Promluva kardinála Vlka na setkání s CL

Setkání kardinála Vlka s CL, 29. března 2009 v Praze-Vyšehradě

Vztahuje se k tomu, proto koncil přináší. Druhý vatikánský koncil otevřel jaksi cestu k tomu, abychom jako církev budovali, rozvíjeli, cítili, žili ve společenství (comunione), a proto toto hnutí chce tohleto společenství budovat. To je to, co Kristus chtěl, když vyvolil 12 apoštolů, aby jim svěřoval svoje učení. Tak založil v nich (s nimi, skrze ně) comunione (společenství), které bylo jádrem církve a církev je v zásadě a podstatě společenstvím. Společenstvím k tomu, aby Bůh mohl být uprostřed lidí přítomen. Bůh má touhu a v trojici, která je... od věčnosti žije jako společenství osob. Absolutní společenství je v Bohu. To je v trojici osob, kde ty osoby žijí tak blízko jedna k druhé a toto společenství je láska, absolutní láska a Bůh chtěl a toto své společenství, o tu lásku, kterou žije, je podstatou jeho života trojice, se chtěl rozdělit, protože láska ta se rozlévá, ale ta nemůže zůstat zakonzervovaná a uzavřená, to nejde. Tak Bůh v čase tuto obrovskou lásku rozlil tím, že stvořil svět a stvořil člověka a Kristus potom toto všechno završil tím, že přišel a přinesl nejen zprávu o trojici, učení o Otci, ale přinesl především to společenství a život trojice.

Tohleto je rozhodující věc. Kristus přinesl život trojice a uložil ho (svěřil ho) společenství apoštolů (společenství církve) – nám a my se shromaždujeme zvlášť o dni zmrtvýchvstání se zmrtvýchvstalým Kristem, abychom oslavovali Boha, abychom ho chválili za tak velké věci, které světu (člověku) prokázal, abychom si je uvědomovali, takže naše nedělní comunione (shromáždění) je v podstatě shromáždění, jak říká koncil. Abych se ke koncilu vrátil kolem dvou stolů. Kristus nebo církev rozprostírá dva stoly: stůl slova a stůl chleba eucharistie. A kolem těchto dvou stolů se shromaždujeme a vytváříme společenství. A tady jsme tedy ve společenství slyšeli Boží slovo a poznámka k Božímu slovu. Boží slovo je živé, není to jen litera, mrtvá litera, ale je to živé slovo, které zní dějinami. Zaznělo (rozeznělo) se ústy proroků, dnes jsme slyšeli úryvek z knihy proroka Jeremiáše a jestli jste si toho dobře všimli, za každou větou Jeremiáš říká: „Praví Hospodin", aby naznačil, že on nekáže, že nedělá nějakou přednášku svou, ale "Praví Hospodin", že přináší slovo Boží, že rozeznívá slovo Boží a toto Boží slovo Jeremiáše rozeznělé vlastně aktivní rozeznělé i dnes v tuto chvíli. Shromážděni, abychom slyšeli Boží slovo z úst tlumočené prorokem Jeremiášem a pak především tlumočené (přinášené) samotným Ježíšem Kristem. Ježíš přináší Boží slovo a mnohdy říká to slovo, které Vám říkám. To je slovo Otcovo, tím se vrací k Otci, prameni té trojice, takže jsme shromážděni kolem živého Božího slova a chceme naslouchat tomu, co praví Bůh. Lidé někdy říkají, že Bůh někdy mlčí, protože neumějí naslouchat Božímu slovu. Bůh nemluví teď aktuálně k nějakým událostem, protože promluvil v zásadě jednou v zákoně a to jeho slovo zní taky k dnešním událostem. Je živé a je to slovo vyslovené do dnešního světa. A dokument koncilní o liturgii - tam je řečeno jedno velmi závažné slovo, které chceme neustále realizovat, protože to, co Otcové na koncilu formulovali. To je formulováno v Duchu svatém. O prvním koncilu vůbec v dějinách církve z roku 49 (koncil jeruzalémský) je napsáno ve skutcích: ,,Zlíbilo se Duchu svatému a nám“ - napsali apoštolové shromáždění. Totéž platí o koncilu druhém (koncil vatikánský) zlíbilo se v Duchu svatému a nám. Toto je vysloveno tímto - je z Ducha svatého. A v té liturgické konstituci se říká, když se v církvi hlásá evangelium, hlásá ho Kristus. Proto ten, kdo čte evangelium na začátku, říká „Pán s Vámi“, aby řekl pozor, teď bude mluvit Ježíš, slyšte slovo Ježíšovo. A po tomto delším úvodu, co vlastně Ježíš nám dnes říká.

Ta událost, kterou známe, jak skupina pohanů v Jeruzalémě byla zvědavá a přišla k apoštolu Filipovi a říkají: „Pane, chtěli bychom vidět Ježíše.“ Tahle věta je nesmírně důležitá. A to je de facto toto přání vidět Ježíše, setkat se s Bohem, tím zmrtvýchvstalým, dotknout se ho a vejít ve společenství s ním. To je touha, která jde světem a která jde dějinami někdy víc silná někdy méně, ale i s dnešní dobou tato věta vlastně zní. Mnozí lidé říkají, chceme vidět, chceme poznat, chceme znát a vy (my) jsme vlastně těmi, kteří mají to slovo Ježíšovo a Ježíše k nim přiblížit na tuhletu touhu, buď skrytou více či méně pomoci, dát odpověď. Tak když ten Filip přišel k Ježíšovi s touto otázkou, Ježíš byl asi někde v zástupu. Filip k němu šel a tuto otázku mu předložil. Tuhle žádost. A k našemu překvapení tam Ježíš neběžel k nim, k té skupině pohanů, aby řekl: „Tady jsem. Co chcete?“ Ne, on zůstal a mluvil k těm Filipovi a Ondřejovi, mluvil dál zásadní odpověď na to, co znamená chceme vidět Ježíše, chceme se setkat s Ježíšem, chceme mít společenství s Ježíšem. Dává zásadní odpověď, jakou ukazuje cestu, jakou je možné poznat Ježíše, jakou je možné dojít do společenství s ním a ono se by se mohlo zdát, že je takové trochu nepochopitelné. Ježíš mluví o tom, že musí být přibyt na kříž, o své smrti. Jaká je to odpověď na tu otázku? Na to hledání. Jedna z posledních vět toho úryvku, který jsme slyšeli, je: „Až budu povýšen na kříž, potáhnu všechny k sobě.“ Tohleto je cesta, jak Ježíš přitahuje lidi do svého společenství, jak je vede do svého společenství. Jak tomu máme konkrétně rozumět? Na kříži Ježíš na prahu svého života zjevil svou lásku do krajnosti. Apoštolům řekl: „Milujte se navzájem tak, jak jsem já miloval Vás.“

A jak Ježíš nás miloval, zjevuje na kříži. Podívejte se, celé tři roky dělal dobro, uzdravoval, chodil, učil, zástupy za ním chodily. Bylo to asi obrovsky silné. A tady všichni ho opustili. Ještě týden před tím, když z Olivové hory jel slavně do Jeruzaléma, volali: „Hosana Synu Davidovu ať žije.“ To byla manifestace (sláva). Ani se týden nesešel s týdnem a křičí: „Ukřižujte ho!“ Žádné zástupy, všichni ho opustili, je tam sám, i apoštolové až na toho věrného Jana ho opustili. Maria tam zůstala a Ježíš visí na kříži, jako by ho ti Židé, ten národ vystrčili ven ze svého města, jako ze země, jakoby ho chtěli vrátit k Otci a On visí mezi nebem a zemí opuštěn, odsouzen, určen ke smrti. A dokonce prožívá tak hluboký pocit, který vyjádřil Žalmem 21: ,,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Čili prožívá opuštěnost absolutní, totální ode všech a má pocit, že i Otec, který je mu tak blízký a jeho vůli celý život dělal, že i ten ho nechal. Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil? Není to zoufalství, je to jen otevření toho, co on prožívá, to je absolutní opuštěnost. A teď Ježíš po tom říká: „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co dělají.“ Tady se zjevuje Ježíšova láska. Naprostá nevděčnost, všichni ho opouštějí, to je odpověď na dobrodiní, které on dělal, nechají ho samotného, vydávají ho na smrt, a Ježíš miluje dál. Ježíš nepřestává, on by mohl na ně svolat hromy, blesky, síru a další věci a to město zničit, nad kterým na vrchu umírá, ale On říká: „Otče odpusť jim, oni nevědí co dělají.“ Čili tohleto je Božská láska, ne něco za něco, žádný byznys, ale on miluje zadarmo. On miluje, ne aby něco získal. On miluje ne proto, že ti druzí byli k němu hodní a milovali ho, ale přesto že ho vydali na smrt, odsoudili, Ježíš miluje dál. Tohleto je dimenze Boží lásky, ne něco za něco, ale zadarmo. Miluje, protože to je jeho srdce. A tady Ježíš ukazuje, co je ta síla, která bude přitahovat lidi k němu. Tato Božská láska a nyní tady se otevírá náš úkol: milujte se tak, jako jsem já miloval Vás a touhletou cestou, jestliže vy ponesete tuto lásku touto dimenzí, tímto rozměrem, takovouto lásku do světa, tak budou lidé přitahováni k Němu. Až budu povýšen, až moje láska bude povýšena ve vás, ve vašich životech, ve vašich srdcích, tak potáhnou lidé k sobě. Takže o tohle to jde i dnes a tohleto slovo dnes nám, vám i mě, Ježíš říká, je to živé slovo, které platí v této době možná víc než kdy jindy. Takže toto živé Kristovo slovo, které dnes je nám vysloveno, chceme vzít do svého srdce a víte, v té víře.

V křesťanské víře v Ježíše Krista tak v tomto náboženství je tady něco zvláštního. Co není v žádném náboženství jiném. Ježíš tady dává nejen nějaká nařízení - musíte milovat jako já -, ale on dává také sílu a tu lásku k Ježíšovi, kterou se máme milovat, nám vlévá do srdce. Čili v podstatě by se řeklo, máme to taky usnadněné, že Ježíš nechce nějakou velkou naši aktivitu, ale chce, aby lásku, kterou do srdce nám vlil (rozlil), abychom tu neuhášeli, a nechali ji hořet. To je to, co ten prorok Jeremiáš říká ve svém proroctví: „Ty zákony vložím do jejich srdce.“ Jeho zákon Boží, není to žádný zákonný předpis (litera), to je látka, tou je zákon. A Ezechiel, pozdější prorok, asi za 200 let říká: „Slovo Hospodinovo, tvé zákony vložím do jejich nitra a tvého Ducha vleji do jejich srdce.“ Čili i skrze tuto eucharistii, u tohoto stolu chleba je nám vlévána do srdce tahleta láska tohoto typu, protože eucharistie je zpřítomněním té kalvarské oběti, která táhne všechny k sobě a z toho my dostáváme do srdce dar ducha. Dávejte pozor po proměňovaní, to budeme říkat (budeme se modlit): Ať všichni, kdo máme účast, ať nás naplní Duch svatý a takže dnes při této eucharistii 5. neděle postní je tady toto poselství, živé Kristovo poselství pro nás a my chceme, jako se za chvíli budeme modlit Věřím v Boha, na to dát odpověď a tím (tou) modlitbou řekneme: „Ano, Pane, my přijímáme, my jdeme!“ Takže přijměte tohle to Boží slovo, které jste slyšeli a tu mou snahu Vám ho přiblížit a vezměte to na cestu do svého dalšího života s tím darem Božím, darem eucharistie, darem lásky.