dnes je Dovydas dítě jako kterékoli jiné. Je mu pět let a chodí do školy. Dokonce hraje na akordeon. "S jeho bratry vytvořili malý orchestr. Jeden se naučil hrát na flétnu, jiný na housle a další dokonce na piano. Lidé z vesnice si nás přicházejí poslechnout." A co víc, Eugenius, jenž je ekonomický inženýr, naučil ty starší některé práce jako opravu kohoutku nebo ošetřování krav a koní, jež vlastní.
Je-li Brusel stovky mil od Užpaliai, život rodiny Keraminaiových je světelné roky daleko od abstrakce jeho dokumentů. A podle jednoho způsobu formulace lidských práv, mnoho z nich nemělo nikdy spatřit světlo světa. "Nic není falešnější než toto," odpovídá Jurate. "Každý člověk je dar a může udělat v životě něco dobrého. Tak jdeme dál se zkušeností pěstounské péče. Dostáváme od těchto dětí mnohem více než jim dáváme."