Proč jsem svobodnější?

Bůh mi dal velkou milost, když umožnil, abych se potkal s hnutím Comunione e Liberazione. Ze začátku jsem to ovšem tak neviděl. Když jsem začal před rokem chodit na školu komunity, tj. na naše pravidelné středeční setkání, kde se učíme hodnotit, co žijeme, sdílíme to s ostatními a tak se učíme jeden od druhého, nechápal jsem vůbec nic. O textech zakladatele hnutí dona Giussaniho, které se tehdy četly, jsem si myslel, že jsou to blbosti, lidé na škole komunity používali slova, kterým jsem nerozuměl (např. svoboda), nebo kterým jsem nechtěl rozumět (např. autorita). Jedinou dobrou věc, kterou jsem tenkrát udělal, bylo to, že jsem prosil Boha, abych pochopil a zůstal, pokud to, co jsem potkal, je má cesta. To, že jsem tedy zůstal v hnutí je tedy hlavně díky Bohu a mně navzdory.
Dá se říci, že v hnutí jsem zůstal hlavně díky přátelství, které jsem zde potkal a které je zároveň to, co mi za ten rok nejvíce pomohlo. Když se mě někdo zeptá, co jsme zač my z CL, tak první co mě většinou napadne, co nás nejlépe charakterizuje, je právě přátelství. Právě toto přátelství, spolu s poněkud drsným humorem, radostí ze života a životní energií, které dále charakterizují život lidí z hnutí, bylo něco, co mě od začátku fascinovalo, něco co jsem chtěl žít také.
Předtím než jsem poznal hnutí, jsem stále někam utíkal, chvilku jsem žil v Irsku, pak jsem se vrátil do Čech a za nějakou dobu jsem zas odjel do Anglie. Nová země mě vždy fascinovala, připadal jsem si zde svobodnější než doma, snad i proto, že člověk zde jakoby začínal od začátku s čistým štítem, oproštěný od své minulosti, s kterou je někdy tak těžké se vyrovnat. Nicméně po nějaké době jsem vždy pochopil, že toto všechno je iluze a že moje svoboda není dána tím, jestli žiji v zahraničí a že před vlastní minulostí, která tvoří část mě samého, se nedá utéci.
Nicméně v Anglii se mi staly dvě důležité věci, jednak jsem zde byl pokřtěn a jednak jsem se zde od své kmotry, která pochází z Keni, dozvěděl o CL. Stefana jsem už ale potkal předtím, než jsem odjel do Anglie, když jsem u něho byl párkrát na kurzech italštiny. Je vidět, že Bůh opravdu chtěl, abych poznal hnutí, a když nefungoval jeden způsob, tak použil druhý.
Snad poprvé ve svém životě vím, že to, co žiji teď v hnutí a s lidmi z hnutí, je správná cesta teď pro můj život. Netoužím už odjet do zahraničí, abych se stal svobodnější, ale zjišťuji, že moje svoboda paradoxně roste tím více, čím více je můj život spojen s životem hnutí.
Proč ale jsem svobodnější? Proč jsem šťastnější? Především proto, že toto hnutí / toto společenství mi pomáhá následovat Krista, bez čehož já nemůžu být šťastný.
Co to ale znamená, že hnutí „pomáhá následovat Krista“? Jak už jsem řekl, mně nejvíce pomohlo to přátelství, které jsem v hnutí poznal a které mě často nutí žasnout. Tak jsem třeba žasl, když jsme byli jeden víkend v létě na vodě, že za námi přijel Stefano, který byl v té době v Itálii, žasl jsem, protože on přijel pouze kvůli nám, aby byl s námi ten jeden víkend v Čechách, a pak se zas vrátil zpět. Dále žasnu, protože ač jsem vás před rokem neznal, tak jste mě přesto mezi sebe přijali, a já si dnes svůj život bez vás nedokážu představit.
Proč já potřebuji takové přátelství? Protože já potřebuji ne abstraktního Krista, ale konkrétního tady a teď, každý den ve svém životě. A láska, kterou vidím mezi vámi, to je Kristus. Dává mi ho poznat a vychází z něho. Pouze On ji umožňuje a pouze On je jejím smyslem.
Nejenom přátelství je to, co mě v hnutí fascinuje, co mnou hýbe a co mě provokuje. Neméně důležité jsou naše pravidelné středeční setkání, školy komunity, které mě hodnotit svůj život. Což je přesně, co bych se chtěl od vás naučit, protože vidím, že vy to umíte, a já bych tak chtěl umět žít také.
Další společné gesto našeho hnutí, které mě provokuje, je charitativa, pravidelná výpomoc na oddělení LDN v nemocnici Pod Petřínem, kterou děláme proto, abychom se učili nezištné lásce. Naposled se nám zde stalo, že jsme měli umývat starší paní, která se zrovna ne moc dobře vyspala. Nechtěla se jít umýt a personál nemocnice ji musel přinutit. A i potom, když jsme ji myli, tak byla celou dobu otrávená, a když jsem se ji ve sprše zeptal, proč vlastně je v nemocnici, tak jsem dostal zaslouženou odpověď: „Proč zrovna vám bych to měla říci?!“ Já nechápaje nic, ale domnívaje se, že chápu úplně všechno, jsem si říkal: „Hm, dobře, pane Bože, dej ať využiji tuto příležitost učit se nezištné lásce.“ Pak se ale stalo něco úžasného, když jsme ji uložili zpátky do postele, tak se ona na mě usmála, já jsem tam pak chvilku stál a potom jsem se zeptal, jestli si můžu sednout k ní na kraj postele, ona řekla, že ano, a potom jsme asi ještě pět minut mlčeli, jednak protože jsem nevěděl, o čem bych se s ní měl bavit, a jednak částečně i proto, že jsem měl strach, aby mě zase neodpálkovala. Ale potom jsem naštěstí objevil téma a povídali jsme si asi čtvrt hodiny a bylo to úžasné. Ale co se vlastně stalo? Lidská svoboda v přímém přenosu, ona měla právo na to být naštvaná, nepotkala ten den zrovna inteligetního člověka, jistě byla vážně nemocná a jistě se mohla před námi stydět, ale stejně navzdory všemu dokázala změnit své počáteční „ne“ a říci „ano“ a mně tak ukázat, že se nejenom nemám ptát na nevhodné otázky na nevhodném místě, ale také i to, že je třeba někdy velké pokory, aby člověk dokázal přijmout pomoc od druhého, tedy že bych se měl učit nezištnou lásku nejenom dávat, ale i přijímat.
Poslední věc, kterou bych chtěl zmínit, je zkušenost, kterou mám se spolubydlením s lidmi z hnutí. Před nedávném, když mi Stefano řekl něco, co mi udělalo radost, a já to pak vyprávěl spolubydlícímu Markovi, tak on mi na to řekl: „A proč myslíš, že se to stalo? Protože bydlíš se mnou.“ Já jsem si myslel, jo, ty jsi pyšnej, ale pak jsem si uvědomil, že má pravdu.
Já jsem vždycky toužil bydlet sám, jako dítě jsem chtěl mít svůj pokoj, na vejšce na koleji jsem byl štěstím bez sebe, když jsem dostal jednolůžák. A i poté, když jsem začal pracovat, tak jsem velmi brzy začal bydlet s přítelkyní a potom zase sám. Proto když jsem minulý rok v prosinci dostal nabídku, abych začal bydlet s Markem a Tomášem, kterého potom vystřídal Ivan, tak jsem velmi váhal. Nakonec jsem ale přijal a nyní vím, že to bylo skvělé rozhodnutí. To, co mi dává škola komunity jedenkrát týdně a co charitativa jedenkrát měsíčně, můžu žít díky klukům každý den. Můžu vidět konkrétní gesta přátelství a lásky, které je mezi námi, jsem provokován tím, co říkají, když spolu mluvíme při večeři.
Vrátím-li se na začátek, kde jsem řekl, že jsem nyní svobodnější a šťastnější, protože toto hnutí / toto společenství mi pomáhá následovat Krista, bez čehož já nemůžu být šťastný, tak by bylo možná přesnější spíše říci, že díky tomu hnutí / tomuto společenství já se setkávám s Kristem, bez něhož já nemůžu být šťastný.