(Skutečná) lekce o Katyni

22.000 zmasakrovaných Poláků v lese. Část historie 2. Světové války, která je stále rozporuplná. Pojďme nad rámec běžných historických debat. Jaký je hlavní smysl polského filmu?

Když jsem se díval na film „Katyň“ od vynikajícího režiséra Andrzeje Wajdy, který promítalo jen málokteré kino (ačkoli byl snímek nominován na Oskara v kategorii „Nejlepší cizojazyčný film“), pochopil jsem, proč nemám rád thrillery. Thrillery jsou založeny na myšlence, že se skrze historii nějakým způsobem získá spravedlnost a nakonec i vyplave na povrch pravda. Ale kdo řekl, že to tak opravdu je? Hegel. Četl jsem Hegela a můžu Vás ujistit, že jde o poutavé čtení. Ale jsem přesvědčen, že musíte být opravdu trochu naivní, abyste si mysleli, že všechno, co vyprodukuje historie, je racionální. Hegel dokonce věřil, že všechno získané skrze historii je pravdivé. To znamená, že nevinné oběti nesmí křičet z masových hrobů. Ve skutečnosti, oni nekřičí. V tomto má Hegel pravdu. Přestaňme říkat, že mrtví jsou jediní, kdo se ozývají. Hřbitovy jsou tiché. Ale co nutí člověka uchránit aspoň trochu pravdy? Co ho nutí nenechat některé události upadnout v zapomnění, což se zdá být skutečný nárok historie? Očekávání, to je to tajemství. Očekávání, které je teď v nás – protože, pokud existuje, musí tu být teď.
Film vypráví příběhy několika žen, jejichž milovaní, důstojníci polské armády, zmizí v roce 1939 po té, co jsou sevřeni v kleštích sovětské a nacistické dvojité invaze, po uzavření známého Molotov-Ribbentrop paktu. Tito důstojníci, je jich 22.000, a několik tisíc civilistů zmizí. Poslední zprávy o nich jsou ze začátku roku 1940. Na konci války, zatímco se Polsko stává satelitem SSSR, tyto ženy obdrží, někdy sardonické, zprávy o smrti svých mužů, manželů, bratrů, otců.

Ale není to tak jednoznačné. Ne všichni důstojníci zemřeli. Někteří, kteří dříve byli bratry na smrt se svými již mrtvými přáteli, se vrátili a nyní nosí jinou uniformu. To je cena, kterou zaplatili za malou zradu, malou, protože zrazení jsou už mrtví. Dnes existuje mnoho pro-Sovětských deníků, ve kterých režim procítěně líčí objevení mrtvých těl v masovém hrobě v Katyňském lese poblíž Smolenska. Nezpochybnitelní svědci viní za masakr Němce. To byla jen malá lež, která jim umožnila žít.
Někdo však zjistí pravdu. Někdo to bude muset připustit a, aby se nemusel stydět za účast na lži, stejně spáchá sebevraždu. Mladý umělec propadá šílenství, ale jeho rebelie bude pouze prostředkem k smrti. Pravda může být zoufale hledaná i skrze zlobu – sestra mladého pilota, Antigona naší doby, skončí ve vězení stejně jako Antigona – ale zoufalství z nás dělá společníky nepřítele a pravda hledaná v zlobě se stává spojencem zločinu.
Důstojníci byli zmasakrováni, protože představovali paměť Polska, byli ochránci polské kultury a víry. A pokud režim doufal v triumf, musel vymazat tuto paměť z povrchu Země. Sověti spáchali tento zločin, ale skončili u obviňování nacistického režimu, který dělal to stejné. Moc je moc.

Dobré nebo špatné. Někteří zemřeli plni zloby, aby obnovili historickou pravdu: sověti zabíjeli v Katyni, ne nacisti. Ti, kteří sledují pouze tento cíl, jsou odsouzeni k porážce, protože transformují bolest v zbraň, když používají pokroucenou logiku zločinců: dějiny jsou otázkou moci a vítězů.
Wajdův genius spočívá v tom, že neukazuje katy, zejména Rusy, jako neuvěřitelně ďábelské muže. To by bylo jen další bláznovství. Neměli na výběr. Kdyby se mohli vyhnout masakru, určitě by to udělali.
Jinými slovy, pokud by mohli vymazat paměť a víru bez zabíjení, pokud by oni muži – ti neuvěřitelní a odhodlaní hrdinové – nezemřeli s růženci ve svých rukách a modlitbou „Otče náš“ na rtech, všechna krev by byla prolita zbytečně.
A nyní? Koho zajímá obnovení historické pravdy? Wajda ztratil svého otce v Katyni a dnes neexistuje ani SSSR ani Třetí říše. Je opravdu důležité vědět, čí vina to byla? Krásný proti-komunistický a proti-sovětský film v roce 2009?
Přestaňme chodit kolem horké kaše. Co potřebujeme pochopit, je, jestli dnes všechny ty ztracené životy jsou nutné a jestli všechna ta krev by byla nutná i dnes. Smyslem je pochopit, za co dnes dávám svůj život. Otázka, kterou vyvolává Katyň, je velice zajímavá, pouze protože jsme teď a tady. „Jakou máme dnes naději?“ byl titulek jednoho starého plakátu napsaného několika studenty a vyvěšeného na univerzitě před mnoha lety.
To je, co já míním, skutečnou otázkou ve světě, který má mnohem více nástrojů ke kontrole a omezování naší inteligence, kde moc může dosáhnout souhlasu bez viditelného násilí. Přemýšlíme stále víc stejným způsobem, říkáme stejné věci stejnými slovy, jsme více tolerantní a politicky korektní: neříkáme „černoch“, tolerujeme gaye, říkáme, že být prostitutkou je stejná práce jako kterákoli jiná a že zabít někoho, kdo se nemůže bránit, je aktem lásky.
Takovýto lidé nepotřebují kulku do hlavy.