Střední škola Svatého Tomáše. Událost ve městě.

Dvě školy otevřené v rekordním čase, přes 800 žáků. Úspěch. Tato iniciativa se zrodila ve skupince přátel, kterým záleželo na výchově jejich dětí.

Rok 1992. Isabela, krátce vdaná a čerstvá absolventka práv, se má stěhovat do New Yorku, USA, kde její manžel bude studovat na ekonomické univerzitě. Otec Joao jí volá: „Během toho, co budeš v Americe, zkus navštěvovat nějaký kurz o vzdělávání. Naše komunita je mladá, většinou absolventi nebo univerzitní studenti. Ale jejich děti přijdou brzy a my potřebujeme místo, kde jejich výchova bude založena na ideálech, se kterými jsme se setkali v Hnutí.“

„Vystudovala jsem právo, tak tento požadavek působil zvláštně,“ vzpomíná Isabela. „Ale řekla jsem si ´OK´, jestli budu mít šanci, tak se jí chopím, protože jsem viděla bohatství Hnutí a jeho výchovný potenciál.“

1997. Isabela se vrací do Lisabonu se čtyřmi dětmi a titulem Master v oboru vzdělávání, který získala na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Její přátelé nyní mají rodiny s dětmi a přání otce Joaa se stává stále naléhavější.

Neměli jsme žádné peníze, nebo budovu, nic. Pouze skupinu přátel, kterým záleželo na výchově jejich dětí. „Vypadalo to jako nemožné,“ vzpomíná Isabela, která se mezitím stala plně vytížená výchovnými projekty ve farnosti otce Joaa. „Ale vždy jsem si vzpomněla na slova dona Giussaniho: ´Pro nás, nemožné je pouze nepravděpodobné.´“

V roce 2000 založili asociaci a do svého plánu zapojili významného podnikatele, bývalého studenta otce Joaa na Katolické univerzitě v Lisabonu. Díky němu se jim podařilo získat do nájmu prázdný pozemek od města Lisabon na dobu 99 let. Zdálo se, že jejich sen se stával skutečností. Ale když nadešel okamžik podepsat smlouvu s městem, městská rada padla a nový primátor se postavil proti podepsání dohodnutého obchodu. Museli začít znovu. Získali další kontakty a hledali možnosti financování celého projektu. V roce 2004 se jim podařilo získat starou budovu.

Veřejná prezentace
Škola S. Tomás Sete Rios byla veřejnosti představena v lednu na Katolické univerzitě v Lisabonu. „Sál byl narvaný. Bylo tam přes 500 lidí. Hodně z nich muselo sledovat celou událost přes videokonferenci ve vedlejším sále,“ popisuje událost otec Joao. „Pozvali jsme všechny, které jsme kontaktovali během těch let.“

V září byla otevřena mateřská škola a základní škola. Během několika dní byla všechna místa obsazena: přes 300 lidí. V Portugalsku není nedostatek katolických škol, tak proč ten úspěch? „To je pravda. Není zde nedostatek škol nebo žáků,“ pokračuje otec Joao. „Důvodem je, že státní školy jsou katastrofou, a proto i rodiny, které nejsou věřící a které si to můžou dovolit, raději umístí své dítě do soukromé katolické školy, protože ty zajišťují určité standardy morálního chování. Ale my jsme chtěli něco jiného a řekli jsme to jasně na prezentaci. Škola se zrodila ze zkušenosti hnutí Comunione e liberazione. Katolická filozofie, na které chceme postavit fungování této školy, je založena na metodě tohoto Hnutí. Charisma dona Giussaniho odpovídá potřebám našich srdcí. Výchovné drama může být dnes vyřešeno pouze nalezením odpovědi na touhu po dobru a štěstí, které jsou součástí každého člověka. Zbytek je pouze moralizování.“ Toto je jasná a fascinující nabídka, bez jakékoli moralistické nejednoznačnosti.

Poté se primátor Lisabonu stal Předsedou vlády. Štěstí opět stálo při nás. Naši přátelé byli zpátky v úřadě. Dohoda s městem nám umožnila získat nové místo v hlavním městě. Práce začaly v lednu 2007 a v září stejného roku byla škola hotova. Postavena v rekordním čase. Škola S. Tomás Quinta das Conchas nabízí všechny stupně vzdělávání: od mateřské školy až po střední školu. Kapacita je 500 žáků. Úspěch předčil veškerá očekávání.

„Znovu byla významným faktorem prezentace našich výchovných návrhů a tedy důvodů, které stály za našimi rozhodnutími, jako např. důležitost umělecké výchovy, hudby a mnohem víc,“ vysvětluje Isabela, ředitelka nové školy. „Mnozí rodiče tím byli fascinováni. Odpovídalo to jejich touze po štěstí a blahobytu pro ně samotné a pro jejich děti. Nepředstavili jsme systém etických pravidel a nařízení, ale možnost atraktivního katolického výchovného prostředí. Samozřejmě je pro nás také důležitá kvalita práce. Proto jsme založili akademickou radu s našimi univerzitními přáteli, abychom pomohli našim učitelům. Ta se setkává jednou za měsíc, aby zhodnotila pedagogické aspekty práce a její obsah. Toto je určitě důležitý faktor, zejména pro rodiče. Staráme se však o všechny detaily související s tímto výchovným projektem. Každá rodina před tím, než zapíše své dítě, má rozhovor se mnou a s ředitelem studijního programu, do kterého bude zapsáno jejich dítě. Chceme, aby naše politika byla jasná, a také chceme být schopni vydat se na výchovnou cestu společně.“

Výchova lidského srdce
Na otevírací ceremonii nové školy, před 700 lidmi, otec Eugenio Nembrini, rektor Institutu Nejsvětějšího srdce v Miláně, který zmínil jeho vlastní životní zkušenosti, zdůraznil, že „výchova lidského srdce tak, jak ho stvořil Bůh, tj. jako touhu po životě a naplnění, je výzvou, které čelíme v našich školách.“

„To znamená, že problémem nejsou naše děti nebo žáci, ale my,“ pokračuje Isabela. „Naše zkušenost jako dospělých musí být neustávajícím ověřováním hypotézy, že Bůh existuje a miluje nás. Toto zranění musíme nechat otevřené. Jestliže to uděláme, objevíme, že všechno pozitivní, co život obsahuje, všechna krása a bohatství tradice a kultury, veškerá nádhera učení je na dosah.“

Je to výzva, které čelí nejen rodiče, ale i učitelé. Jeden příklad: Na konci prvního roku vznikl problém s třídou na střední škole, která byla obzvlášť neovladatelná. Někteří učitelé volali na svém setkání po větší disciplíně. Ale Isabela se tvrdošíjně postavila na odpor: „Ne, žádná disciplína, ale přátelství.“

Za hranice Lisabonu
Po několika měsících se věci zlepšily, ale vztahy mezi některými chlapci a učiteli byly stále „barbarské.“ Následovalo další setkání. Isabela řekla: „Nyní rozhodně potřebujeme disciplínu.“ Každý se na ni podíval vyděšeně. „Nevidíte? Nejdříve to byla pouze hlučnost. Nyní se musí naučit, že existuje způsob, jak se chovat jeden k druhému, který ukazuje pochopení pro druhého. Metoda je určená objektem. Ne pravidla sama o sobě, ale pořádek a cit, které musí pochopit.“ O několik dní poději někteří učitelé požádali o četbu Giussaniho knihy „Riziko výchovy“ a o její důkladnou analýzu.

Jedna věc je jasná: Škola S. Tomás je výchovnou událostí. Otřásla společností v Lisabonu. „A nejen v Lisabonu,“ uzavírá otec Joao. „Hodně lidí nás kontaktovalo, protože chtějí následovat náš příklad, chtějí zakládat školy podobné S. Tomásovi. Je to úžasné, protože to není plod naší efektivity, nějaké naší zvláštní schopnosti, ale jednoduše uznání pravdy adekvátní odpovědi.“