Pro koho zpíváme?

Je to „nejvyšší vyjádření srdce člověka,“ řekl Fr. Giussani, a je to rozhodující část naší výchovy. Tímto tématem Traces začínají cestu, během níž objevují putující společenství v dějinách Hnutí až k první mši v Miláně…

Skrytá harmonie je mocnější než harmonie zjevná, řekl Hérakleitos. Ale jsou chvíle, kdy se zdá, že nebe a země se na okamžik dotýkají. Jak často je píseň tím, co nejlépe doprovází duši ke svému Stvořiteli?

„Žádný výraz lidských citů není větší než hudba,“ řekl Fr. Giussani v roce 1994 několika hudebníkům, kteří s ním byli u stolu. „Koho se nedotýká šňůra koncertů? Jak může být někdo necitelný vůči barvitosti klavírní sonáty? Zdá se to jako maximum, a navíc když slyším lidský hlas… Nevím, zda se vám to také stává, ale je to ještě něco víc, nemůžete dostat nic většího než toto.“

Pro Fr. Giussaniho byl hlas vždy základním faktorem v životě křesťanské komunity. „Deset minut před začátkem první mše Hnutí se v něm zrodila píseň,“ jak vždy říkával. „Byli jsme shromážděni v milánském kostele San Gottardo al Palazzo, a deset minut před mší jsem začal učit Vero e amor Gesu a O cor soave… Zrodilo se Hnutí a to zrodilo zpěv.“

Dnes, o padesát let později, uvedly poznámky k Et incarnatus est Mozartovy Velké mše prezentaci Školy komunity vedenou Fr. Juliánem Carrónem, který, slovy Fr. Giussaniho, řekl: „Píseň ve své čisté podobě… je kontemplací a modlitbou zároveň, proudem pokoje a radosti, tryskajícího z úžasu srdce, postaveného před naplnění svých očekávání… nejmocnější a nejpřesvědčivější, nejjednodušší a největší výraz člověka, který uznává Krista.“ Vyzývá nás: „Píseň je pro vás téměř nejsnazší branou k podstatě křesťanské události,“ řekl před nějakým časem těm, kteří jsou v komunitách CL odpovědni za písně, „protože vás nejvíce vyžaduje, jelikož vás činí více sebou samými.“

Takže jsme si řekli: prozkoumejme, jakou toto velké putující společenství nabývá dnes v našem přátelství podobu? Ale předem vás varujeme: jeden článek nestačí. Nyní začneme sborem a pak se setkáme s těmi, kteří skládají písně.

Kdo jsou tito lidé? „Byla šedesátá léta, a byl jsem v druhém ročníku střední školy. Byl jsem pozván na duchovní cvičení ve Varigotti. Vstoupil jsem do sálu, zatímco sbor nacvičoval. Řekl jsem si, kdo jsou tito lidé? Písni byla věnována velká pozornost. Zpívali způsobem, jenž jsem nikdy předtím neslyšel.“ Řečníkem je Pippo Molino, hudebník, skladatel a „doyen“ písně Hnutí. „Pokaždé je zde pravá zkušenost Hnutí a tento aspekt vzbuzuje úžas. Možná, že ti, kteří se účastní poprvé, si moc nepamatují, co bylo řečeno, ale jsou písněmi zasaženi a nezáleží na technické úrovni.“ Pippo řídil sbor Hnutí v Miláně od roku 1986. „Nenechte se vláčet. Tenoři, uberte,“ říká sboristům během nácviku Responzoriálních žalmů od De Victorii. „Vyslovujte slova, con-ci-li-um, nevynechávejte slabiky.“ Je tu kolem osmdesáti členů, namačkaných v lavicích kaple Martinengo na Piazalle Corvetto. Nacvičují téměř dvě hodiny ve stoje, stále dokola opakují ty stejné řádky, ty stejné noty, dokud to není dobré, Eram quasi agnus, dokud to necítí pod kůží. „To je tragédie! Říkáte, ,Venite, mittamus lignum,´ Přijďte, dejme jed do Jeho chleba. Chtějí zabít Ježíše, chápete? Ne ‚co jsi dělal toto odpoledne?“ „Píseň je bod, v němž člověk nejsnáze vidí současnost Krista,“ vždycky říká Carrón. „Člověk okamžitě vidí, když je píseň intenzivní, když se ,Já´ chvěje, když toto Já souhlasí s tím, co říkáte.“ Proto je sbor „hlavní nástroj výchovy společenství.“ „ Je to ‚zpěv pro´, jenž má význam,“ vysvětluje Pippo. „A uvědomění, jež máte o tom, co zpíváte, pomáhá těm, kteří naslouchají, aby se s tím ztotožnili. „Služba“ se pak stává otevřeností vůči největší věci, již v životě máme, a schopností prohloubit Setkání, které ji změnilo.“ Stát na nohou dvě hodiny týdně… „Nemáme žádnou zásluhu. Jedinou důležitou věcí je být nástrojem výchovy, kterou započal Fr. Giussani a v níž Fr. Carrón pokračuje,“ vysvětluje Pippo. „Právě v účasti ve sboru pro Hnutí, v konkrétních způsobech zpěvu písní tak, jak jsme jim byli naučeni, spočívá výchova k písni, která pokračuje i dnes a již zakoušíme jako pro nás nejnádhernější. Je to sice nazýváno sbor, ale sbor je prožíván jiným způsobem, je-li pojímán jako úkon následování.“

„Znamená následování a odpověď na to, co požaduje společenství,“ říká Simona, učitelka hudby a kytaristka, a také vedoucí sboru komunity ve městě Pesaro, jenž má 65 členů, a zahrnuje dospělé a středoškolské studenty GS. „Ať už je to doprovázení týdenní mše, Via crucis, či živá scéna narození v ulicích města, píseň pomáhá pochopit smysl daného okamžiku, pokud jej konáte jako oběť a ne jako výkon.

Nech mě zpívat dobře. Eugenio vedl sbor komunity v Paduy od roku 1982. „Je to neustálé překvapení: tím, co vkládáte, je vaše věrnost závazku, jenž jste učinili, ale dostáváte tisíckrát víc.“ Toto je vyjádřeno v krátké zprávě od Anny, členky sboru: „Pokaždé, když vyrážím na nácvik, říkám si: nech mě zpívat dobře, ne kvůli mě, ale jako modlitbu, která je Ti milá.“ „Když začínají soprány na začátku druhé stránky Amicus meus,“ cítila jsem v sobě záchvěv toho, co zakoušel v té chvíli Ježíš,“ píše Eleonora.

Vždy 25. března má papuánský sbor čest zpívat při slavností mši Zvěstování Páně v kaplo Scrovegni. A naposledy zpívali Si quaeris miracula, modlitbu chvály ke svatému Antonínu při veřejném výstavu jeho těla. „Ještě jednou, být součástí sboru mě umožnilo pochopit, že jsem zde ne kvůli mým schopnostem, ale proto, že On chce ode mě všechno,“ píše Augusta. Vskutku, „člověk může dělat většinu krásných věcí bez jakéhokoliv uvědomění a ztrácí tak chuť pro vás a hodnotu před Bohem,“ řekl Fr. Giussani v roce 1987.

Do Spojených států přišla tradice zpěvu pro společenství s několika italskými studenty Hnutí, kteří se díky stipendiím vydali v osmdesátých letech do New Yorku. „Navrhli, abychom začali se sborem,“ říká hudebník Chris Vath. „Pět z nás se naučilo Ubi caritas od Duruflého. Brzy jsme začali zpívat na setkáních nové newyorské komunity.“ A pokračují v tom dodnes. Sbor doprovází každoroční křížovou cestu na Brooklynském mostě. Jeden rok byla „zastávka“ i před radnicí, a starosta Michael Bloomberg zrovna projížděl kolem. „Zastavil. On, Žid, nám řekl, že byl zasažen tou písní. Pro mě, vedoucího sboru, je to příležitost představit krásu hudby a být nástrojem jednoty, která z této krásy vychází.“

Ze své povahy je hudba tajemstvím, „zvláštní sled zvuků schopných vést k netušené radosti,“ uzavírá Chris. „Ale bez křesťanské výchovy bych upadl do pasti estetického zájmu ponechaného pro sebe sama.“

V roce 1981 se Markus stal cellistou v katedrálním sboru v Limburku v Německu. „Ředitel, kněz, nebyl technicky dokonalý, ale prožíval to, co vedl. Když jsem se na něj díval, ptal jsem se sám sebe: co je ukryto v této mši od Bacha?“ Otázka zůstala po léta nezodpovězena, dokud se Markus nesetkal s Andreou, houslistou, s nímž hraje komorní hudbu. „Poprvé, když mě pozval na setkání Hnutí, jsem si říkal, jsem zvědavý, jestli je odpověď tady?“ Opravdu, pokračuje, „později v Corvaře nás Fr. Giussani nechal zaposlouchat se do Schubertovy Smrti a Panny či jeho Nedokončené symfonie: tento soulad, který jsem si uvědomil jako dítě, nabyl životnost, společenství.“ Dnes je Markus vedoucím hudební školy v Grünwaldu blízko Mnichova. Vede sbor německé komunity, jenž sdružuje sboristy z Düsseldorfu, Berlína, Frankfurtu, Freibergu a Mnichova. „Několikrát se setkáváme na nácvicích, abychom se připravili na duchovní cvičení Fraternity nebo jiné význačné okamžiky. Pro mě jako osobu, která pracuje v oblasti hudby, je těchto několik málo nácviků bláznovstvím, ale ztotožnění se s tím, co zpíváte, vám umožňuje rychleji dosáhnout toho, co chcete sdělit.“ S jeho kolegy-hudebníky dosahuje větší rytmické intonace, ale, jak říká, „nedosahuji s nimi takové hloubky. Je tu jiný rozměr, který nemůžete vytvořit profesionálními prostředky. K tomu dochází tehdy, když odpovídáte na otázky: Pro koho zpíváte? Čemu sloužíte? A píseň se stává svědectvím.“ Toto je také tím, co mohl díky „volání“ k vedení sboru zakusit hlouběji. „Když zpíváte Ne timeas Maria od Da Victorii (slova anděla k Marii), nemůžete to křičet, potřebujete větší jemnost, protože anděl zvěstuje mladé ženě největší úkol na světě. A sbor chápe a odpovídá.“