Proslov Andrey Barbera na Zahajovacím dni v Brně

Chtěl bych poděkovat Davidovi za jeho příběh, protože je to obtížné mluvit o sobě. Mluvit o sobě znamená se odkrýt. A to je často namáhavé. Ale proč to člověk může udělat? Může to udělat z důvodů, které řekl David na začátku, že když někoho mají rádi, tak on pak nemá strach. Já si vzpomínám, že když jsem musel mluvit před mnoha lidmi, i za celkem dramatických okolností, vždycky jsem tam hledal ty, které jsem znal a kteří mě měli rádi. Když jsem se díval na ně, tak jsem neměl strach. Takže první úkol našeho přátelství je právě tento: zbavit se strachu. Je to nejdůležitější v celém životě, protože se strachem se žije špatně.. To znamená místo toho, abychom se schovávali, naopak se odhalit. To je možné jen v jednom případě - když v tom přátelství je Kristus. Bez Krista je doslova nemožné být opravdu pravdivým. Protože máme vždycky strach ze soudu těch druhých a tím jsme vlastně otroky těch, kdo jsou kolem nás. První důležitá věc je to, o čem mluvil David: potkat ty přátele, se kterými mohu sdílet život. Pozor na tu poznámku, kterou tam učinil, že o některých neví, ani jak se jmenují. Tady v tom jsou tedy dvě věci – buď tedy David lže, že je považuje za přátele, anebo existuje možnost mít přátele, které neznám plně. Ale protože se dívají stejným směrem jako já, jsou více přáteli než ti druzí. Pravé přátelství spočívá v tom, že se budeme dívat stejným směrem. Takže každý z nás je svědkem toho druhého a odpovědný za toho druhého. Když já potkám nějakého přítele, který mi ukazuje na Krista, mě nezajímá, jestli ho znám minutu, nebo deset let. Ten mě vede správným směrem. K tomu je třeba, jak řekl tady David, mít jasný úsudek. Je třeba používat své srdce, poznat ten směr a mít odvahu k následování. To nejdůležitější, co vám chci říct, kromě toho, co tady řekl už David, že bez přátelství takového, o kterém on mluvil, není možné žít život do hloubky. Protože život nám každou minutou přináší námahu. Práce může jít dobře nebo špatně, studium, kdy člověku se jednou chce a desetkrát nechce, zamilujeme se a ten druhý o nás nechce ani slyšet. Je mnoho situací, kdy je pro nás obtížné stát čelem k určité realitě. V takových případech právě pouze ten přítel, který zná tu cestu, ti může pomoct. Ne ten, kdo říká: „Najdeš si jinou, to bude dobrý… “, „Najdeš si jinou práci…“ , takhle to není, to není přítel. Ten ti dává iluzi, že odpověď není dnes, ale zítra. Já chci být šťastný dnes a ne zítra. Ne proto, že jsou ti lidé hloupí, ale proto, že nepotkali tu odpověď. Dělali, co můžou, není to jejich chyba. Ale neznají cestu. Proto je důležité, když někdo potká takové společenství, jako je to naše, které ti pomáhá si připomínat Krista, nejdůležitější věc je následovat. Následovat znamená zapojit se do té zkušenosti. Ne, že ten druhý za tebe rozhoduje, ale že ty s ním sdílíš reálně ty jeho prosby, touhy. A právě naše srdce nám ukazuje tu cestu - tam, kde se cítíme více lidmi, tam máme vydat svou energii. Proto jsem také rád, že jsou tady dnes s námi naši přátelé ze Slovenska, protože to naše přátelství není národní. Stejným směrem, kterým se díváme my v Praze, v Brně, tak i oni na Slovensku. Kdo to Hnutí potkal na Bahamách, ten ho následuje na Bahamách. Oni ujeli tolik kilometrů, aby přijeli sem. To je velké znamení křesťanského zázraku, protože hledáme tu jednotu. Čili dělat něco společně, ale s nějakým smyslem, protože jenom se sejít, to by byl folklór. Ten obsah, to je znamení zralosti těch lidí. Tento rok jsme zažili mnoho hezkých zkušeností v Praze i v Brně. Ty společenství se zdvojnásobily co do počtu, ale to je podružná věc. Ta odpovědnost, která roste mezi námi, ta je znamením. Jsou tady někteří, kteří vzali na sebe tu odpovědnost ještě více než druzi. Uvedu jeden příklad a je to příklad Jana ve Spojených Státech, který udělal ty internetové stránky, které jsou nádherné. Zaprvé tedy používejme je, jsou tam i velmi důležité texty, i Giussaniho, a je to nejjednodušší způsob, jak dát poznat tu naši zkušenost druhým. Pro mě Jan je příkladem té zralosti. On řekl: „Toto potřebujeme.“, ale neřekl jen tak abstraktně, ale řekl: „Tohle potřebujeme a já to udělám.“ Takže pochopil, že to je jeho služba, služba Hnutí, služba Božímu království. Všechny tyto kroky, jsou velmi důležité a mělo to i svou důležitou událost, a to byl den, který jsme společně strávili v Římě, protože předat tuto naši zkušenost Svatému Otci je znamením naší věrnosti Církvi. My si to třeba tak nějak neuvědomujeme, ale tenhle prvek, ta věrnost Církvi, je nejdůležitějším prvkem v tom našem přátelství. Protože my nejsme lidé, kteří si o sobě myslí, že jsme lepší než ti ostatní, že naše zkušenost je nějaká nezávislá na zkušenosti církve, naše zkušenost je pravdivá právě proto, že je v Církvi.

Dvě poznámky

1. Teď budeme podléhat jednomu nebezpečí - myslet si, že motor je spuštěný a teď už to pojede samo. Ten motor ale nejede sám. Jen ty jsi zcela odpovědný za svůj život, já to nemůžu za tebe dělat. Jak to říkal sv. Bernard: Kdo nejde dopředu, tak ne, že se zastaví, ale jde dozadu. Čili musíme i ten neklid v sobě nějakým způsobem pěstovat, protože člověk, který se cítí ve svém svědomí v pořádku, je nebezpečný. Je nebezpečný tím, že si myslí, že si vystačí. Dva kroky: důležitost našeho přátelství pro to, abychom mohli ten každodenní život žít jako hrdinové. Hrdina není ten, který dělá velké věci, ale ten, který dělá velkým způsobem věci malé. I mytí nádobí, které může nějaká žena dělat celý život, i tohle gesto, které pokud je nabídnuto Kristu, může změnit svět spíš než mocní světa. První věc je žít tu víru v komunitě. Můj život se začíná měnit ne, když mám jiné ideje, ale můj život se mění tehdy, když prvním zájmem, který mám je to, co jsem potkal. Když prvním zájmem toho života je Kristus. Pokud tomu tak nebude, tak budeme neustále otroky okolností, které máme okolo. Ale já chci být protagonistou svého života, v malých věcech i ve velkých. Takže náležet Kristu, být v Kristu, aniž bychom náleželi konkrétnímu přátelství, to je idea a ta nám život nezmění. Když budete poslouchat nějakou ideu, tak se vám to bude líbit a přijdete domů a bude to pořad stejné. Museli byste pořád cítit tu emoci. Takhle to není. První bod je tedy žít víru ve společenství. A v tomhle jsme na dobré cestě. Já vidím mnohé z nás, jak činí obrovské kroky. Vy si toho možná nevšimnete, ale já si toho všímám a vidím velikou proměnu, která je opravdu zázrakem. A proto jsem rád tady s vámi. Když vidím někoho, kdo se proměnil, tak si říkám - já se můžu taky změnit. Člověk se právě učí z proměny toho druhého, když toho druhého vidí. Proto je důležité to svědectví přátel. A proto je důležité, jak říkal David, aby to přátelství bylo vedeno, a to je trochu horší. Protože máme v sobě takovou vzpouru proti autoritě, která pochází ze společnosti, ve které žijeme. Protože autorita z definice tohoto světa je něco, co ti „krade“ tvoji svobodu. Ale autorita, pokud je pravá, ti nic nekrade, ale naopak ti pomáhá žít tvůj život.

2. Druhý bod, který chci říct, který, řeknu upřímně, tady chybí mezi námi, ale to není nějaké negativní hodnocení, ale znamená to, že tento krok musíme ještě učinit. Takže uvědomme si to a snažme se pochopit, proč je důležité to udělat. Já bych to popsal větou od sv. Pavla: „Tento život v těle žiji ve víře v Syna Božího“ . Máme málo odvahy žít tu víru v prostředí, ve kterém se pohybujeme. My žijeme tu víru během gest víry - jdeme do kostela, jdeme ke zpovědi, když máme strach ze svého svědomí. Víra není „nápojový automat“ - hodíš tam korunu a svědomí je čisté. Tak to není. Takže v tom si pomáhejme. Čili první riziko, že máme žít tu víru v prostředí, kde jsme. O kom mluvím? Mluvím o tobě, o tvé manželce, o tom když jdeš do práce, když jsi unavený, když máš nějaký milostný vztah. Čili v tom tvém každodenním životě. Pokud to nežiješ tam, tak kde je ten Kristus potom? Potom je normální, že máme problém s tím, být si jisti. Takže my nic neriskujeme, máme pořád stažený zadek, my projevujeme tu víru jen tehdy, když jsme si jisti, že to nevzbudí nějaké problémy v okolí. Ale to nejhorší není tohle, člověk může mít strach, to je pochopitelné, ale co je nepochopitelné: když řekne, že tohle znamená respektovat toho druhého. Ty jsi něco dostal a ty si to držíš pro sebe, to je jak „zloděj“. Ale člověk musí mít aspoň touhu, musí mít snahu chtít žít život se svými kolegy, jinak tu budeme mít „indiánskou rezervaci“. Mezi námi si o tom budeme povídat a u těch druhých to nebude platit. Když my rozlišujeme věřící-nevěřící. Člověk je člověk a má své touhy. Aspoň tedy pěstujme tu touhu. Když máme touhu, tak už se potom nějak prosadíme, a to je možné inteligentně a pak ty vztahy v práci jsou zajímavější. Když budeš sdílet se svým kolegou, tak je i hezčí do té práce chodit. To, co jsme my potkali, ten dar, který jsme dostali, ten není jen pro nás, ale je naším prostřednictvím určen pro celý svět. Víra vždycky předpokládá úkol. Ale i ten úkol je slovo, které může být nejednoznačné, může to být jako já mám úkol, ty máš úkol, tak si to nějak rozdělíme. Je slovo, které to popisuje lépe, a to je slovo povolání. To říkám, aby to bylo jasné - povolání neznamená dělat kněze, dělat sestru, a že kněz se potom bude starat o misii, ty se budeš starat o svoji kariéru, o peníze. Povolání je jenom jedno a je dáno naším křtem. Ty jsi povolaný, abys dělal to samé, co dělám já, čili, jak řekl tady David, obejmout celou realitu a potvrdit, že smyslem té reality je Kristus. K tomu se budeme vracet, myslím si, že to nebude jasné ještě několik let. Ale každopádně nesměšujme formu toho povolání - ty jsi kněz a já chci mít rodinu a chci se oženit atd. To jsou klerikální rozlišování, která nás nezajímají. Nás zajímá dívat se stejným směrem. To je povolání! Tak se naučíme čelit životu, aniž bychom stavěli bariéry. My se máme ráno vzbudit a říct: Já jdu dneska do práce a to je příležitost být šťastný. Dnes uvidím toho svého přítele a to je příležitost být lepším člověkem. Nestavme tedy ty překážky. Ale k tomu je potřeba, abys měl někoho, kdo ti pomáhá ty kolečka v hlavě používat správným způsobem. Jsme všichni bez rozlišení povoláni ať jsi tu poprvé nebo deset let, tak tvůj úkol je pořád stejný. A to znamená svědčit, že jediné, co stojí v životě za to, je Kristus. A tak i naše vztahy, zejména ty, na kterých nám nejvíc záleží. Pomáhejme si žít ten vztah ke Kristu tam, kde jsme. A tak svědčit o pravdě.

Poslední věc: svědčit o pravdě neznamená, že ta pravda je moje. Proč my vlastně nepoužíváme to slovo „pravda“. Ten druhý ti řekne: Ty máš svoji pravdu a já mám taky svoji. Já vždycky řeknu: To jsi to asi špatně slyšel! Já jsem neřekl žádné zájmeno „moje“. Já jsem řekl „svědčit o pravdě“. Já jí náležím, já jsem její, ne ona je moje. Čili ta pravda není moje, já náležím té pravdě. Ta pravda není idea, ale má jméno: Kristus!