Riziko být realistou

Číslo tohoto měsíce představuje druhou zastávku na cestě klíčovými body Náboženského smyslu, spisovatele Chaima Potoka, žida, který, stejně jako jeho hrdinové, když mluví o Pravdě s velkým „P“, vrací do hry víru a vědění.

Pro spisovatele je základním kamenem realismu pochopit, jak obtížné, a snad určitým způsobem i nemožné je být realistou. Realismus není styl. Není to estetika nebo náboj. Není to ani postoj, který lze zaujmout. Není to předpoklad, poetika. Neexistuje přesné vymezení pro realistickou literaturu, například jako opak literatury fantasy, protože i pohádka může obsahovat mnohem více realismu než román založený na mechanickém záznamu co nejpřesnějších dat.

Někdy je krátká epizoda, obraz, naznačený význam tím, co knize dodá prvek opravdového realismu. Ten představuje fenomenální Danny Saunders, hlavní představitel nejslavnějšího románu Chaima Potoka Vyvolení, jehož výjimečná fotografická paměť je metaforou pro celé dějiny židovského národa a jeho utrpení. Tak krutě přesná paměť neumí lhát.

Realismus je pohnutí duše, svobody. Rozbijí omezená kritéria, kterými se snažíme popřít svět a věci, po nichž chceme, aby byly závislé na našem souhlasu a pohodlí. To děláme všichni, bez vyjímky. Možná prohlašujeme, že „metoda je dána objektem“, ale bez vědomí oběti, kterou tato slova vyžadují. Pouze v oběti chápeme jejich smysl, jinak je to jenom malé pěkné pravidlo, které jsme se naučili nazpaměť, abstraktní pojem jako každý jiný.

Rozhodli jsme se představit Chaima Potoka, abychom uvedli kapitolu o realismu, protože pouze několik dalších spisovatelů minulého půlstoletí dokázalo přijmout obtížné důsledky realismu, jak v životě, tak ve svém díle, tak jak to dokázal tento velký židovský autor. Chaim Potok se narodil v roce 1929 v New Yorku a zemřel roku 2002 ve svém domě v Pensylvánii. Je jedním z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století. Témata, jimiž se zabýval, jsou nezbytná pro pochopení klíčových událostí naší nedávné historie. Potok nebyl jen uznávaným židovským a moderním spisovatelem, ale také učitelem Talmudu a rabínem, a jako takový sloužil coby kaplan v Korejské válce v letech 1955 až 1957. Tato zkušenost dala vzniknout jednomu z jeho nejoriginálnějších románů Já hlína jsem.

Měl jsem tu čest setkat se s Chaimem Potokem třikrát. Poprvé v Miláně v roce 1996 na setkání organizovaném kulturním centrem. Podruhé, o dva roky později, na Meetingu v Rimini, kde s námi zpíval Povera Voce, a potřetí v roce 2002 v Turíně, několik měsíců před jeho smrtí, když už byl velmi nemocný.

Při této poslední příležitosti mi řekl o přitažlivosti, kterou pro něho, praktikujícího žida, křesťanství vždy mělo. Vše začalo zdánlivě bezvýznamnou zkušeností z dětsví. Na Broadwayi, vedle jeho otce měl obchod jeden italský švec, který vždy zpíval operní árie z plných plic a vždy byl šťastný. Tento švec byl velmi zbožný, měl v obchodě růženec pověšený na hačku a různé lahvičky s vodou z Lurd. Jako dítě tím byl tak fascinován, že léta poté, již velmi nemocen, řekl mi Potok tato slova: „Víš, věřím, že jsem nikdy neopustil ten obchod, pořád jsem tam.“ Tady to máme, odraz reality. Potok draze zaplatil za tento postoj. Mnoho let byl považován za nejžhavějšího z kandidátů na Nobelovu cenu, ale nikdy ji nezískal, i když americká židovská mládež v něm viděla nejen skvělého spisovatele, ale i svého druhu učitele a duchovní autoritu.

BŮH A DĚJINY
Všichni velcí židovští autoři 20. století zkoumali vztah Boha a dějin. Pro některé (od Isaaca B. Singera přes Philipa Rotha až po Woodyho Allana) jsou dějiny prostě popřením Boha, potvrzením jeho neexistence. Další (například Saul Bellow) uznali, že dějiny nezničily úplně Boha (a s Ním i člověka) a svá díla uzavírají s otevřeností plnou úžasu.

Potok zaujímá složitější postoj, více realistický, v tom smylu, že je více pozorný ke všem působícím faktorům, částečně i díky inspiraci plynoucí z jeho života. Byl totiž rabínem a znalcem Písma, ale také „sekulárním“ spisovatelem, který dokonale patřil do své doby (povolání stát se spisovatelem nalezl v mladí při četbě Joyce) a který, sleduje zájem své ženy - psycholožky, do hloubky studoval Freuda.

ZKŘÍŽENÉ OSUDY
V románu Vyvolení, jednom z velkých bestselerů poválečné doby (jen v Americe se během několika měsíců prodalo 3,5 milionu výtisků) se setkáváme se dvěma mladými muži, jejichž osudy se protínají. Reuven, vypravěč, syn novináře a učitele Talmudu, patří do komunity částečně sekularizovaných židů, která je Dannyho otcem, ultraortodoxním chasidským rabínem, který se svým synem mluví pouze o Bibli, považována již za zatracenou. Román se odehrává na konci druhé světové války. Reuvenův a Dannyho vztah začíná během utkání (softballového – pozn. překl.). Když se během hry vyostří spor mezi členy obou komunit a Danny poté zuřivě odpálí míček na Reuvena, rozbije mu brýle. Střepina zasáhne Reuvenovo oko a mladý muž je převezen do nemocnice. Tato událost je neočekávaným začátkem hlubokého přátelství, které projde mnoha zkouškami, plynoucími z osobních i historických událostí, mimo jiné děsivých zpráv o nacistických koncentračních táborech.

Starý rabín dokonce zakáže Dannymu, aby se s Reuvenem stýkal, když při četbě článku jeho otce zjistí, že i on podporuje vznik státu Izrael. Pro chasida není možné, aby jakákoliv lidská iniciativa narušila Boží plán. Pouze pokud Jahve bude chtít, na konci času, bude jeho království na zemi ustanoveno.

Ale Šoa změnilo mnoho věcí. V dalších knihách se Potok k tomuto bodu vrací, jako například v autobiografickém románu Na počátku nebo v jeho dalším mistrovském díle Jmenuji se Ašer Lev. Už během války byli polští židé (z nichž Chaim Potok pocházel) prodáváni polskou a ruskou armádou Němcům. Ponížení z redukce na kusy na porážku vyprovokovalo u mnoha židovských vojáků vzpouru, rozhodli se, že historii se musí čelit metodou historie: silou, a tím pádem politikou a zbraněmi.

Tato forma realismu (a zde je znovu možno říct, že metoda je dána objektem) se maličko liší od té, o které svědčí mladý Newyorčan Ašer Lev, jehož otec je pověřen rabínem (což se děje na počátku padesátých let 20. století), aby kupoval od Stalinova Ruska židy a přivedl je do Ameriky. Je to realismus obchodu a politiky během Studené války. Peníze a síla se stávají příliž důležitými hráči na světové scéně a je nezbytné čelit následkům této skutečnosti. Ale pro mnohé čelit následkům znamená pouze přizpůsobit se, následovat tento trend. Je toto realismus?

Vrátíme-li se k Dannymu, plány jeho otce, vysoce oddaného strážce židovské tradice, jsou otřeseny zprávou o založení státu Izrael a také rozhodnutím Dannyho, kterého vedl ke kariéře rabína, studovat Freuda a stát se psychologem.

Tradice židů v diaspoře, kteří žili neměnně dva tisíce let, schromáždění kolem rabína a Beth Din, soudu, který řešil všechny spory komunity, byly ukončeny jejich (tragickým) vstupem do modernity. 20. století znemožnilo to, co předchozích dvacet, často hrozných století nebylo schopno odstranit.

Pád nebyl dán pouze pogromy nebo jen Osvětimí. To jsou obrovské, ale přesto izolované tragédie způsobené zločinným šílenstvím nebo nevědomostí. Mnoho synů Abrahama se vzdalo domnělým zákonům historie (peníze, moc), zřekli se tak privilegia, prvorozenosti, spojenectví, které Jahve navždy ustanovil se svým lidem, a stali se tak tím, čím byli všichni ostatní, téměř dobrovolně ztraceni v nicotě.

Vyvolený Danny, vyvolený svým otcem, aby se stal rabínem, vyvolený světem díky svému fenomenálnímu daru, neodmítá víru svých předků, ale rozhoduje se uchovat ji v přijetí utrpení rozporu. On, který nemůže spoléhat na zapomnění (to je význam jeho paměti), se rozhoduje ubírat se směrem k Freudovi tím, že snad zkouší, ve zmatku, který převažuje, zachránit Otce, který zůstává v každém z nás. Toto je Potokův realismus: ne kontrolovat vše, ale akceptovat drama s bolestivým, bezpodmínečným „ano“.

V ještě více dramatickém příběhu románu Jmenuji se Ašer Lev se téma otcovství protíná s tématem lidského stavu, ve kterém se zdá, že Bůh posílá Své děti dvěma opačnými směry. Ašer Lev je mladý syn v chasidské rodině, který brzy zjistí, že je mimořádně nadán v oblasti výtvarného umění. Zdá se, že jeho určením je stát se velkým umělcem. Chasidé však považují umění za neoprávněnou snahu napodobit Boží stvoření, a proto je zavrhují. Otec, mezi svými cestami do Evropy, označuje synem předpokládané povolání za nesmysl.

Ale matka Ašera Lva je jiná. Ačkoliv je věrná své úloze matky, je nicméně citlivou, melancholickou ženou, naprosto odlišnou od svého muže. Vypadá to, že mezi těmito manžely není žádná láska, pouze oddanost nepsané dohodě. Ašer Lev pomalu poznává utrpení, které jeho matka nese uvnitř sebe, utrpení, které se v ní nekonečně prodlouží po válce, po hrůzách Šoa. Muž, kterého si vzala, je bratrem muže, kterého milovala, který byl zabit Němci. Skutek věrnosti k mrtvému bratru přiměje otce Ašera Lva k tomu, aby si tuto ženu vzal za manželku. Ale to nestačí, aby byla přivedena k novému životu.

Jednoho dne Ašer Lev nakreslí svoji matku ukřižovanou, rané dílo, které předpovídá, co se stane jedním z hlavních témat jeho vrcholné tvorby. Toto gesto pohorší celou chasidskou komunitu: nezačaly pro Abrahámův lid všechny problémy právě s ukřižováním toho nazaretského?

Ale Ašer Lev, jenž později odjede do Evropy a který si vytváří pouto s nepraktikujícím židovským mistrem, nemůže předstírat, že se jedná pouze o rozmar. Kříž (který používá pouze jako formu, bez vztahu ke křesťanství) je obraz, adekvátní způsob jak zobrazit nekončící tragédii své matky, která přežívá jako věčné světlo památky na muže, kterého milovala a který již nežije.

Právě protože Šoa nebylo pouze kolektivní tragédií, ale tragédií mnoha „já“ a jejich nespočitatelných vzpomínek, ukřižování – tělo, tělo Boha (přibité hřeby na dřevo) je jedinou vhodnou formou pro zobrazení utrpení, utrpení, které je vším jen ne nečím obecným. Tak historie zabila Boha a tak jedinou nepřiznanou (a zároveň i jedinou rozumnou) nadějí je, že On je doopravdy vzkříšen.

DŮVĚRA V REALITU
Tento román, ve kterém Potokova reflexe o historii dosáhla nejhlubšího bodu, autorovi přinesl slávu i potíže, protože mnoho členů newyorské židovské komunity mu nikdy neodpustilo, že si zvolil křesťanský symbol jako vhodnou formu pro zobrazení židovské tragédie. Ve skutečnosti, v románu Dar Ašera Lva, který je pokračováním příběhu, pořád velmi krásným, rozkol onoho chasidského autora je ukončen usmířením, které vypadá spíše jako pakt o neútočení, než cokoliv jiného. V této knize otec uzná, že umění je důležité pro jeho syna a respektuje to, ale ten starý skandál už neexistuje. Teď je Ašer Lev jenom umělcem, jedním z mnoha úspěšných umělců.

Dílo Chaima Potoka má v sobě hlubokou víru, která jde ruku v ruce s jeho důvěrou v to, že není možné se vyhýbat realitě, dokonce i když to vypadá, že realita jde proti víře. Odvážné přijetí této dramatické skutečnosti je možná tou největší mezi mnoha zásluhami tohoto významného spisovatele.

Z tohoto důvodu, a ne jenom proto, že umístil křesťanství do srdce židovského dramatu, Chaim Potok může být velký přítel. Byl jím v životě a je jím dodnes, skze své dílo.

Luca Doninelli