Poznání člověka pro poznání Boha

Důležitost Krista nemůže být rozpoznána, pokud adekvátně neuchopíme ,,lidský problém“. Soucitný a otevřený pohled na touhy, které nás dělají lidmi, je nutným kontextem pro rozpoznání Krista při setkání s ním.

Během několika minulých měsíců jsem měl tu výsadu, že jsem mohl vést duchovní cvičení pro kněze v různých diecézích po celé zemi, a navzdory různosti regionů, historii Církve, společenskému uspořádání a pastorální situaci byla reakce většinou stejná: zajímá je to, co zdůrazňuji, jsou kvůli tomu dokonce nadšení a považují to za nový způsob ocenění přirozenosti a hodnoty jejich služby, ale chtějí vědět: ,,Jak poznám, že to co navrhuješ je v plném souladu s tím, co učí církev?“ Klíčovým bodem zájmu je zdůrazňování, že důležitost Krista nemůže být rozpoznána, pokud adekvátně neuchopíme ,,lidský problém“. Soucitný a úpřimný pohled na touhy, které nás dělají lidmi je nutným kontextem pro rozpoznání Krista při setkání s ním. Proto Fr. Giussani kněžím říká, že musí být plně lidskými, aby byli dobrými knězi.

Když jsem přemýšlel, jak tuto záležitost adresovat, vzpomněl jsem si na homílii papeže Pavla VI. pronesenou na posledním zasedání II. vatikánského koncilu (7. prosince 1965). Četl jsem jim úryvky této promluvy a dosud nikdo nebyl schopen identifikovat její zdroj. Mnoho kněží si myslí, že je to papež Jan Pavel II. nebo Benedikt XVI., či Giussani sám. Když jim řeknu, že to bylo napsáno před téměř dvaačtyřiceti lety, jsou ohromeni. Jak je možné, že po všech těch letech to zní tak současně?

V této promluvě podává papež Pavel VI. svou osobní interpretaci smyslu II. vatikánského koncilu a vyznačuje směr, kterým, jak se domnívá, koncil zamýšlí církev vést.

Zde je zásadní výňatek: ,,Náboženství Boha, který se stal člověkem se setkalo s náboženstvím (protože takovým je) člověka, který sebe sama učinil bohem. A co se stalo?... Pozornost našeho koncilu byla vstřebána objevem lidských potřeb (a tyto potřeby vzrůstají v poměru k velikosti, kterou syn země vyžaduje pro sebe). Ale my voláme na ty, kteří se nazývají moderními humanisty a odmítli transcendentní hodnotu nejvyšších skutečností, abychom dali koncilu důvěru alespoň kvůli jedné kvalitě a uznali náš vlastní nový typ humanismu: také my, a ve skutečnosti my více než ostatní, vzdáváme čest lidstvu.

,,Katolické náboženství je pro lidstvo. V určitém smyslu to je život lidstva. Je extrémně přesnou a vznešenou interpretací, kterou naše náboženství podává o lidství (bezpochyby je člověk tajemstvím sobě samému) a poskytuje tuto interpretaci v síle svého poznání Boha; poznání Boha je předpokladem pro poznání člověka takového, jaký skutečně je, v celé jeho plnosti; jako důkaz tohoto prozatím postačí, odvoláme-li se na odvážné vyjádření svaté Kateřiny Sienské: ,,Ve tvé přirozenosti, věčný Bože, poznávám svou vlastní přirozenost.“ Katolické náboženství je životem člověka, protože určuje přirozenost života a osudu; dává životu jeho pravý smysl, ustanovuje nejvyšší právo života a naplňuje ho touto tajemnou aktivitou, která, smíme to tak říci, ho zbožšťuje.

,,Můžeme a musíme uznat v Kristově tváři tvář našeho nebeského Otce – ,,Ten, kdo vidí mne,“ řekl náš Pán, ,,vidí i Otce“ (Jn 14,9); náš humanismus se stává křesťanstvím a naše křesťanství se soustřeďuje na Boha. Smíme to říci jinak: poznání člověka je předpokladem pro poznání Boha.“

Ozvěny Fr. Giussaniho: ,,Nemiluji své lidství, protože miluji Krista; Miluji Krista, protože miluji své lidství.“