Srdce misie, jeden den s monsignorem Paolo Pezzim

V diecézi téměř pětkrát větší než Španělsko, jsou křesťané roztroušeni od pobřeží Bílého moře až po úbočí Uralu. Jejich pastor se vydává jednou za měsíc na cestu, aby je navštívil. Co ho k tomu vede? «Jednota s Kristem» Během pastoračních návštěv, setkání se studenty, oslav křtu v rodinách a ekumenických setkání při jídle jsme strávili několik dní s moskevským arcibiskupem, abychom porozuměli tomu, co znamená « zvěstovat Toho, které proměnil svět»

«Prosím, pojďte dál! ». Vjaceslav se usmívá s cigaretou v ústech. Zve nás do svého domu. Teploměr na dveřích ukazuje mínus dvacet čtyři stupňů. Vítejte v Kugalki, v zapomenutém kraji obrovského Ruska, 15 hodin vlakem z Moskvy a dalších 250 kilometrů autem z nejbližšího města Kirova. Je ráno, na pohled stejné jako jakékoli jiné únorové ráno, ale dnes je zde slavnostní atmosféra. V kuchyni se vesele ohání manželka i babička a tři děti také přikládají ruku k dílu. Za okamžik totiž obdrží Vjaceslav a jeho žena Nadežda svátost křtu, biřmování a první svaté přijímání z rukou svého arcibiskupa Paola Pezziho, který k nim přijel na pastorační návštěvu. Na stole stojí kříž a pokojík, který obvykle slouží, jako ložnice se proměnil na kapli. „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám…“. Podíváme-li se kolem, vidíme, že pro tyto lidi to platí: „Díky víře jsme si jisti, že máme vše, co potřebujeme k životu. Bylo by tomu tak, i kdyby byla naše komunita ještě menší a ubožejší“, říká monsignor Pezzi během homilie. Je to Bůh, kdo dává našemu životu zcela nečekaný směr. Vjaceslav, 35 let, byl zemědělcem v Kazachstánu. Všechno ztratil a přišel sem, neboť z článku v novinách se dozvěděl, že zde žijí další katolíci. Jeho matka nám nabízí teplou polévku a vypráví: „Na tento okamžik čekám celý život. Když jsem měla šest let, přišel k nám domů kněz, aby pokřtil celou rodinu, ale já měla strach a schovala jsem se. Litovala jsem toho šedesát let.“

Jsou to výjimečné situace? Pro biskupa, který má na starost diecézi, jež je osmkrát větší než Itálie a téměř pětkrát větší než Španělsko, ani ne. Každých čtrnáct dní cestuje po své diecézi a navštěvuje malé skupinky věřících rozeseté od pobřeží Bílého moře až po úpatí Uralu. Kdo by to byl řekl, když ještě pracoval jako elektrikář v Itálii v regionu Emilia Romana, když poznal Hnutí během vojenské služby nebo když byl v roce 1990 vysvěcen na kněze Fraternity sv. Karla Boromejského? Několik měsíců po vysvěcení byl poslán na misie do Novosibirsku. Na Sibiři strávil pět let, dalších pět v Římě po boku otce Massima Camisasci a potom byl opět vyslán do Ruska, tentokrát do hlavního města. V září 2007 mu Svatý otec Benedikt XVI svěřil arcidiecézi Matky Boží v Moskvě. Katolíci jsou v Rusku malým stádečkem, podle oficiálních statistik jich je jeden milión čtyři sta tisíc, ovšem v realitě jich napočítáme kolem šesti set tisíc. V hlavním městě je asi dvacet tisíc věřících, z nichž někteří zde trvale nežijí. Mnoho věřících je původem z Polska, Litvy, Německa, Ukrajiny nebo Běloruska. Pezzi říká: „Není důležité, zda jsme jen dva nebo je nás sto, ale to, že můžeme žít naši víru.“

První část naší návštěvy se odehrává v Kirově. Zdejší komunita se vytvořila okolo němců deportovaných z regiónu Volga („Přišli jsme sem, protože Bůh to tak chtěl…a Stalin také“, vtipkujíc vzpomíná Iosif, potomek deportovaných.). Místní farář, otec Grigorij, žije v tomto městě od roku 2002. Když přijíždíme, očekává nás na nástupišti. Objímá monsignora Pezziho, který sem přijíždí poprvé a zdraví jeho sekretáře otce Michaela, mladého holandského kněze z Fraternity sv. Karla Boromejského. Později nás autem veze k sobě domů. Program na víkend je velmi nabitý: po setkání s katolickou komunitou je naplánován odjezd do Kugalki. Další den nás čeká krátké setkání s místními novináři, mše svatá, návštěva guvernéra regionu, „ekumenický oběd“ a přesun na nádraží.

Nejprve jdeme na faru. Otec Gregorij přestavil největší místnost na kapli, která slouží zároveň jako místo pro setkání komunity. Na faře nás očekává desítka věřících, začínáme kolečko prezentací. Následují otázky: „Poznal jste nového patriarchu? Myslíte si, že se zlepší dialog s ortodoxní církví? Jak můžeme konfrontovat problém s autoritami?“ Pezzi odpovídá, ale především se sám ptá na to, co dělají a jak se mají: „Stále žasnu, když navštěvuji různé komunity v Rusku. Není nic, co by nám mohlo znemožnit žít víru, ať už jsou okolnosti jakékoli.“ Co to znamená, být otcem těchto lidí? „Především to znamená setkávat se s lidmi, v nichž jsem víru nevytvořil já, vysvětluje Pezzi. Vytvořit toto pouto v tak rozlehlé diecézi není lehké. „Často píši dopisy kněžím, věřícím nebo celým komunitám. Zároveň v nich kněze vybízím, aby mi také psali. Nejedná se o formalitu, opravdu mě zajímá, jak žijí vztah s Kristem a se svými věřícími.“

Otázky Aleši. Pezzi prožívá den se stejným zápalem, ať je na pastorační cestě tisíce kilometrů daleko, nebo mezi čtyřmi zdmi své kanceláře v biskupství (tří patrová cihlová budova čtyři kilometry metrem od Kremlinu). „Ví se, že každý kdo chce, mě může přijít navštívit.“ Přichází lidé, kteří mě žádají o radu, o pomoc nebo jsou zoufalí a hledají východisko. Pracovní den začíná v sedm, nebo i dřív, což záleží na energii, jakou ho Bůh obdaří. Hned se slaví mše svatá a chvály, následuje snídaně se třemi sestřičkami, které mu pomáhají na biskupství. Později tráví několik hodin v kanceláři přípravami setkání, kázaní a odpovídáním na dopisy. Následně začíná přijímat návštěvy: kněze, podnikatele, cizince na návštěvě v Moskvě, nějakého novináře nebo politika. Mnohokrát přichází mladí.

„Nedávno za mnou přišla dívka a řekla mi, že chce jet do USA, aby zjistila, co od ní Bůh žádá. A zeptala se mě, co já si o tom myslím. No, co byste jí odpověděli? Že kvůli tomu není potřeba utíkat z vlastní země.“ Po večeři zbývá čas na další návštěvy nebo na studium. Toto je více méně jeden ze dnů moskevského arcibiskupa, kde část patří i papírování a byrokracii. „ Nikdy bych si nevybral spoustu věcí z těch, co dělám. Jeden den se mohu vidět s patriarchou a další s žebrákem, nejsem to já, kdo o tom rozhoduje. Tento úkol, který mi byl svěřen, znamená nejradikálnější změnu, jakou jsem kdy v životě prodělal: už není nic mého, celý můj život patří církvi.“

V diáři je mezi všemi schůzkami i jedná velmi speciální. Každých čtrnáct dnů se v úterý v osm hodin večer schází Škola komunity, kterou Pezzi začal v září se skupinkou mladých. Tento týden se probírá kapitola o naději. Přichází devět lidí, z nichž nejstarší má kolem třiceti. Na začátku byli dva, biskup a jeho sekretář. „Po pár týdnech mi řekli mladí, které jsem poznal při pastoračních setkáních, že potřebují doprovod“, říká Pezzi. Chtěli by se vídat častěji. „Tak jsem je pozval na Školu komunity“. Začínají otázky a sdělování zkušeností, někteří si dělají poznámky. Zvedne se Aleša, oblečený v džínách a pruhovaným tričku a ptá se: „Existuje jediná pravda nebo máme každý tu svou?“ (A Pezzi mu odpovídá: „Odpověz si sám na základě své zkušenosti. No, co myslíš?“). Potom se zapojí Anna, jedna z prvních účastníků setkání: „Proč musí umírat i osoby, které nejvíc miluji?“ Vládne mezi nimi přirozenost, ani on ani oni se nechovají strojeně. „V první řadě jsem svobodný, vím, že si je nemusím získávat. Také se nestarám, abych rozmnožil řady. Získávání nových příznivců začíná tam, kde končí misie. Misie znamená zvěstovat Toho, který změnil můj život a má co říct i tobě.“

Překážky na cestě.

Setkání je skutečně možné. Viděli jsme to v Kirově při „ekumenickém obědě“, organizovaném otcem Grigorijem, na kterém se sešli duchovní ortodoxní církve, představitel muslimské komunity, moskevský arcibiskup a prezident hebrejské asociace v Kirově. Všichni sedí spolu u jednoho stolu a my se ptáme: Co umožňuje tento dialog? „Jednota s Kristem“, vysvětluje Pezzi, zatímco stoupáme do schodů na biskupství. „Jenom tak se mohu přiblížit k druhému s touhou poznat pravdu, která je v něm, jakýkoli zlomek pravdy.“ Stejně jako při jídle a u přípitku, který pronesl na konci otec Alexander, ortodoxní duchovní Kirova, na dobré sousedské vztahy. Vyprávěl nám o tom, jak šel na pouť do Itálie ke svatému Mikuláši z Bari. Vzpomínal, jak během křížové cesty, kterou dělal se svými věřícími v uličkách, se vykláněly stařenky z oken, aby jim požehnal. Pozvedl svou číši a řekl: „ Ačkoli jsou stále mezi našemi církvemi překážky, jsem si jist, že nesahají až k nebi!“

Překážky, neporozumění, chvíle napětí

Bylo by zbytečné zapírat, i on to zná. „Jestliže stále existuje rozdělení, to co můžeme udělat, je dávat svědectví o Kristu“, říká Pezzi, zatímco si sedá k počítači za stůl, nad kterým visí maličká ikona s byzantskou Madonou. Představuje volba nového patriarchy pozitivní posun? „Kiril zná dobře katolickou církev. S ním se mohou ortodoxní více ponořit do vlastní identity a dialog bude žádanější a méně ustrašený. Média ho popisují jako liberála nebo reformátora…, ale světské kategorie jsou k ničemu. Nový patriarcha je otevřený člověk, ne ve smyslu abstraktního dialogu, ale má zájem o setkání, které vede k dobru církve.“ Otázka jednoty zůstává nadále daleko? „Jednoty bude dosaženo, až bude chtít Bůh. Do té doby je mým úkolem dávat svědectví. A zde záleží na tom kdo jsem a co žiju.“