„Protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.”

Kázání Andrey Barbera na Zelený čtvrtek 2008

„Protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.”

Dnes večer vstupujeme do Události, která zachránila a stále zachraňuje náš život: do Události utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Liturgie těchto dní nás vede ke slavení památky největšího skutku lásky v dějinách. Jen v Kristu vskutku je zjevena opravdová láska, protože láska o oběť patří k sobě.

Tato Událost, která zachraňuje náš život, začala večeří, na které byla ustanovena Eucharistie. V dnešním evangeliu svatého Jana jsme slyšeli, jak Ježíš myje učedníkům nohy. Toto Ježíšovo gesto, které za okamžik připomeneme, je rozhodující /gesto/ pro pochopení, kdo je Bůh, který je zvěstován Ježíšem a který se v Ježíši projevuje.

Slyšeli jsme, že když se Ježíš chystá umýt nohy Petrovi, ten se bouří a říká mu: “Nikdy mi nebudeš mýt nohy.” Tato scéna z evangelia na mne velmi zapůsobila. Kolikrát, když jsem slyšel tuto Petrovu větu, cítil jsem, jak popisuje mne samého. V této větě je pod pláštíkem zbožné úcty vůči Ježíšovi ukryta veškerá lidská pýcha. Je to jakoby Petr říkal Ježíšovi: “Ty chceš mýt nohy mně?... Spíše já je musím umýt tobě.” Zdálo by se, že ze strany Petra jde o projev úcty, ale není tomu tak. Proto mu Ježíš odpovídá s tvrdostí: “Jestliže ti neumyji nohy, nebudeš mít podíl se mnou.” Ježíš nebude k Petrovi tak tvrdý ani později, když ho Petr zradí. Ježíš říká Petrovi jasně, že podmínkou pro to, aby s ním měl podíl, to jest, aby s ním žil napořád, je to, že si nechá umýt nohy, že si nechá odpustit, že se nechá očistit. Ježíš, který zná srdce člověka jako nikdo jiný, si všimne, že za odmítnutím Petra nechat si umýt nohy, za onou /zdánlivou/ úctou, je Petrova pýcha stejně jako veškerá pýcha naše. Pýcha toho, kdo si myslí, že spásu si musíme zasloužit, pýcha toho, kdo nepřijímá skutečnost, že láska zjevená Kristem, je láska zcela nezištná, láska, která nic nežádá výměnou, jen pokorné uznání toho, že Ježíš nás miluje takové, jací jsme. Proto není větším klamem než říkat: “Pro mne není naděje, protože zlo, které jsme spáchal, je příliš velké” nebo “já si nezasloužím tak velikou lásku”. Největší hřích, kterého se můžeme dopustit, je myslet si, že musím být hodni Kristovy lásky. Není tomu tak. On nás miluje ne proto, že jsme /toho/ hodni, ale protože se nad námi smiloval, protože se smiloval nad Svým stvořením. Naše svoboda je zcela soustředěna do této pokory, s níž si necháváme umýt nohy, je zcela v tomto umožnění Ježíšovi vejít do domu, kterým je náš život, tak, aby On mohl tento dům vyčistit, aby ho mohl učinit krásným, tak, aby do tohoto domu mohli vejít všichni. Naše svoboda je celá v tomto pokorném uznání, s nímž říkáme: “Ježíši, vejdi do mého života, udělej pořádek v mém životě, vyčisti jej, protože já sám to nezvládám”, a tak se mohu naučit Ti děkovat.

Je tu ale druhý důležitý aspekt, který je třeba zdůraznit. Ježíš říká, že právě proto, že On nám myje nohy, máme i my jeden druhému nohy umývat. Co to znamená? Mýt nohy jeden druhému znamená, vzít na sebe slabost druhého, ale znamená to také nechat si od druhého pomáhat. Komunita musí žít z tohoto vzájemného gesta, kterým jeden druhému pomáháme, ve kterém se učíme děkovat Bohu za největší dar, který jsme dostali, dar našeho přátelství. Abychom mohli žít společenství, nestačí být ochotni s laskavostí pomáhat druhým. Je třeba také přijmout to, že druzí pomohou nám, že na sebe vezmou naše těžkosti, a to nám je poněkud protivné, protože žijeme ve světě, ve kterém všichni chtějí ukázat, že jsou silní, že vše zvládnou sami, a to jednoduše proto, že nechtějí říci jedno prosté slovo: “děkuji”.

Prosme tedy dnes večer, abychom nechali Ježíše vstoupit do našeho života, do našeho domova. Nechme ho vejít, nestyďme se, jestliže je náš život plný omezení a hříchů, nechme vejít Ježíše, ale ne “Ježíše našich myšlenek”, ale Ježíše opravdového, toho, kterého jsme potkali živého v /naší/ komunitě.