Přípitek pod pražským nebem: „Nakažlivé“ společenství, které naplňuje smyslem. Dopis Stefana Pasquera donu Massimovi

Dopis Stefana Pasquera donu Massimovi. 17. 1. 2008


Drahý done Massimo,

kolik zázraků v tomto vánočním čase pod nebem ledové Prahy!

Společenství, jež prožíváme s Andreou a s vámi se všemi je největším zázrakem, a vlastně se stává i „nakažlivým“: jako nějaký magnet přitahuje osoby, které potkáváme, a vyhrává nad individualismem. Na silvestrovský večer jsem přijal pozvání od mladých lidí z Prahy a Brna, chtěl jsem zkusit společně s nimi prožít tento večer v duchu toho, co je opravdu naše přátelství a ne jako nějakou zábavu beze smyslu. Znovu jsem musel držet krok s mladými a učit se od nich.

31. prosince odpoledne všichni – i ti, co pravidelně nenavštěvují kostel – přijali mé pozvání na mši a na Eucharistickou adoraci v naší nové farnosti sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. K přijetí nabídky strávit půl hodiny v tichu před Eucharistií stačilo odevzdat se a uvěřit pravdě Toho o kom nepochybují.

O půlnoci jsme se šli podívat na hradby vyšehradského opevnění na ohňostroj a připít k Novému roku. Pod nebem plným hvězd jsme viděli Prahu změněnou pivem a vínem a opilý dav, který na několik hodin nechal stranou všední život pod záminkou, že bude slavit. Pozvedl jsem skleničku se šampaňským a ptal jsem se mladých: „Co slavíme my? Kvůli čemu (kvůli jakému motivu) jsme zde? Mnozí z těch, co jsou tady teď s námi, neví, proč slaví, ale my to víme!“

Po několika minutách jsme byli před kostelem sv. Petra a Pavla a mladí mě požádali abychom společně zazpívali NON NOBIS. Lidé se zastavovali a naslouchali nám, zasaženi krásou, i když možná nevěděli, proč zpíváme. Ale my jsme to věděli. Byla to modlitba na poděkování za největší dar, který jsme tento rok obdrželi: za krásu a lásku, která se setkává v Ježíši Kristu.

Zatímco všichni chtěli zapomenout na každodenní stereotyp, my jsme pokračovali společně ve zpěvu La strada, Povera voce a několika českých písní na památku Toho, který změnil náš všední život.

Drahý done Massimo, tím že znovu prožívám tyto zkušenosti, myslím na to, jak ses nás v tomto vánočním čase ptal: Kdo je Bůh? Kdo je člověk? A na to jak jsi nám říkal, že Bůh je společenství, který proto, aby se nám sdělil, vybral cestu svého narození v jesličkách v Betlémě a člověk je poutník povolaný k tomu, aby prošel touto cestou.

Bůh je toto dítě v jesličkách, který se v každém okamžiku znovu rodí pro mě, aby mě milujíc doprovodil na cestě životem. „Člověk“ jsou tito mladí, kteří jsou stejní jako všichni ostatní, se stejnými strachy a se stejnými problémy, kteří hledají jako všichni ostatní, ale kteří již pochopili jednu věc: že jsou milováni. Prosím Pána, abych měl stále víru a sílu a radost, abych mohl pokračovat ve sdělování (oznamování) této stejné lásky, kterou dostávám i já.

Spoustu přání do Nového roku plného milostí.
Tvůj don Stefano Pasquero