Poznání je vždycky událost. Reportáž z Meetingu Rimini 2009

Letěli jsme letadlem. Pro mě novinka provázená obavami. Obavami ze vzduchu, ze ztráty pevné půdy pod nohama. Kdekdo se bojí pádu, já se bála nabyté „volnosti“. Ale let byl docela jiný, než jsem si představovala. Při odletu jsem pocítila překvapení, vděčnost, zázračnost toho okamžiku. Že něco takového je vůbec možné – vznést se. Tolik lidí se o to pokoušelo, a my skutečně létáme! Jsme nad mraky, nad horami. Krása, kterou jsme viděli na horských výletech v Matrei, se najednou ukázala v novém světle. Hory, vyčnívající z mraků, vrhaly modré stíny. Jako bychom okusili kousek nebe. Dotkli se pohledem nového světa. Itálie je krásná země. A naši misionáři, Stefano, Andrea a Marco, nám z ní během riminského týdne nabízeli to nejlepší. Nejkrásnějším momentem pro mě bylo společné stolování. Prostá jídla, která ovšem byla připravena s největší pečlivostí. Naši kněží, kteří pro ten týden ovládali kuchyni, mi ukázali, že i jídlo může být zprostředkovatelem krásy. Nikdy se nespokojili s ničím obyčejným, vždycky nám nabízeli to nejlepší. Nejlepší ale neznamená nejexotičtější, nejhonosnější, nejvýraznější... Nejlepší může být i docela prosté rajče, červená omáčka, salát... V Čechách se často setkávám s tím, že když mě chce někdo pohostit, předloží mi co nejvíce jídla. Všechno se smíchá páté přes deváté. Důležitější než obsah je množství. V Rimini tomu bylo právě naopak. Vždycky jsme měli plný stůl. Nikdo neměl něčeho málo. Ale nikdy nebyly na stole potraviny, které „neladily“ s podávaným jídlem. Právě v této jednoduchosti se objevovala krása, jak se to ostatně říká v tom známém přísloví. Společné jídlo s sebou neslo také četné diskuze. Nejen nabídku programu na den u snídaně a shrnutí dne u večeře. Stalo se časem, který dovoloval poznávat druhé, mluvit o vážných a důležitých tématech. Uvědomila jsem si tam, jak moc je důležité společné stolovaní. Jak moc je důležitý hezky připravený stůl, kvalita jídla... Že i jídlo, pokud není jen uspokojením základní lidské potřeby, může být svědectvím. Každý den jsme měli mši. Doma, v češtině. Vždycky ráno po snídani. Nejkrásnější start dne. Potom jsme obvykle odcházeli na pláž, užít si moře, být spolu. Neměli jsme určený program, každý mohl dělat, co chtěl. Jedinými styčnými body byla mše a jídlo. Přesto jsme často volili stejně. Byli jsme spolu v nejobyčejnějších věcech. Trávili jsme společně celé dny. A přesto mezi námi nevznikaly žádné hádky. Všichni jsme věděli, že tohle není samo sebou, že naše přátelství je utvářeno něčím, nebo lépe řečeno někým Jiným. Přátelství, pouto mezi námi, se stalo svědectvím živého Boha pro každého z nás. Odpoledne či večer jsme často trávili na Meetingu. Viděli jsme krásné výstavy – o Neapoli, o italských malířích, o Paraguay. Tahle třetí pro mě byla nejnezapomenutelnější. Průvodcem nám byl Aldo Trenta. Misionář, kterého jsme všichni znali z článku ze Stop, stál před námi živý. Setkali jsme se s „čelínskou“ legendou. Jeho osobnost mě uchvátila. Když nám vyprávěl o paraguayských domorodcích, o jejich historii, o misiích jezuitů v šestnáctém století, byl tak zaujatý, tak opravdový, že mi to bralo dech. V každém gestu bylo stoprocentní nasazení. Nic neřekl jen tak, žádné slovo nebylo zbytečné. Ačkoliv jsem ho viděla poprvé v životě, připadalo mi, že je to strašně blízký člověk. Někdo, kdo mě má rád a chce mi dát to nejlepší, co má. Jana nás seznámila se svými přáteli z Chieti. A znovu se objevil ten pocit domova mezi lidmi, které neznám. Jako by byl Kristus střechou, pod kterou se schová každý, kdo ho zná. Během vteřiny získáte nové přátele, které ale znáte jen tu jedinou vteřinu. V Rimini jsem okusila tolik krásy, tolik lásky, že už se nedokážu spokojit s málem. Člověk může i přes svoje limity dát to nejlepší, a to je opravdová láska. A může to nejlepší také chtít. Ježíš nám dal to nejlepší, ale není to abstrakce, není to jen Jeho cesta, není to něco nemožného, já jsem skutečně poznala lidi, kteří chtějí totéž. Kteří dokážou být jako Ježíš i se svými limity, a tak jsou skutečnými svědky jeho lásky.