Studentské duchovní cvičení v Itálii

Dopis, zaslaný Carrónovi u příležitosti duchovních cvičení, ve kterém studentka z Milána vypráví o tom, jak se setkala na univerzitě s Číňanem, který jí pomáhá chápat, co znamená „nevyhnutelná pozitivita reality“ (titul duchovních cvičení).

Na začátku akademického roku, při setkání s novými studenty, jsme já a několik mých přátel potkali kluka z Číny. Žije v Itálii dva roky a studuje na univerzitě matematiku jako já. Protože sem přijel, aniž by uměl italsky, minulý rok nezvládal zkoušky a snažil se učit jazyk, který i teď umí jen tak tak.
V prvních týdnech přednášek jsem ho pozvala na oběd. Sraz jsme měli tam, kde se modlíme Anděl Páně. Když přišel, vysvětlila jsem mu, že než jdeme jíst, společně se modlíme. Chtěl zůstat. Na začátku modlitby se zvláštně pokřižoval. Když modlitba skončila, obrátil se na mě a zeptal se: „Co jste to říkali?“ Myslela jsem, že se mě ptal na ohlášky, a tak jsem mu to začala vysvětlovat, ale on mě přerušil a řekl: „Ne tohle, ale předtím. Co jste to říkali?“ Pochopila jsem, že se mě ptá na modlitbu, a tak mi došlo, že neví nic o Ježíši a o křesťanství.
V říjnu jsme uspořádali setkání pro nové studenty, abychom je uvedli do chodu univerzity. I on se rozhodl přijít. Během sobotního oběda se na mě otočil a řekl mi: „Zítra je mše. Já jdu na mši!“ Nevím, od koho se to dozvěděl. Každopádně v neděli šel do kostela s námi. Během sobotního večera a zpívání můj čínský přítel vyhrkl na kluka, který seděl vedle něj: „Podívej, Andreo, jaká je to krása! Život je opravdu krásný!“
Od pondělí po tomto setkání přišel každý den na modlitbu Anděl Páně a chtěl si koupit knížku na školu komunity. Večer před svátkem Všech svatých mi zavolal: „Zítra je pro křesťany svátek. Pojďme na mši!“ Druhý den jsme šli společně na mši. Žasnu, když vidím, že nepřichází, jen aby se díval, ale chce napodobovat všechna gesta, která děláme, až do té míry, že si klekne při pozvedání Nejsvětější svátosti.
Jednou večer, když jsme šli na školu komunity, mi řekl: „Dozvěděl jsem se, že je třeba zapsat se na školu komunity.“ Já, trošku v obraně, jsem mu řekla: „Ale ne, poslouchej, ty se nemusíš zapisovat, když chceš přijít. My se zapisujeme tak, že zaplatíme nějaký malý poplatek, protože je to jednoduché gesto, kterým se člověk rozhodne podpořit život hnutí.“ Když jsem pochopila, že to z jeho strany není obžaloba, ale spíš rozhořčení, že mu to nikdo nenabídl, moje reakce byla ta odradit ho, protože jsem si pomyslela: Co ty víš o hnutí? Proč se chceš zapsat? Odpověď byla úplně neočekávaná: „Ale já k němu patřím!“ Po škole komunity jsem se k němu vrátila a zeptala jsem se ho: „Proč se chceš zapsat?“ Užaslý, skoro bych řekla znechucený, odpověděl: „Co? Abych následoval.“
Už několik týdnů žije v bytě s lidmi od nás, z nichž půlku nezná, nicméně opustil dům, kde předtím rok žil s dalšími Číňany.
Během jedné z posledních škol komunity Giacomo mluvil v ohláškách o duchovních cvičeních. Když jsme vyšli ze sálu, přišel za Giacomem a zeptal se ho: „Řekl jsi v ohláškách důležitou věc – duchovní cvičení. Ale co to je?“ Nerozuměl ničemu, jak se to často stává, ale zapamatoval si slovo „důležitý“. Další den jsem společně obědvali a on se každého z nás zeptal, jestli jedeme na ty duchovní cvičení. Za týden se přihlásil. Nějaký den předtím nám řekl: „V Číně máme takovou tradici: věříme, že některé roky jsou šťastné. Tento rok by neměl být jedním z nich, ale pro mě je, protože jsem potkal vás.“
Potkat ho pro mě byla skutečná milost. Měl bys ho vidět na univerzitě, je pořád radostný (i před zkouškami, které pro něj nejsou vůbec lehké, hlavně kvůli jazyku), úplně uchvácený Něčím, co je mi jasné, že nejsem já ani moji přátelé. Každý den má potřebu přijít pozdravit takové ubohé stvoření, jako jsem já, aby mi řekl, co dělá, a to mi plní srdce dojetím. Co v nás vidí tak fascinujícího, že ho to tak moc naplňuje radostí? Kdo jsi Ty, který sis vzal takovým způsobem jeho život? Nepomyslela bych si, že tenhle, který přišel jako poslední, nejvzdálenější od křesťanství, by pro mě mohl být tak velkou oporou. Dneska mám i já potřebu vidět ho, ne protože musím, ale protože můžu díky němu říct, že slova ze čtvrtečního breviáře jsou skutečně moje: „Rozjasni svou tvář, Pane, a budeme spaseni.“