Plnou nádrž, prosím

Milano, ulice Papiniano, 8.00 ráno. Šedý Mercedes zastavuje u pumpy. „Plnou nádrž, prosím“. Gherardo se z okýnka koukne na počítadlo pumpy. „Debile, co děláš? To je diesel!“ Už je pozdě.

Chlápek, co obsluhuje benzínku, už naplnil skoro celou nádrž benzinem. Nezbývá mu nic jiného, než vyslechnout si nadávky. „Děláš blbou práci, a ještě ji děláš špatně!“ Nezbývá než vyprázdnit nádrž a vymýt ji. Gherardo je naštvaný: on a manželka přijdou pozdě na pohřeb.
V této chvíli přichází Nunzio, majitel benzínky: „Promiňte, pane, ale Vaše rozhořčení mi přijde přehnané. Vy nejste takový. Reagujete takto, protože v sobě nosíte bolest.“ „Kdo si myslíš, že jsi, že do mě vidíš?“ „Poslouchejte, zavolám odtahovou službu a doprovodím Vás k mechanikovi.“
Nasedají spolu do auta. Gherardo se stále neuklidňuje. Nunzio, který se na něho dívá přes zrcátko, ho přeruší: „Co bych měl říct já…“ „Cože?“ „Za pár dnů mi soud odebere dvě děti, které mi byly svěřeny do pěstounské péče. Je to hrozná bolest.“ Začínají se bavit. Gherardo postupně zapomíná na nádrž s benzínem, poslouchá a klade otázky. Nunzio bydlí v Monte Cremasco společně s dalšími rodinami s dětmi v pěstounské péči. Tyto děti se stávají tvými vlastními, jako bys je sám porodil. Kamarád kněz jím pomáhá, aby nezůstali uvězněni v každodenních problémech, ale aby se dívali na Krista a na lidi, kteří žijí s Ním a jako On.
Gherardo poslouchá. A kdovíproč jeho paměť otevírá věci z minulosti. Vzpomíná si na kázání jednoho kněze z Lesa, vesnice u jezera Maggiore, který mluvil o přítomném Kristu. Bylo to tehdy moc příjemné. Pár týdnů poté byl v Římě o Vánocích s manželkou a dospívajícími dcerami. „Zítra bychom mohli jít na Anděl Páně. Je to odsud jen kousek.“ „Anděl Páně? Co to je?“ byla reakce dětí. Ale následující den byli na náměstí svatého Petra pod oknem Jana Pavla II. Letmo napadla Gherarda myšlenka: „Svatosti, kam jdu? Kam vedu svou rodinu? Prosím, odpovězte na tento křik!“.
Nunzio doprovází manžele k jejich domu. Gherardo si vyzvedne svůj Smart a jede na pohřeb. V hlavě mu zní tento dialog, vzpomínky a známí, s kterými se setkal v minulosti a kteří mluvili stejným způsobem jako Nunzio. Je to náhle jako blesk. Zvedá telefon a volá kamarádovi, který ho hned na ten večer pozve na setkání. Gherardo tam jde. Lidé mluví o svých životech. Je to neobvyklé místo. Ale je to, jakoby na něho odpradávna čekali. Znenadání mu hlavou proběhnou dvě slova: „Díky, Svatosti.“