Poklad na hlídání

Na začátku nebo po 40 letech manželství zůstává stejná otázka: proč jsme spolu? To, co podporuje vztah, není sourodnost, projekt či dobré úmysly, ale úplné darování sebe samých. Kvůli lásce Jiného. Pět rodin vypráví.

Anna Lisa a Pasquale
Všechno se zdálo dobře naplánované pro Pasquala a Annu Lisu. Konkurz v soudnictví pro něj, advokátské zkoušky pro ni. Ano, byl tu problém se vzdáleností – on v Salernu, ona dočasně na praxi v Miláně. Vídat se jednou za měsíc nebylo optimální, ale s návratem do rodného města by se všechno vyřešilo. Možná by se také vzali. Ale… Ale v březnu 2008 během oběda poznal Pasquale Alessandra Meleho, který mu vyprávěl o rodinách, které hostí v Kometě z města Como, jejíž je ředitelem (viz Tracce 11/2004) Na konec pozvání: „Až budeš v Miláně, navštiv mě.“ Jede tam jednou v neděli s Annou Lisou. Je tam krása místa, jsou tam děti… Ale to, co udivuje oba, je vztah mezi páry, díky nimž vznikla Kometa, mezi Erasmem a Serenou, Centem a Marinou, mezi manželem a manželkou. Pasquale říká: „Pomyslel jsem si: za dvacet let bych chtěl mít stejný pohled.“ Nastává okouzlení. Vrací se tam pokaždé, když přijede do Milána. Anna Lisa dodává: „Představa, kterou jsme měli o našem vztahu uzavřeném pro mě a pro něj, se pomalu rozpadala. V tom místě, s těmi lidmi bylo naplnění našeho štěstí.“ Změnilo se všechno. Zvládli konkurz i zkoušku a rozhodli se, že se do Salerna nevrátí. 4. října 2009 se v Comu vzali.
Po dvaceti dnech obdrželi od Komety první žádost hostit chlapce, který studuje školu Oliver Twist. Po něm následují další na několik týdnů. Potom v lednu přijde první žádost o opatrovnictví Mahmouda, 17 letý Egypťan, muslim, vyloděný v Itálii. Nemá nikoho a přeje si mít rodinu. „Chtěl někoho, kdo by mu pomohl stát se mužem,“ vysvětluje Pasquale. A oni, mladí novomanželé, říkají ano. Anna Lisa pokračuje: „Opatrovnictví je zkušenost čisté nezištnosti, ale na rozdíl od prostého hostění je tu požadavek na rodičovství, otcovství. To ,ano‘ má v sobě Boží milost, která změní tvá měřítka. Pomocí společenství rodin z Komety se všechno stává možným. Vztah mezi manželem a manželkou přijímá extrémní radikalitu.“ Mahmoud se ptá na důvody každého výběru, každého rozhodnutí. Není vždy lehké odpovědět na jeho provokace. Po několika měsících vypráví ve školních novinách svůj příběh a říká: „Děkuji své rodině, která si mě vzala do opatrovnictví, protože mě naučila, co znamená milovat pravdu.“ Toto je otcovství. „Jediná věc, kterou můžeš nabídnout dítěti, ať už vlastnímu nebo v opatrovnictví, je ukázat mu to, pro co stojí za to žít.“
V červenci stejného roku jejich rodina vítá nového člena Marca (jméno je vymyšlené), který má sedm dní. Není o čem diskutovat. Marco potřebuje všechno. „Já, která jsem nevěděla, jak se mění novorozenec, sledovala jsem ho i v noci,“ vzpomíná Anna Lisa. Protože ho vidíš růst, říkat první slova… Ale víš, že ho připravuješ na vstup do další rodiny. „Lidsky by to bylo nemožné bez vědomí, že blaho toho dítěte nejsi ty.“ Marco s nimi zůstane jeden rok. Potom nastane odloučení. Bolest tu je, ale ne šokující. Je to doprovod k určení, které pro ně mimo jiné znamená pomoci novým adoptivním rodičům poznat ho, být s ním. „Paradoxem opatrovnictví je toto: podaří se, když zmizíš.“ Znovu ho vidí po třech měsících v adoptivní rodině při křtu. Marco hledá náruč nové mámy, ne náruč Anny Lisy. „Zdá se ti to nemožné, přesto jsem měla srdce v klidu.“
Dnes Anna Lisa e Pasquale čekají vlastní dítě. Smějí se, když jim někdo řekne: „Konečně budete mít vlastní dítě.“

Tereza a Aldo
Poprvé se setkali v roce 1966 na setkání „PCI“ (komunistická italská strana). „Ona byla nejhezčí,“ říká Aldo. „Ona“ je Tereza De Grada, dcera Raffaela, známého kritika umění, vedoucího člena strany, která vyrostla na chlebě a kultuře. „On“ je Aldo Brandirali, komunista až na kost, zakladatel strany „Sloužit lidem“. Pro oba je strana ideálním ztělesněním dobra, které dávají všechno. Proto Tereza se souhlasem otce poskytne na základě principu kolektivizace svůj majetek: jsou prodány obrazy, umělecká díla a dokonce i byt. Pro milánský kulturní svět to je velký skandál. Ji to nezajímá.
V roce 1972 se vezmou. Ani v kostele, ani na radnici. Obřad slouží sám Aldo před spolužáky. Tereza vzpomíná: „Chtěli jsme potvrdit, že náš vztah slouží ke zvýšení naší schopnosti pro revoluci, pro ostatní. Proto to bylo napořád.“ „Byla tam touha po lidství, které formou omylů směřuje k pravdě,“ dodává Aldo. Ale ideál byl abstraktní; je to jenom ideologie, která ztrácí pevnost a riskuje, že sklouzne k rozkladu společnosti. Aldo je prozíravý a roku 1975 rozpouští stranu „Sloužit lidem“. Zdá se, že se svět rozpadá. „Chtěl jsem nechat všeho. I Terezy, ale ona bojuje dál a nepřestává mi opakovat, že v životě jsou jistoty, že pravda existuje.“ „Proč jsme se brali? Vášeň končí. Náš vztah byl v odevzdání se jeden druhému. To, k čemu jsme směřovali, byl ideál zřejmě zmatený, bezejmenný.“ Nemají peníze, práci, dům. Začínají znovu.
Roku 1982 zve Aldo dona Giussaniho na setkání s titulem „Vztah mezi revolucí a náboženstvím“, které se koná v suterénu v jedné z ulic Turína. Pár slov a Giussani povídá: „Nejhezčí věc, kterou máš, je entusiasmus.“ „Přesně to, co jsem cítil, že ve mně pohasíná,“ vypráví Aldo. „Znal mě lépe, než jsem se znal já sám. Toto poznání mi probodlo srdce.“ Už ho neopustilo. Začíná přátelství a bouřlivé diskuse s novými přáteli. Tereza ho z dálky sleduje: „Byla jsem trošku nedůvěřivá, ale šťastná, protože to bylo lidštější prostředí. Byly tu důležité otázky: proč jsme na světě? Kdo jsem? Přečetla jsem Náboženský smysl, četla ho znovu a milovala. Chodila jsem s Aldem na svatby, křty, mše svaté a další. Vždy tam byla fráze z evangelia přímo pro mě.“
V roce 1994 měli svatbu v kostele. Obřad byl smíšený, protože Tereza ještě nekonvertovala. „Navštěvovali jsme předmanželskou přípravu a poznala jsem, že Alda konverze a víra lidsky obohatila.“ Tereza celý obřad plakala. „Znovu jsem prožila náš příběh. A když jsem ho viděla přijímat svátost, ucítila jsem, že Pán bere za ruku i mě.“ Po několika dnech u dona Giussaniho říká: „Vzala jsem si Alda, ale nekonvertovala jsem.“ A on: „Musíš se cítit svobodná.“ Pro Terezu je to převrat. „Už jsem nebyla dcerou De Grada, ženou Brandiraliho. Byla jsem Tereza, převlečená do otcovství lásky. Můžeš věřit, dokonce věříš, protože někdo nad tebou bdí. Někdo, kdo nás chtěl pohromadě, nás tak rozdílné. Už není nic k vymýšlení.“ Ta těžce zkoušená lidská snaha našla svou cestu. Tereza přijímá zpověď, první přijímání a biřmování. Je to období klidu, který stále hledala a nyní jím byla obdarována. Jak pokračují? Aldo opustil institucionální politiku, ale ještě pracuje na nových místech, zatímco Tereza jako prezidentka vede sdružení „Odlišně“, které podporuje příbuzné osob s psychickým postižením.

Marcie a Petr
Marcie si utírá slzy, zatímco se dívá ven z obrovského okna kuchyně. Venku, na terase dřevěného domu na břehu Serpentského jezera v Minnesotě, je téměř sto lidí. Přijeli z Crosby, St. Paul a z Rochesteru na velké barbecue. „Všichni byli kolem ohně a zpívali, velcí i malí. V tom okamžiku jsem pochopila, že jsme já a moje rodina součástí národa a dojalo mě to.“ Vedle dojetí je tu také vděčnost za jeden den roku 1984, v němž se s Petrem vzali. V průběhu let měli sedm dětí, prožili spoustu šťastných chvil a pár vyčerpávajících, ale to, co vychází z vyprávění o jejich životě v devíti, je přítomnost dalšího člena, „Další s velkým D,“ říká Marcie, „Jiný se přidal k nám: to je to, co odolávalo času (jestli vztah zůstal, je to kvůli tomu Jinému). Když byl život složitý, byla to především věrnost Bohu, která nedovolila našemu srdci unavit se přáními.“
Roku 1998 se museli Stokmanovi kvůli práci přestěhovat z Crosby do St. Paul. „V té době jsem už měla šest děti, nejstarší Jim měl dvanáct let, nejmladší Margareta měla jenom čtyři měsíce. Petr byl velmi zaměstnaný svou prací – specializací v kardiologii a já jsem si myslela, že ho zajímá víc kariéra než rodina. Navíc jsem hodně trpěla, protože v té době právě zemřel můj tatínek. Cítila jsem se opuštěná, paralyzovaná. Hledali jsme nějakou farnost, kde bychom poznali nové přátele. Ale já jsem chtěla víc, chtěla jsem místo, kam bychom patřili. Každé ráno, jakmile jsem se vzbudila, prosila jsem: ,Pane, daruj mi v tvé velké církvi místo pro mou rodinu!‘“ A tak se stalo. Během několika týdnů Marcie, Petr a jejich šest dětí byli v autě na cestě do Rochesteru. Bill Vouk, kterého potkali před několika dny na křtu, je pozval na setkání. „Byla tam přednáška o ,úžasu‘ a potom výlet. Na cestě zpátky jsem se ptala, kdo k čertu byli ti lidé a co mají společného všechny ty řeči o lidskosti a víra. Ano, jistě, měli jsme se dobře, ale zůstala jsem zmatená.“ Petr naopak nepochyboval. „Říkal mi, že jsem se měla s vážností dívat na potřebu, kterou jsem cítila pro nás a pro děti. Bylo to nejdůležitější rozhodnutí naší rodiny, protože tam se narodily věci, které bychom si nikdy neuměli představit.“
Jejich dům se plní. K přilákání přátel a sousedů je Knižní klub, okamžik čtení a reflexe ve společenství. „Měli jsme víc otázek než odpovědí ze všech, ale to nás fascinovalo a okouzlovalo naše děti, které nás viděli žít pro něco většího, než je naše rodina. Potom jsme já a Petr zanechali myšlenek o dokonalé rodině. Ne že bychom se předtím přetvařovali, ale asi nám chyběla jistota toho Dalšího s námi a mysleli jsme si, že být křesťanem znamená usilovat o to být dobří.“ Marcie to chápe především s ohledem na děti: „Doma to bylo těžké období. Jedno z našich dětí procházelo trošku divokým obdobím. S Petrem jsme se často hádali kvůli této situaci. Ale pravým problémem jsem byla já, protože jsem byla rozhořčená. Pochopila jsem, že se musím vrátit k objetím mého syna v momentě, kdy jsem viděla, jak ho objímají moji přátelé.“

Fiorella a Oreste
„Proč nejste s ostatními v hotelu?“ Fiorella seděla se svou kamarádkou na zídce před kostelem Varigotti a vrhla letmý pohled na chlapce, kterého měla před sebou. Nikdy předtím ho neviděla a tón jeho otázky nebyl zrovna nejlepší. Odpoví mu: „Na hotel jsme neměly peníze, ale na Velikonoční triduum s donem Giussanim jsme chtěly přijít. Spíme ve Finale. Přesuneme se tam stopem.“ Neměly ekonomické problémy, ale jí se líbilo chovat se alternativně. Přesný opak Oresta, který ji druhý den hledal, aby jí dal ovoce k jídlu. Za dva roky, 25. února 1967, vystoupali po pěšině, která vede od Varigotti ke kostelu San Lorenzo, aby se vzali. Něco málo přes dvacet let s velmi odlišnými charaktery, spojení jediným rysem: setkáním s křesťanstvím. Ale to pro ně znamená všechno, protože vzalo nečekaným způsobem jejich život a naplnilo ho. „Na konec, Fió, jenom kvůli tomu jsme zůstali svoji 45 let,“ říká tichým hlasem Oreste.
Stěhují se do čtvrti Olmi, což je extrémní milánská periferie, kde nikoho neznají. Změna je zásadní. „Vsazená v tom místě, daleko od přátel. Cítila jsem se ztracená.“ Ihned vybuchne jejich rozdílnost, je těžké být spolu. Prožít každý den má uvnitř pro oba tření rozdílnosti. Sen o idylickém životě v páru, kde si rozumí za letu, láska jako duševní spřízněnost se pomalu rozpadá. A také se rozpadá myšlenka, že jeden stačí druhému. Náhle přicházejí diskuze a tíživá ticha. Fiorella se snaží skvěle zařídit dům, práci a děti, které postupem času přišly na svět. Jejich životy se občas zdají, že plynou paralelně: setkání, zkoušky, přátelství... Ale „není to život, je to přežívání“. Nicméně je to nedrží. Dusí se. Zůstává otcovský doprovod dona Giussaniho, který chápe do hloubky jejich bolest a snaží se povzbudit touhu po dobru, které potkali. Chtěli by od něj odpovědi, rady pro opětovné nastolení „pořádku“ v jejich vztahu. Ale on nikdy neříká, co mají dělat. Jednoho dne říká Fiorelle, která je se vším nespokojená a má chuť všechno opustit: „Zamilovanost je inspirace, kterou ti dává Pán, aby sis všímala toho druhého. Bez Oresta bys nebyla šťastná. Bez něj nedojdeš spásy.“ Je to jako meč, který vnikne dovnitř a definitivně zažene myšlenky, že můžeš změnit druhého podle svých snů. Protože Oreste je víc. „Myslela jsem, že tu nebyla spřízněnost, společná náklonnost, které by byly silnější než láska, kterou pro nás měl ten muž. Proč mu nedat důvěru? Řekla jsem si: toto je můj poklad.“ Život se neurovná, ale ani se nezhorší. Nároky na druhého se snižují a v úplné svobodě, protože už nic nenárokuješ, se vynoří upřímnost, ironie v diskusích a v problémech, které dřív rozzuřily. Je to cesta, která vede k podstatě sebe samého a podstatě vztahu. Ne vždy snadné a ne vždy tak jasné. Jednoho dne Fiorella potkává Giussaniho. V pokoji je chladno a ona zapne kamna, která vidí v rohu. „Přesně tak musíš jednat s Orestem: zažehnout oheň, mít ho ráda, protože je, jaký je. Nezištné gesto, které vychází z dobra toho druhého.“
Před čtyřmi roky Oreste onemocněl. Moment, v němž oba zažehnou oheň. Nemoc vrhá jednoho do náruče toho druhého. Znovu spolu začínají mluvit, jíst, smát se, diskutovat… Starat se jeden o druhého. „Nyní mohu říci, že nemám žádné výčitky, toto byla a je nejlepší cesta. Protože jsem si ji nevybrala sama. Moje sny byly mnohem menší, než je realita.“ A ty, Oreste? „Bez ní bych utonul v blátě.“

Chiara a Samuel
Bonbony na výběr. Menu na určení a zkouška šatů. Agronom on, bioložka ona. Připraveni začít společný život. Potom něco nečekaného: nabídka práce od Avsi do Burundi, projekt na zvýšení produktivity zemědělských prací. Najednou se priority Chiary a Samuela změní. „Na rozhodnutí jsme měli málo času a v hlavě tisíc pochybností,“ vypráví Chiara u kafe v domě svých rodičů ve Varese.
K povzbuzení srdce je tu přítel don Michele a Patrizia, která žila v Africe několik let se svým manželem Albertem: společnost, aby se necítili sami, když čelí příležitosti větší než jakékoliv jejich očekávání. Chiara a Samuel se rozhodnou: v září roku 2010, dva měsíce po svatbě, už jsou v Ngozi severně od hlavního města Bujumbura. Velká chudoba, žádní přátelé, práce k objevení. A oni dva, novomanželé. Podmínka, vypráví nám Samuel telefonicky z Burundi, která „tě ,nutí‘ dbát o svou ženu. V Itálii jsem měl tisíc závazků, vlastní místa. V Africe pouze spoustu času.“ Buď jsou jeden pro druhého nástroji pro poznání Pána a toho, k čemu je spolu volá, nebo je africké dobrodružství jenom obrovská ztráta času. Také protože „jsem se z práce domů často vracel nespokojený. Neviděl jsem výsledky, ve které jsem doufal, především s místními, s nimiž jsem měl co dělat.“ Don Michele je jel navštívit: „Nemusíš změnit Afriku,“ říká mi. „Musíš odpovídat pouze na to, co tu je. Být trpělivý.“
Jedna z prvních osob, se kterou navázali přátelství, je sestra Bruna, která vede centrum pro děti a mládež z ulice. „Jedno z mála míst, o která se pečuje a která jsou čistá,“ říká Chiara. „Stavba se jmenuje Giriteka (což v překladu znamená znovuzískání důstojnosti), protože jejím cílem je, aby se z dětí stali muži a ženy.“ A také pro ni rozhodnou se usadit v Ngozi a ne v hlavním městě.
„Prosinec: zjišťuji, že jsem těhotná. Musím odpočívat a přestat se zabývat adopcí na dálku. Nepřestávám si myslet, že jsem zbytečná. Ale doma jsem pomalu pochopila, co je to misie: ne tolik ,dělat‘, ale být tam, kam tě pošle Pán.“ V srpnu se jim v Itálii narodí Giacomo. Čas naučit se „zacházet“ s nově příchozím a Chiara znovu odjíždí do Afriky. Ve třech je život jiný. Giacomo doprovází maminku, i když Chiara pomáhá sestře Bruně při vyřizování byrokratických záležitostí ohledně své stavby.
Potom v lednu, když jedou navštívit přátele do Ugandy, je Giacomovi špatně. Má problémy se srdcem. Nejprve je převezen soukromým letadlem do Nairobi, následně do vlasti. Ještě jednou jsou karty zamíchané (realita změní plány). Ale proč? „Co ode mě Pán žádá, tady, daleko od mého manžela?“ ptá se Chiara, která od té doby žije se svým dítětem v jejich domě v Jeragu ve Varese, zatímco Samuel je tam, hluboko v africkém kontinentu. Zřídkakdy a vždy jen na krátkou dobu ssse mu podaří přiletět do Itálie. „Předtím, než jsem se vdala, měla jsem jinou představu o životě se Samuelem. Ale dnes říkám, že svatba není to, na co myslíme.“ Navzdory těžkostem a vzdálenosti „tento rok a půl nebyl zkažený a nikdy jsme si nepomysleli: ,kdybychom jednali jinak...‘“ „Nejsem nikdy sám. Například teď je tu jeden univerzitní student, který zde píše svou diplomovou práci,“ říká Samuele. „Ale moje místo je u mé rodiny. Přejeme si, abychom se všichni tři mohli vrátit do Ngozi, kvůli lidem, které jsme potkali, kvůli věcem, které jsme zde prožili. Burundi je náš opravdový domov. Jak nám řekl don Michele, tady jsme poznali plnost Kristovy lásky. Brzy se budeme muset rozhodnout: Afrika nebo Itálie. Velmi to závisí na Giacomově zdraví. Ale jedno je jisté: půjdeme tam, kde nás bude chtít Pán.“