"Podívejte se, já jdu do ráje"

11/10/2012 – Pro Francescu přicházely všechny síly z oné jistoty, kterou manželovi zopakovala pár hodin před smrtí. Stejná jistota, která jí doprovázela během nemoci: „Já nemám strach“. Zde je celá verze jejího svědectví.

„Já nemám strach.“ Francesca to řekla jasně, skoro nahlas, zatímco zvedala hlavu. „Sbírajíc poslední síly.“ Síla pro ni přicházela z oné jistoty, kterou manželovi zopakovala pár hodin před smrtí. „Já nemám strach.“ Stejná slova, která svěřila jedné kamarádce den předtím: „Každý den byl potřeba, protože jsem každý den svěřovala Panně Marii všechny své drahé… Čas je cenný. Nemám strach, jsem spokojená.“ Stejná jistota, která vymodelovala život a smrt, radost a bolest, zdraví a nemoc. Kristova jistota. Víra.
Francesca Pedrazzini, 38 let. O rok méně než Vincenzo, manžel. Ona učitelka (práva), on advokát, poznali se na Katolické Univerzitě („pomáhala mi studovat“), zasnoubeni v r. 1995, vzali se v r. 2000. Tři děti: Cecilii je dnes 10 let, Carlovi 7, Sofii 3. A plný, veselý život, žena, která má silnou povahu a miluje život: přátelé a práce, rodina a Řecké moře…
A právě, když se vraceli z jedné dovolené v lednu 2010, se všechno neočekávaně změnilo, zrychlilo, najednou. Bulka na prsu. Pět centimetrů. A cesta, která se před tebou v těchto případech otevře: operace, strach z vyšetření, terapie. „Bylo to drsné, od začátku“, vypráví Vincenzo: „Měli jsme strach. Ale čelila tomu s hlavou velkou odvahou . Po zákroku jsme znovu začali, bohatší. Já jsem poprvé začal žít s tím, že jsem nemyslel především na sebe, už jsem se nestavěl na první místo.“ Ona s pevným bodem, s neklidem, otázkou, která roste i zatím, co jsou vyšetření dobrá. „Carrón na duchovních cvičeních Fraternity CL zrovna mluvil o uzdravení deseti malomocných, vzpomínáš?“, vypráví Sára, sestra: „Všichni jsou uzdravení, ale pouze jeden se vrátí a hledá Krista. Ona o tom neustále mluvila: já chci být jako ten desátý, říkala. Chci poznat Ježíše.“
Testy a kontroly pokračují hladce. Na jaře 2011 si lékaři troufli říct: „Gratulujeme, uzdravila ses. Bude to pouze vzpomínka.“ Nebylo to tak. V září se Francesca vrátí z prázdnin (u moře v Řecku a pak v Rimini na Meetingu) s bolestí zad. Další série vyšetření. Metastáze na kostech a na játrech. „Ten stejný den, kdy nám sdělili výsledky vyšetření, jsme šli navštívit Otce Claudia do Cascinazze, do benediktinského kláštera“, vypráví Vincenzo: „Řekl jí: budeme se modlit za tvé uzdravení, ale jestli nedojde k uzdravení, dojde k většímu zázraku. Naslouchala mu a myslela si: ano, dobře, ale já se chci uzdravit. Měla pravdu.“ A v těch dnech Francesca poslala zprávu svým kamarádkám. Uvnitř je již vše: „Jsem klidná, protože Ježíš dodrží příslib, že nás učiní šťastnými. Pojď se mnou touto cestou a uvidíme to. Jsem si tím jistá. Objímám tě.“
Jistá. A klidná. „Francesca prošla všemi stavy duše“, vypráví Sára: „Vzpoura, strach, úzkost… Ale první okamžik bylo ono ano. Řekla: takto je to v pořádku. Neplakala. Pamatuji si to dobře, protože já jsem byla zoufalá, ale měla jsem před sebou ženu, která nebyla.“ A proč? „Je to 25 let, co kráčíme v historii hnutí. Skrze charizma vždy žila vztah s Kristem způsobem rozhodným a inteligentním. Chtěla pochopit. Měla bohaté lidství, stále v boji. A byla odevzdaná Ježíšovi. Zcela.“ Nebyla světicí, ne podle představy, kterou si často spojujeme se slovem. Chci ti to říct. Měla silnou povahu. Jako ti, co se často střetnou a občas se možná stáhnou. „Ale měla jasnou inteligenci o okamžiku“, vypráví Mariachiara, matka. „Průzračná (jasná). Bez předsudků. Inteligence čistých srdcem.“ A když jsem se zeptala Vincenza, jestli i před nemocí měl tento dojem, že jádrem života manželky byl Kristus, odpověď byla jasná: „Ano, neměl jsem pochyby. Ale nebylo to tak jasné, jako teď.“
Mezi tím tady byly měsíce překvapení. „Jedna z vět, které Francesca opakovala nejčastěji, byla: jsem přemožená“, říká Sára: „Nezištností, přijetím. Měli jsme neustálou společnost: přátelé v nemocnici a doma, emaily, zprávy, lidé, kteří se za ní modlili v každém koutě světa. Když začala chemoterapii, řekla jsem několika lidem, že bych udělala pouť od našeho domu ke hřbitovu, za donem Giussanim. Myslela jsem, že půjdou pouze příbuzní. Byly tam stovky lidí. A ona: jsem přemožená.“ Ale měla jasnou i jinou věc. „Byla si jistá tím, že to, co se děje, je pro všechny. Když se znovu podívám na tyto měsíce, tak si říkám: byli jsme to my, kdo více potřeboval ujít tuto cestu. Intuici, že Ježíš je věrný, ona již měla.“ A bylo to užitečné i pro druhé: „Říkal jsem jí: musíš být klidná, nikdo z nás neví, jak dlouho bude žít“, vypráví Vincenzo: „Říkal jsem to se strachem uvnitř. Možná okamžik poté jsem byl na dně. Ale bylo to, jako by mi přišla neočekávaná energie, která mi umožňovala jí pomáhat. Ona mezitím šla svou cestou.“
Namáhavou cestu. Těžké chemoterapie. Dny mezi postelí a gaučem. „Bylo období, kdy to přeháněli s léky proti bolesti“, vypráví Sára: „Ona žádala, aby je omezili: „Preferuji mít bolest zad, ale rozumět svému synovi, když se mnou mluví“…“ Trošku úlevy přijde na jaře 2012. Nemoc postupuje, ale Francesca se cítí lépe. „A byla velmi šťastná“, říká Vincenzo: „Opakovala: čas, který mi Pán dá, chci žít tak, že budu dělat krásné věci se svými dětmi. “Hle: a děti? Jak žily tuto námahu? „Bylo pro mě vždy neuvěřitelné se na ně dívat“, odpovídá Vincenzo: „Protože měli velkou svobodu. Mamince nebylo dobře? OK, bylo to tak. Jistě bylo to pro ně namáhavé, trpěli. Ale stály jednoduše před tím, co se dělo.“ Jako Sofia, která se tehdy vrátila z jeslí a ptala se babičky: maminka je doma? Je v posteli? „Vstoupila, aby jí viděla: spíš? Pak šla do pokojíčku pro svoje hračky, vrátila se za ní a řekla jí: maminko, udělám ti oslavu v posteli. Pochopila situaci.“
Mariachiara to vypráví s úsměvem. Často se v tomto domě smějeme. Vtipy a smích. Je to radostné ovzduší, které dává dýchat. I když ti říkají o cestě do Benátek „krásná, ale byt byl ve čtvrtém patře“, nebo do Lurd, kde, abychom jí mohli nechat ponořit do bazénu, „jsme jí museli protlačit do skupiny Španělů, které měli povolení.“ Další prázdniny poznamenali Vincenza a Francescu. V Cervinii, minulý červenec, se zodpovědnými z CL z Lombardie. A don Carrón, který si nechá vše vyprávět a říká, s něžností: „Vidíš, Francesco, všichni jsme chronicky nemocní. Ale ty máš příležitost navíc pro tvé zrání. Nesmíš jí ztratit.“ Existují dva emaily, které poslala Francesca přátelům, před a po tomto rozhovoru. Stačí je číst. Takové, jaké jsou, včetně interpunkce. „Před“: „V okamžiku, kdy vyšetření jsou špatná, přepadá mě příšerný strach, o mě, ale hlavně o mého manžela a o mé děti a o mou rodinu. A je to něco, nad čím nedokážu zvítězit. Budoucnost mě terorizuje, láme mi to srdce, když pomyslím na své děti, že budou růst bez maminky (Sofii jsou pouze 3 roky!!) a na mého manžela, že bude stárnout sám. Jsou to tragické scenérie, není čemu se smát, a často na to myslím. Celkově ten, kdo má víc štěstí jsem já, která jsem skončila svou zkoušku. Vím, že strach není v rozporu s vírou, i Ježíš měl strach na kříži, ale je hrozný a já nechci žít to, co mi zbývá (budou to 3 měsíce, tři roky nebo třicet let??? a kdo to ví??) s tímto strachem v srdci, definovaná okolnostmi, jako kdyby Kristovo obětí pro mě a pro mojí rodinu ho nemohlo porazit. Já chci mít víru, která doopravdy souvisí s životem, jak si to říkáme od GS a neplatí snad toto v poslední zkoušce? Jestliže ne, pak stále hledáme uspokojení tam, kde ho hledají všichni, jak říkal Carrón v Repubblica, druzí ji hledají v penězích a v moci a já jí hledám ve zdraví, které bude beze všeho vznešenějším dobrem a stejně to není to, co ti dá uspokojení. Byla jsem zdravá až doteď, ale vím dobře, co znamená neuspokojení…“
A „poté“: „Je čas osoby, jestliže tady nejsi ty zasažený Událostí, není tu nic, co by drželo, ale jestliže jsi zasažen, můžeš vstoupit do každé okolnosti a ověřovat, že Bůh se netřese, i když je zemětřesení a že máš nové já. Trošku se mám strach, ale doopravdy nechci ztratit tuto příležitost!!“
Neztratila jí. Zužitkovala ji až dokonce. Do posledních týdnů, kdy jí lékaři dovolí jet na dovolenou do Cefalonie „a ona cítí, že se znovu rodí: byla ráda, že jede na dovolenou.“ A do posledních dnů. Vicenzo o nich vypráví takto. „Když mi lékaři vysvětlili, že chybí málo, upadl jsem do stavu strachu. Co udělám, řeknu jí to nebo ne? Myslel jsem si: teď zjistí, že chybí pár dní života a zhroutí se. Jak to říct: všechno to, co bylo předtím, nedrží. Mluvím s příbuznými. S doktory. Den a půl krize, totální. Ona se na mě v určitém okamžiku podívá a řekne: „Vince, pojď sem.“ Posadím se. A ona: „Podívej se, musíš být klidný. Já jsem spokojená. Jsem klidná (v pokoji). Jsem si jistá Ježíšem. Nemám strach, takto je to správné. Naopak, jsem zvědavá na to, co mi Pán připravuje.“ Ale nejsi smutná? „Ne, jsem klidná. Mrzí mě to jenom kvůli tobě, protože tvoje zkouška je těžší než ta moje, bylo by to lepší naopak.“ Tam byla změna. Po těch slovech jsem byl někým jiným. Změněný. Strach zmizel. Řekl jsem jí s úsměvem: ano, je to pravda, bylo by to lepší naopak, především kvůli dětem. Ona pak trvala na tomto: „Chci být pohřbená v Chiaravalle, prosím! A pak, pamatuj si, že je potřeba zapsat Ceci na druhý stupeň. Musím absolutně poznamenat všechny organizační záležitosti, které se musí udělat…“ Chtěla mluvit s doktorkou. Nechala si vše vysvětlit. A den poté požádala, jestli se může vidět s dětmi, s jedním po druhém. „Podívejte se, já jdu do ráje. Je to překrásné místo, nesmíte mít strach. Vím, bude se vám stýskat. Ale já vás uvidím a budu se o vás pořád starat. A prosím vás, až půjdu do ráje, musíte udělat velkou oslavu.““
To samé s příbuznými, jeden po druhém. „Vstoupil jsem se slzami“, vypráví Giuseppe, otec: „A ona: „Klidně plakej, protože je okamžik pláče. Ale věz, že jsem klidná.“ Ale nadále se děly věci, které nikdy nikdo neviděl. Dva večery předtím, než zemřela, jsem v nemocnici objednal pizzu. Vypadalo to, že jsme ve veselém hostinci . Pak polohlasně růženec. Díval jsem se na tyto lidi a říkal jsem si: jsme všichni blázni?“ A také Sára ti řekne o další milosti v milosti: „Spousta lidí dojde ke smrti zničení. Ona to nestihla. Zemřela opálená, rozumíš? Byla sama sebou, úplně. V posledních hodinách říkala pár nesouvislých vět. Ale uvědomovala si to. „Vím, že krákám. Ale krákala jsem stejně i dřív…““
Klidná. A v pokoji. Tak, že manžel, zatímco jí byl po boku a ona už byla v kómatu, si myslel: „Franci, víš to, že bych šel s tebou?“ Vicenzo říká: „Poprvé v mém životě jsem si upřímně myslel tuto věc. „Šel bych s tebou.“ Už beze strachu ze smrti. A pochopil jsem to, co jí řekl Carrón, když řekl „máš příležitost navíc“. Francesca měla pouze dvě cesty: zoufalství, nebo stále říkat ano Kristu, v každém okamžiku. Většinou existuje třetí cesta, roztržitost. Ale při takové příležitosti musíš udělat jednu jasnou volbu. Teď je tomu tak jistě i pro nás. Chci žít tak, jak žila tento rok ona. „Jestli se nestane zázrak, stane se něco většího“: byla to pravda.“
Bylo to pravdivé i pro ty, kdo byl blízko ní. „Je mi 63 let, potkala jsem hnutí, když jsem byl mladá a měla jsem tu milost, že jsem viděla odcházet svou dceru do ráje“, říká jednoduše Mariachiara. „Už nemám z ničeho strach. Moje dcera mi na vlastní kůži ukázala, co způsobí jednoduché a opravdové následování v životě. Způsobí stonásobek tady na zemi. Francesca byla v posledním čase zářivá. Toto si nemůžeš dát sama. Vidíte, já jsem si vždycky přála pro své děti, aby to, co určilo můj život, aby to určovalo i jejich životy. Od té doby, co jsem zjistila, že jsem těhotná: Pane, pro toto dítě tě žádám jediné, víru.“ Přijatá milost. „Večer, kdy zemřela, jsme museli posbírat její osobní věci“, vypráví Matteo, švagr: „Odnesli jsme růženec a knížku duchovních cvičení. Chtěl jsem říct: všechno tady? A pak si uvědomíš, že všechno je v tom. Otázka a cesta.“
Francesca zemřela 23. srpna, ve čtvrtek. Pohřeb byl opravdu jiný. Něco, kvůli čemu nakonec kolega říká: „hale, neuraz se, ale mě to připadalo, jako bych byl na oslavě…“ Nebo taxikář, který doprovázel jednu kamarádku, přijede, vidí ovzduší, které přitahuje a říká: „Aha, chápu, proč jste tak elegantní, určitě jdete na svatbu.“ „Ne, podívejte se, jdu na pohřeb.“ Vystoupil z taxíka, aby se zeptal, zda to je pravda. Ale i vlna, která se z toho zrodila, je pravdivá. Příbuzní (tety, strýcové), kteří se asi před 40 lety vzdálili od víry a teď se modlí růženec a chodí každý den na mši. Jeden známý, který má příbuznou na sklonku života, se náhodou ocitne ve stejné nemocnici a zůstane osloven… „Chtěla bych pochopit, proč se lidé musí obracet na mé rakovině“, řekla jednoho dne Francesca jednomu knězi, kamarádovi. A on: „To je tajemství kříže.“
A vzkříšení. „Naše přátelství se změnila, všechna“, říká Vicenzo: „Stala se přátelstvími k určení.“ Strach už nekouše. „Já nemám děti“, vypráví Sára: „Předtím, než Franci zemřela, jsem se jí zeptala: jak to udělám s dětmi? A ona: musíš se osvobodit od tohoto závaží. Nejsou to tvoje děti, nikdy jimi nebudou. Dělej dále tetu. Buď klidná a buď si jistá, že Ježíš naplní příslib, který nám vložil do srdce. To udělá i s nimi.“ Před několika dny jel Vicenzo s dětmi na výlet do „Dobrodružného parku“. Jištěné trasy , závěsné mosty. „Nakonec se Carlo na mě otočí a říká: „Maminka nás viděla?““ Ano, Carlo, viděla tě. Neměj strach.