Setkání CL Praha na téma „Práce“

Praha - Vyšehrad, 5. května 2011

Jan Kubušek: To, kolik nás zde je, svědčí o tom, jak je pro všechny důležité téma práce –musíme zde dělat důležitá rozhodnutí, zaujímat postoje ke kolegům... Vidím, že práce je těžká věc a každý s tím nějak bojujeme – toto setkání je také možností k prohloubení našeho přátelství.

Tomáš Chalupa: V současné době pracuji sám, předchozí zaměstnání jsem prožíval tak trochu jako odsouzení. Pochopil jsem, že moje schopnosti jsou větší (na začátku jsem si to nemyslel). Pak jsem změnil zaměstnání a byl jsem sám, to jsem předem nevěděl a překvapilo mě to, bylo to těžké, neznal jsem Prahu, vysoké tempo, moc jsem nestíhal, nevěděl jsem, kde jsou úřady, okolnosti mě drtily, ale tím, že jsem neutekl od okolností, tak jsem se naučil „pohybovat se“. Nevnímal jsem důležitost modlitby v práci – uvědomil jsem si, že bez modlitby nebudu nic zvládat. V okamžiku, kdy na mě není tlak, začnu se rychle uspokojovat – okamžik pro modlitbu. Neuměl jsem mluvit, měl jsem např. strach mluvit u soudu – krátká modlitba „Bože pomoz mi!“ – pak jako by ze mě všechno spadlo, dokázal jsem mluvit, formulovat myšlenky. Teď se pravidelně modlím Angelus – viz. Fraternita, moc mi to pomáhá, vždy si uvědomím, proč jsem v práci a co tam dělám. Člověk pak má sílu neutíkat od problémů, ale jít do hloubky a čelit jim, většinou se to povede a když ne, zavolám někomu a řešení se najde. Měl jsem problém žádat o pomoc, myslel jsem si, že vše zvládnu vlastními silami, samota mě naučila žádat o pomoc (např. snažil jsem se hledat řešení v knížkách, ale bylo to namáhavé, naučil jsem se tedy zvednout telefon a žádat o pomoc). Modlitba mi dává jistotu, že nejsem v práci sám. Práce mě naplňuje, když jí dělám pro Krista. Pomáhám lidem. Skrze práci se snažím dělat dobro pro lidi. Vždy ve mně byla touha po spravedlnosti a po pravdě.

Stefano: Tomášova otázka by mohla být provokací pro všechny. Co to znamená pro Vás? Kristus není můj šéf v kanceláři.

Jitka Špitálská: Před rokem, když jsme se tady sešli, tak jsem řešila šíleného šéfa, kolegyni, ale práce byla OK, ale všechno ty okolnosti překrývaly radost z vykonané práce – pracovat pro Krista. Jak to skloubit? Vzpomněla jsem si na lidi na poli. Pochopila jsem, že pracovat znamená odvádět ten desátek pro Krista. Dala jsem si na nástěnku mezi úrokové sazby modlitbu. Je důležité, aby každou maličkou tabulku člověk dělal poctivě a v této poctivosti je sepětí s Kristem. Nedávno Marek mluvil o tom, když jede do práce, že se modlí. Vždycky si najdu čas aspoň na desátek.

Lucka Vostálová: V textu odpověď, který nám Čert poslal je, že to má být spolupráce s Bohem, nakoplo mě to jít dál, když Marek na škole kom. řekl, že jsem pro něj autorita. Je to o tom, když se člověk dívá na určení druhého. Přemýšlela jsem, co se stalo, že lidi přišli na komunitu. Prosila jsem Boha, aby mě použil, ale nedělala jsem nic zvláštního, pomáhala jsem jim, dělala jsem, co bylo potřeba. Prosila jsem, aby tam Kristus byl se mnou.

Petra Novotná: V textu od Čerta mě zaujalo to, že je jedno, co děláme (u pásu, nebo vědu), ale jde o to, s jakým úmyslem to člověk dělá. Práce mě baví a jsem nadšená, ale řeším problém, cítím, že se mi to vymyká z rukou (jsem v práci déle, než bych chtěla, věnuji jí více času než bych si přále). Práce je hodně, potřebuji si udělat hranice, umět komunikovat. Práce mě hodně učí pokoře. Často vidím, že jsem mohla udělat chybu, která by nás stála spoustu peněz. Uvědomila jsem si, jak hrozně jsem malá, že to na mě nevisí. Chyby mě učí pokoře. Uvědomila jsem si, že kdybych dělala jinou horší práci, tak bych si sama sobě přišla horší – chybí víra, pokora.

Jitka Špitálská: Je důležité, když víš, proč to děláš. Já jsem pracovala pro své dcery, pak můžeš dělat cokoliv i umývat nádobí. Dostala jsem dar, dělat práci s láskou

Petr: Je to také otázka naplnění.

Je důležité, když člověk ví, pro koho to dělá, pak každá práce, i ta podřadná může být dobrá.

Tomáš Chalupa: Je důležité uznat vlastní kapacity, bylo by to mrhání dary, kdybych měl na víc – do toho vstupují vnější okolnosti – ať jsou jakýkoliv, tak je potřeba dělat práci se srdcem. Musím dělat práci, která je mi dána.

Anna Nováková: Je důležité vědět, pro koho to člověk dělá. Kde je víra, tam je svoboda (viz. Carrón na duch.cvičeních v Ostřihomi) – na vlastní kůži jsem si to teď zažila, že je možné být svobodný v každé situaci. V práci se mi stalo to, že jsem se ve svém „kariérním postupu“ vrátila jakoby o 4 roky zpět. Cítila jsem nedůvěru, ze strany vedení, dotklo se to mojí hrdosti. Celá ta situaci mě pohltila, nebyla jsem svobodná, uzavřela jsem se do sebe. Pomohl mi rozhovor s Andreou, který mi dal pochopit můj postol. Říkal mi: „Tvé rozhodnutí odejít je správné, ale teď jsi tam a není dobré, když chodíš každý den ráno do práce naštvaná!“ A pak mi vyprávěl o tom, když se měl navždy vrátit do Itálie, věděl to min. rok předem a nikdo jsme to nepoznali. Byl s námi do posledního okamžiku na 100 %.

Stefano Pasquero: Navážu na to, co říkala Anna. To, že se Andrea měl vrátit do Itálie jsem zjistil o pár měsíců dřív než vy. Andrea i poté nadále studoval češtinu, to mě velice oslovilo. Jak může člověk, který se má navždy vrátit, studovat češtinu? Pochopil jsem, co znamená žít přítomnost.
Druhá věc byla smrt otce Vyhlídky. Nedávno jsem si četl jeho životopis. O. Vyhlídka byl v Itálii jeden z mála, který se chtěl během komunismu vrátit do ČR. Proč? „Já jsem povolaný být knězem mezi mými lidmi, vrátím se do své země.“ Nemohl ani být knězem. Musel zde pracovat jako dělník, ale lamentoval si, byl svobodný.
To jsou dva příklady svobody, toho, co je po tobě žádáno. Jak to udělat, aby byl člověk svobodný?

Honza Kubušek: Kdy si uvědomím, že žiji nebo nežiji práci pro Krista? V okamžiku, kdy přijímám – nepřijímám pracovní okolnosti takové, jaké jsou. Často se stavím do role moralisty, když se ztrácí nezištnost, kterou bych měl mít. Málokdy jsem měl postoj, že bych okolnosti přijal – buď jsem je vytěsnil, nebo jsem se jich zbavil. Sám na to nestačím a tak chodím na školu komunity. Nebyl jsem spokojený s prací jedné mé kolegyně. Myslel jsem, že by bylo lepší, kdyby skončila. Nevšímal jsem si jejích kvalit, jsem orientovaný na výkon. Když jdu do práce, modlím se a prosím Boha, abych přijímal to, co přijde. Snažím se, abych přinášel světu Krista a ne abych se nechal pohltit okolnostmi. Největším indikátorem, že žiji s Kristem, je když přijímám lidi a okolnosti takové, jaké jsou.

Lucie Vostálová: Často jsem se cítila sama. Některé mé „postoje“ nejdou vysvětlit slovy, ale když se mnou dneska byl Marek na obědě, bylo velkou podporou mít ho vedle sebe.

Petr: V minulé práci jsem dělal práci, kde nikoho nezajímal výsledek. Bylo hodně těžký ráno vstát a jít do práce – hodně depresivní okamžik.

Jana Špitálská: Rozhodující faktor zvolit si IKM pro mě byla Anna a teď musím zase hledat – otázka na jakém základu mám hledat práci, znervózňuje mě to. Zpochybňuji své kvality, otázka ekonomie nebo naplnění – bavit by mě to mělo. Mám strach, že kvality nemám, mám pochyby sama o sobě.

Stefano Pasquero: Z toho, co vyprávíte je jasné, že smysl nám práce nedává. Nemohu čekat uspokojení tím, že budu pracovat – mohu se i splést ve volbě práce, mohu dělat práci, která se mi nelíbí. Je pouze jediná práce člověka a to žít vztah s Kristem. Pracovat je pro člověka jednou z potřeb, stejně jako potřeba jíst, být šťastný atd.. Jsme stvořeni k obrazu Božímu, podílíme se na stvoření. Práce je to, když víme, pro koho to děláme, vidíme, komu náležíme. Když nejsem líný, myslím na tu otázku: „Čím jsem já?“, je to pak důstojná práce a i ten způsob, jakým ji dělám je důstojný. Dnes večer jsme se zde nenaučili žádnou techniku, ale připomenout si kdo jsme!

Marco Basile: Pracovat pro Krista je dvojznačné. Já dělám něco pro Krista ne proto, že Kristus potřebuje mojí práci, ale já potřebuji Krista. Mám kapacity, ale nepracuji – trpěl jsem kvůli tomu. Otázka je „co mě naplňuje“ – dělat to, co by se mi líbilo, anebo poslouchat ty okolnosti. Rozhovor s Pánem mi pomohl. Poslouchat okolnosti, které zde jsou – člověk může být svobodný i v „nicnedělání“. Čas nemá hodnotu jen proto, že dělám něco užitečného, ale čas mi byl darovaný, je cenný, protože v něm mohu mluvit s Kristem. Pak je člověk svobodnější. Žít pro Krista v práci je žít v Kristu v práci – spočívat v Kristu. Není třeba mít strach, protože ty víš dobře v kom spočíváš. Pak uvidíš Jano, že i Tvých kapacit je hodně.
Co se změnilo (otázka Lucie) – není třeba práce proto, abych byla naplněná
- že žiješ z něčeho jiného to lidé vidí
- žít pro Krista = žít z Krista = být svědkem!

Jiří Dubec: Žijeme ve společnosti, která je ateistická. Pojem duchovních hodnot vyvolává postoje – způsob jednání, chování, ale lidé jednají jinak. Oni mají taky touhy, potřeby a tak dochází ke konfliktu. Práce je jako když člověk roztáhne křídla a letí.
Kritéria: odpovědnost vůči sama sobě.
Realita ve které se člověk konfrontuje a umění vyhodnotit je – např.mě zkouší.
Jsou strašně důležití přátelé.

Lucie Vostálová: Jirka řekl, že vidí, že to nemá ve svých rukách – nemusíš to mít ve svých rukách – až v okamžiku, kdy to odevzdáš, se cítíš opravdu svobodný.

Jiří Dubec: Když chceme do práce chodit s Kristem, tak to je úžasné, i s tímto vědomím můžeme prožívat stresy atd.

Stefano Pasquero: Ano, naštěstí, cílem našeho života není, aby všechno bylo v pohodě, i svatí měli problémy. Žít pro Krista nestačí. Musíme si uvědomit, čí jsem. Jinak náležení Kristu se oddělí od každodenního života. Kristus mění náš každodenní život. Tento postoj mi pomáhá. Cíl je náležet Kristu. Naše PRÁCE je vztah s Kristem. Toto ve mně budí touhu najít si práci, kde budu raději. Budu pozornější ke kolegům, ale toto je Boží dar. Boží milost. Když Wojtyla pracoval v dole, nekladl si problém dobře vykonané práce v dole, ale aby miloval Krista. Nemůžeme dvě věci oddělovat. Kristus není abstraktní. Není vpravo a život vlevo. Náš život je jeden jediný.

Honza Kubušek: Díky všem. Jak říkal Stefano, cílem i tohoto setkání není nějaká technika, ale náležet Kristu.