Skutečné světlo Vilniusu

Výstava, jež zmobilizovala komunitu CL, se stala událostí pro celou zemi. Jeli jsme se na to podívat a zjistili, z kterého srdce se rodí přátelství, které je schopné stát se nabídkou pro každého.

Za oponou je temno. V místnosti jsou čtyři schodiště podobné těm na stadionech, obrovská fotografie řeckého divadla na jedné straně, prázdná obrazovka na druhé, a ve středu je pódium a reflektor, který vrhá první paprsek světla na herce, či průvodce chcete-li, protože toto není divadelní představení, ale vědecká výstava: ,,Langa i, sviesa,“ (Okna do světla). Cesta sedmi místnostmi objasňuje světlo a jeho fenomén a sahá od duhy a Danteho citací po lom světla a van Goghovy malby, modely napodobující sluneční cyklus a části z filmu Massima Troisiho Pošťák. Hodina a půl ryzího dobrodružství, zaměřeného na dvě myšlenky, jež se zdají, že mají málo společného s optikou: poznání a odpuštění. ,,V poznání se můžete setkat s věčným - smyslem, který spojuje zdánlivě nespojité částice do celku,“ vysvětluje fyzik Paolo Di Trapani. ,,Když něco objevíme, je to, jako by se nám vrátilo něco, co je naše. Je to jako přijít domů. Proto mluvím o odpuštění.“

Paolo byl jediný, kdo pořádal výstavu, kdo obrátil světlo na tento malý klenot, uložený tam, kde by jste jej nikdy nečekali: v prvním patře vilniuského hlavního nádraží. Mnoho lidí ho zná pod jménem ,,Barabba,“ přezdívkou, kterou má od univerzitních studií, víceméně z té doby, kdy začal jezdit do Litvy, jež vždy byla lídrem v oblasti jeho výzkumu (laser a jeho využití). Proto zná dobře zemi i téma. Ale nikdy neočekával to, co se stalo během pouhých dvou měsíců výstavy: dlouhé fronty u prodejny vstupenek, jedno představení za druhým, 15 000 návštěvníků. Vílnius má 550 000 obyvatel a Litva třiapůl milionu - spočítejte to a uvidíte, že počtem přesahuje Meeting v Rimini.

Ve skutečnosti je srdce stejné, tak jako lid, který tuto skutečnost vytvořil. Prakticky celá komunita CL této oblasti se účastnila na výstavě a přitáhla mnoho dalších, kteří nepatří k CL, od univerzitních studentů působících jako průvodci (nebo herci?!), přes spolupracovníky prodávající vstupenky, kteří nakonec prodávali knihy fr. Giussaniho v litevštině (zhruba sto kopií) až k italskému velvyslanci, jenž byl velmi zasažen výstavou a navštívil ji čtyřikrát nebo pětkrát. Jedním slovem událost, ale také příležitost hovořit o životě Communione e liberazione v Litvě. ,,V CL je tady zhruba stovka lidí, mnoho skvělých mladých lidí,“ vysvětluje Paola, člen Memores Domini, který zde žije osm let. ,,Je to příběh prolínající se s nezávislostí země z počátku devadesátých let.“

Cesta do Tallinu

Aby jste našli místo, kde to všechno začalo, musíte jet po dálnici na západ. 50 kilometrů přes lesy, březové háje pod pastelově zbarvenou oblohou a kolem mnoha jezer. Můžete dokonce jedno vidět z verandy izolovaného domu v blízkosti Kaisiadorys, města s dvanácti tisíci obyvateli. Hnutí začalo prakticky zde díky dvěma členům Memores Domini, Robertovi a Mauriziovi, o které žádal nuncius a kteří byli okamžitě vysláni fr. Giussanim v roce 1993. Roberto se nakonec stal učitelem italštiny na Vilniuské univerzitě a Maurizio pracuje v tiskařském obchodě v Kaisiadorys. ,,Tam jsem ho potkal,“ říká Mindaugas. ,,Byl jedinou osobou, jež se dívala na ostatní lidským způsobem, dokonce i když ve vzduchu visela krize.“ Po dlouhém rozhovoru na služební cestě do Tallinu v Estonsku Mindaugas pochopil, že víra, která provázela jeho otce patnáct let v gulagu a jeho samotného přivedla na rok do semináře, není pouze soukromou záležitostí. ,,Okamžitě jsem byl zasažen názvem, Společenství a osvobození, a zkušeností sdílení života, ale především jsem byl zasažen jeho přátelstvím.“ Nakažlivým. První, kdo se setkal s jeho novými italskými přáteli byla Daiva, jeho žena. Vystudovala teologii a začala vyučovat náboženství, vzala vážně pobídku, kterou nadhodil Maurizio během prázdnin: ,,Něco by se mohlo podniknout ve škole, ne?“

Ano, mohlo. GS se zrodilo a pevně zakořenilo právě tímto způsobem, se zhruba třiceti dětmi na střední škole, mnoho lidí v průběhu doby přišlo do CLU, a pak se začali zapojovat i rodiny. Daiva a Mindaugas také založili domov, doslova: ho postavili s přáteli a dnes je orientačním bodem pro komunitu stejně jako pro spoluobčany obce. Mindaugas je sekretářem člena parlamentu. ,,Potkávám mnoho potřebných lidí. Můžeš odpovídat formálně, odbývat je rychle. Nebo si můžeš uvědomit, že to je příležitost, skrze niž k tobě přichází Kristus.“

Rodinné album

Zdravíš a odcházíš. Pochopil jsi o něco líp, proč zdejší CL je tak živou skutečností. Má tak pevné základy jako jsou mohutná ramena Mindaugase. Když se ho zeptáš, co pro něj znamená Kristus, upře na tebe svůj pohled modrošedých očí a naráz ti odpoví: «všechno». Nebo prostota srdce Daivy: „Mně se líbí fotit. Měla jsem dvě alba, jedno rodinné a druhé z hnutí: prázdniny, přátelé,... V jednom momentě, aniž bych si to uvědomila, se spojily. Toto je můj život“. Jednota života.

V Litvě – poslední evropské zemi, jež se obrátila ke křesťanství na konci 14. století a jediném římskokatolickém ostrově v sovětském oceáně – byla víra významným faktorem odporu, ale kvůli okolnostem byla žita individualisticky. KGB ani v této zemi nežertovala.

Tak například, když jsem se ptal Arünase, dvaapadesátiletého kolegy Barabby (,,V roce 1991 přišel do Moskvy, aby mě sem přivedl.“), co způsobilo, že se stali přáteli, řekl: ,,Paolo sem vnesl nový postoj. V té době jsem žil dvojím životem: oficiálním a soukromým. Na jedné straně byla práce a publikování a na druhé osobní zájmy. Namísto toho on je žil v jednotě. Přinesl smysl svobody.“ Přátelství se upevnilo během prázdnin v Itálii následujícího roku. „Vzpomínám si na výlety, mši, na všechny ty lidi.... Krása šířící se po krajině. Když vidím mnoho lidí pohromadě, vždy to ve mně budí trochu nedůvěru. Pro nás to dosud zavání pionýrskou mládeží. Ovšem to, co jsem viděl zde, pro mě již navždy zůstane jednou z nejhezčích událostí v mém životě“. Nakonec, pravé přátelství i když dosud bez sdílení víry. „?Já a katolík? Nechodím na mši. Je těžké, aby ti kněží řekli něco nového. Ale sdílím mnoho s vaší zkušeností“. Mezitím co mluvíš o své zemi po pádě Zdi a vyslovuješ slovo “svoboda”, vzniká „zodpovědnost. Neznamená to dělat co se ti zlíbí. Pokud jsi v něčem schopný, máš také povinnost vůči společnosti. Musíš se podílet na jejím růstu.“

"Má cenu pokračovat"?

Tato slova o svobodě a odpovědnosti tanou na mysli, jakmile vstupujete do kanceláří SOTAS, místní pobočky AVSI (Dobrovolnická asociace pro mezinárodní pomoc), která zde v minulých pěti letech pomohla dvacítce dětí a rodin – kapka v moři potřeb, ve společnosti, v níž je velmi rozšířený alkoholismus, rozvodovost dosahuje šedesáti procent, tři z deseti dětí se rodí mimo manželství a mnoho žen končí při výchově dětí osamoceno. ,,SOTAS se zrodilo ze vztahů s AVSI a touhy několika přátel po vytvoření místa pro nezletilé a rodiny,“ říká Lijana, ředitelka. ,,V určitou chvíli jsme si řekli, že podstoupení rizika stojí za to.“ Risk vedl sem, do této oprýskané budovy na periferii na ulici Kalvariju. Dvě podlaží s prostými betonovými schody a neomítnuté zdi, jedny dveře – a vstoupíš do malé oázy pořádku a krásy. Pracuje zde okolo deseti lidí, nabízející mimoškolní programy pro děti z okolí a vzdělávací projekty pro sirotky, kurzy pro matky, aby se naučily určité práci a aby znovu nabyly sebeúctu. ,,Je obtížné je zapojit,“ vysvětluje Lijana. ,,Pocházejí z katastrofálního prostředí s žádnou zkušeností vztahů. Otázka, na kterou se nejčastěji ptají, je: ,,Má cenu pokračovat?“ To, co nás v SOTAS nejvíc zajímá, je každá osoba jako individuum. Bereme vážně touhy druhého a uznáváme její hodnotu. Takto objevuji také, kdo jsem: touha po nekonečnu.“

Otázka pohledu

Její slova opakuje i Nijole, která se setkala s hnutím když sem přišla za prací. ,,Už od dětství jsem věděla, že Bůh je tajemství. Ale při čtení Giussaniho jsem zjistila, že člověk také. Každý. To je zvláštně nové a zcela to změnilo můj přístup k práci“ - například s patnáctiletou matkou, která chtěla zanechat své dítě v sirotčinci. ,,Chtěla po mně, abych jí dala důvod pokračovat. Rozuměla jsem, že nechtěla nějakou asistenční službu, ale objevit krásu, kterou žiji. Šly jsme společně do divadla a nechali jsme ji u sebe. Nakonec se rozhodla neopustit svého syna a najít si práci.“ Andrius také přijel na SOTAS kvůli práci psychologa. Zpočátku nebyl ani křesťanem. ,,Můj děda byl křesťanem. Byl deportován a strávil roky na Sibiři. Můj otec mi vždy říkal, že když se vrátil ze mše, jeho tvář byla jiná, šťastná. Vždy jsem si myslel, že Bůh je jen pro hlupáky, ale osobnost mého děda mnou zatřásla, protože to byl inteligentní muž. Nerozuměl jsem, jak se to srovnává s vírou." Aby skutečně porozuměl, musel potkat Lijanu, Roberta, Nijole a pak také pečovatelské rodiny, Cometu, tváře, které poznal v Itálii. ,,Začal jsem se sám sebe ptát, co tito lidé vlastně mají. Zeptal jsem se na to Lijany při návratu do Vilniusu. Usmála se a řekla: ,,Andriusi, potkal jsi Krista.“ To změnilo jeho přístup k práci. ,,Nyní je má práce psychologa naplněna i tímto pohledem. To, co zažívám, je jeden celek, není to již rozděleno na různé části. Je to opravdovější způsob života, v němž dělat něco dobrého pro druhé či říci své ženě, že ji miluji, není nic hloupého, ale naopak rozumného."

Toto je skvělý příklad toho, co znamená ,,rozšířit rozum.“ Další přichází od dětí CLU a nepochybně od ženské většiny. Živé tváře, ty, které je například vloni pohnuly k boji za obranu papežových slov v Regensburgu veřejným setkáním, výstavou a dopisem papeži (otištěn ve Stopách v únoru 2007 [svazek 9, č. 2]). Když jste s nimi, stačí pohled a poznáte pramen jejich živého a stálého nadšení, které je ,,z Krista, který je smyslem všeho,“ říká Rimgaile s odzbrojující prostotou. ,,Potkala jsem hnutí, když mi bylo 13. Zpočátku jsem nerozuměla ničemu. Myslela jsem si, že Náboženský smysl je román. Teď je úplně jasné, že vše je cestou k mému určení.“

Mluví o modlitbě Anděl Páně před vyučováním; o krátkých studijních prázdninách (,,tady to zní divně: scházet se se svými přáteli, abyste studovali namísto pití,“ směje se Inga); o přátelích, kteří studují v Itálii (odtud jich je šest); a o zpívání, jež je pro Ritu také povoláním jejích studií a pro Rmgaile bylo vždy vášní (měli byste slyšet jejich duet Luntane, cchiü luntane nebo některé z nádherných litevských písní).

Co to má společného s hvězdami?

Je možné žít takto, posuzovat jak žiješ, jako tu výstavu, která stála mnoho námahy. Po poslední výstavě se konalo setkání se zhruba čtyřicítkou těch, kdo pomáhali, a, díky Bohu, příspěvky byli početné. Inga k tomu říká ,,Byla to příležitost naučit se posuzovat, používat metodu. Všechno je pro mne.“ Rita dodává: ,,A objev věcí, které žiji, aniž bych si to uvědomila: odpuštění.“ Podněty přicházejí od mnoha dalších, od početných pomocníků, kteří dokonce ani nevěděli, co je CL a skončili pak jako průvodci studentských skupin nebo pomáhali s prodejem lístků. Teď mluví o zázračném měsíci a Petras povídá o dítěti u vchodu, které řeklo: ,,Tahle výstava bude pitomá, co má fyzika společného s náboženstvím?“ Řekl jsem mu, že to, jak doufám, zjistí uvnitř. U východu jsem se ho zeptal, jestli našel odpověď. Sklopil oči, ale oči jeho přítele vedle něj zářily. Našli to. Pro mne pořádání této výstavy stálo za to i jen kvůli tomuto jednomu dítěti.“ Na konci setkání byl Barabba dojat. ,,Potřebuji pomoc, abych se dostal hlouběji do vztahu k tomu, co miluji. A oni jsou touto pomocí."

Doma je tam, kde se doma cítíš

Další výlet autem, další domy, kde se cítíte doma. Tentokrát je to ten Barrabův, kde vidíme jeho ženu Marii, oddanou tělem i duší jejich čtyřem dětem a poskytuje nám tak jasnější příklad Kristova pohledu na člověka: oddaného, trpělivého, nadšeného. Kdo říká, že vykonávání domácích prací nepřispívá k Božímu království? Asi 300 yardů po cestě stojí dům Memores Domini, kde je nyní Lijana a tři další. Cristina nám říká rozhodně: ,,Tři nejkrásnější věci v mém životě jsou mé setkání, povolání a můj příchod sem.“ Kdy? ,,Před pěti lety. Neuměla jsem anglicky, ještě méně litevsky. A přece, zažívám veliký soulad. Úplný. Protože Kristus k tobě hovoří skrze fakta.“ Paola, která sem přijela v létě 2006, si ale také pamatuje den, kdy byla pozvána: ,,19. března. V Pesaru jsem byla velmi šťastná, ale toto byla šance dát vše Kristu. Chtěla jsem vše a ono to přišlo; vztah s Ním se stal vším, i při žádání malých nejprostších věcí - aby nebylo tak chladno nebo aby mi ostatní lépe rozuměli, když mluvím litevsky.“ Banální? Ani ne, když teploměr ukazuje -10 °F (-23,3 °C) a kde, pokud se nenaučíte rychle jazyk (a je to těžké, věřte mi), nemůžete si ani zavtipkovat se ženou, jež sedí v autobuse vedle vás. ,,Všechny věci, jež instinktivně nemám ráda a přitom zcela souvisejí. Nestydím se to říct: nikdy jsem hnutí v tomto nerozuměla. Všechno je to tak, že mohu říci Já.

Všechno. ,,Všechno se rodí z ano,“ dodává dále Paola. ,,Jsem zde déle. Hnutí bylo malé. Může to svádět říci: ,,Tak jděme do CL.“ Ale naproti tomu je to všechno jednodušší. Stačí být pravdivý ve vztahu ke Kristu. Vždy myslím na stránku evangelia právě za Petrovým ano, kdy ho Kristus volá a Petr Mu říká: ,,A co Jan?“ a Ježíš odpovídá: ,,Nestarej se o Jana. Ty jdi se mnou.'“ To je podstatná věc.“ A to je světlo