Společenství katolíků a pravoslavných je možné

Rozhovor s monsignorem Paolem Pezzim, moskevským katolickým arcibiskupem, pro španělský deník „Alfa y Omega“.

Vztahy pravoslavné církve a katolické církve byly historicky velice konfliktní. Nicméně během tří let pontifikátu Benedikta XVI. se situace radikálně změnila. Dnes Moskva a Řím jsou si blíž než kdykoli před tím a samotný ruský patriarcha, Alexej II., vyjadřuje svoji podporu „strategické alianci s katolíky“. Po letech napětí, současný moskevský arcibiskup, Paolo Pezzi, rozebírá pro Alfu a Omegu nadějnou situaci katolíků v srdci bývalého SSSR, ačkoli stále zbývají učité překážky.

Poselství Papeže ruskému lidu, překlad Spe salvi do ruštiny, cesta kardinálů Bertoneho a Kaspera do Ruska... Jsme svědky historického přiblížení mezi Svatou stolicí a ruskou ortodoxní církví? Žijeme historický okamžik ne tak kvůli tomu, že se děje něco obvzlášť senzačního, ale protože se začíná, nebo lépe řečeno, už se začal vztah mezi osobami, které chcou spolupracovat za prvé, aby dali společné svědectví o křesťanství ve světě a ve společnosti, a za druhé, aby žili společenství, po kterém se velice touží.

Co to znamená pro katolickou církev v Rusku?
Znamená to dvě věci. Tou první je vděčnost, protože se cítíme protagonisty tohoto přiblížení, dialogu, setkání mezi přáteli. Tou druhou je pozitivní výzva, provokace k tomu, abychom my sami žili přáním jednoty, právě kvůli dobru svědectví, které bychom mohli dát. Je potřeba mít odvahu změnit i naše pozice v dialogu. Nemůžeme popřít, že jsme zažili těžkosti a nedorozumění. Máme se dívat na věci z perspektivy, která nám umožní obejmout dokonce i těžkosti.

Jak se dívají na Benedikta XVI. ortodoxní Rusové?
Dívají se na něj s velkou úctou, která se začala ještě v době, kdy byl kardinál. Je to úcta, která vyplývá z jeho jasného učení, protože jasná koncepce křesťanství a církve pomáhá v dialogu a ve vztazích. Napomáhá tomu nebýt dvojaký. Možná můžeme nesouhlasit, ale nemůžeme být nejednoznační. K této
úctě také přispívá Papežova věrnost živé, opravdové a autentické tradici sjednocené církve, zejména tradici prvního tisíciletí, i když toto ani náhodou neznamená tradicionalismus v pejorativním slova smyslu. Proto je úloha Papeže v ekumenickém procesu velice důležitá. I kvůli tomu, že nikdy neskrýval, že je potřeba toužit po společenství, že je potřeba obětí k překonání překážek na cestě ke společenství.

Moskva měla pověst patriarchátu, který vytvaří nejvíce překážek v dialogu s Římem. Už se skončila tato etapa?
Nevím, jestli je pravda, že je nejtěžší dialog s Římem. Je pravda, že existovaly obtíže, vyplývající zejména z neporozumění. Ale tato etapa se překonává. Dnes je ve vztahu velká upřímnost a je také věnována zvláštní pozornost tomu, aby se nepopíraly obtíže, které máme.

Proč jsou katolíci evangelizující v Rusku obviňováni z proselytismu?
Evangelizace není nikdy proselytismus a bylo by mylné ji takto chápat. Církev je misijní. Mám ve zvyku říkat, že proselytismus začíná tam, kde končí misie. A kdy je pomýlený proselytismus? Tehdy, když starostí misionáře je zvýšit počet členů ve vlastní skupině. Takže už se nejedná o hlásání Krista nebo o nabídku člověku, ale jde o pouhou ideologickou starost. První, čeho se máme vyvarovat, je považovat druhého za nepřítele, a následně, že toho, kdo se hlásí k jiné církvi, považujeme za někoho, kdo sešel z cesty. Je důležité, aby se náboženství nezměnilo v ideologii. Především je třeba mít hluboký respekt k víře tam, kde existuje. Mimojiné, když je víra opravdová, není se čeho bát.

Ruská ortodoxní církev uznala potřebu strategické aliance s katolíky. Začali se nějaké společné aktivity?
Klíčovou změnou ve vztahu mezi katolickou církví a pravoslavnou církví je reálná a hluboká touha po společném jednání, po poznání se, po tom, abychom se mohli jeden druhému podívat do tváře, a také po tom, aby existovala společná starost o věřící. Byl jsem velice pohnutý, když jsem se setkal s patrirachou Alexej II. a ten mi řekl: „Máme společné stádo, o které se máme starat.“

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi katolickou a pravoslavnou církví?
Nejvýznamnější rozdíly mezi katolickou církví a ortodoxními církvemi, tedy nejen tou ruskou, jsou v chápání církve a v úloze Papeže. Je potřeba rozlišit různé koncepce, které se týkají myšlenky společenství, ve které je princip autority pro církev nezbytný. Problém je v tom, jak se čelí rozdílům. Také existují odlišnosti v liturgii a učení, ale tyto odlišnosti představují spíše velké obohacení v okamžiku, kdy člověk žije v církvi.

V „Dokumentu z Raveny“ různí patriarchové uznávají Římského biskupa jako prvního mezi biskupy.
Uvidíme v dalších desetiletích uznání Petrova primátu a konec rozdělení mezi katolíky a pravoslavnými? Pouze Bůh řídí osudy. Avšak je potřeba se modlit a pracovat na plném společenství. Společenství katolíků a pravoslavných je možné, ale bude obtížné ho dosáhnout, pokud se nebude týkat všech pravoslavných církví. Je velice povzbudivá pozice katolické církve, která se snaží o posunutí dialogu kupředu a která podporuje entuziasmus také mezi ortodoxními církvemi, pro které neexistence
výchozího bodu představuje zásadní otazník. Je důležté, že „Dokument“ hledá odpovědi na základní otázky. Ještě uvidíme kdy, jak a kde se skončí tento proces. Ale to, že „Dokument“ zahrnuje i takovéto otázky, je významné.

Bude se na Benedikta XVI. vzpomínat jako na „Ekumenického papeže“?
Nevím, jestli jako na „Ekumenického papeže“, nebo jako na ekumenického papeže.

II. vatikánský koncil, poslední dva papežové… všichni zdůrazňují potřebu modlitby za jednotu. Proč je tak důležité „být jedno“?
Protože srdce člověka tíhne k jednotě. Bez jednoty se člověk cítí rozdělený. Jednota je o to důležitější, protože je dána vtěleným Bohem. To, co charakterizuje celé dějiny člověka, je tendence ke společnému životu. Dalším důvodem je, že Bůh nechal záviset nejživější a nejtransparentnější svědectví toho, co je srdce Kristovo, a proto srdce Boha, na jednotě těch, co Ho uznávají.

Chcete ještě něco přidat?
Pouze poslední věc. Nacházejí se zde [v Římě] španělští kněží a řeholníci. Jsem pozitivně překvapen přítomností různých národností a tradic v naší církvi. Vidím to jako velké bohatství. Pokorná forma, kterou má naše církev, se ověřuje také v šíření křesťanství za vlastní hranice. I když s rozdílnými pohledy, náš dialog je vždy obohacující a v tom vždy převažuje perspektiva jednoty.