Svědčit o podstatném

Vážený pane arcibiskupe,

když mne otec Stefano po poslední škole komunity v Brně, na které byl přítomen, požádal, abych řekl několik slov o svém setkání s Kristem v hnutí Comunione e liberazione, přijal jsem tuto nabídku s vědomím, že existují určité výzvy v životě lidí, na něž není možno říct s dobrým svědomím NE, byť jde o výzvy, které s sebou jistě nenesou jen to příjemné, protože předpokládají čas, koncentraci mysli a nezbytnou přípravu. Navíc svědčit o tom podstatném, co se v životě člověka odehrává, znamená v dnešní společnosti jít proti proudu, neboť typickou charakteristikou naší doby je, že mlčí o tom podstatném, že nejhlubší otázky náboženského smyslu (tj. otázky typu jaký smysl má všechno? Jaký je nejhlubší význam existence? Proč existuje bolest, smrt, proč vlastně stojí za to žít? Z čeho a proč je stvořena realita?) odsouvá na okraj a snaží se je potlačit.
Takovým mottem, se kterým jsem se před pěti lety pustil do života společenství, bylo právě vědomí, že toto mlčení o podstatném nejde již zachovávat, protože škodí především mně samotnému. Proto také vyprávět o setkání s Kristem je jednou z největších příležitostí, které člověk v životě má, jak vyjádřit vděčnost, že měl to štěstí, že jsem dokonce i já měl to štěstí, že jsem se mohl s Kristem setkat a že toto přátelství s největším přítelem člověka pokračuje dál. K čemu jinému by měl můj život v katolické církvi – tj. pro mě konkrétně a fyzicky život v jedné z forem jejího života, jíž je Hnutí, tj. přátelství, které nejintenzivněji zakouším na všech těch každotýdenních školách komunity, jednou za rok se konajících duchovních cvičeních, na právě začínající charitativě, na letních prázdninách, kterých se již zúčastňuji více než deset let, na výletech a nejrůznějších dalších setkáních – ústit než k tomu, že uznám, že se skrze tuto formu života církve, skrze naše přátelství, mohu setkávat ještě s někým větším, se samotným Bohem – Ježíšem Kristem, který je i po 2000 letech stále tajemně přítomen ve své církvi.
Z těchto důvodů je pro mě dnešní svědectví navýsost radostnou událostí a zároveň mimořádnou příležitostí, jak mohu – skrze tuto tradiční formu sdělení v životě církve – svým způsobem, použiji-li slova jedné naší písně (Toda la vida), vykřičet do světa svůj úžas, že „v zázraku jednoty společenství je jeho Přítomnost v nás“. A právě skrze tento způsob vztahu k nekonečnu (tj. ke Kristu, přítomnému v našem společenství) nacházím také svoji svobodu. Jak nám to připomenul (tehdy ještě) kardinál Joseph Ratzinger na pohřbu dona Giussaniho, „svoboda, aby se stala opravdovou lidskou svobodou, svobodou v pravdě, potřebuje společenství, a to ne jakékoliv společenství, ale společenství se samotnou pravdou, se samotnou láskou, s Ježíšem Kristem, s trojičním Bohem. Toto je cestou ke společenství, které vytváří svobodu a přináší radost.“

* * *

Podívám-li se hluboko do své minulosti, mohu říct, že jsem byl ovlivněn rozhodujícím způsobem dvěma velkými osobnostmi české církve a společnosti, a to biskupem skryté církve a pozdějším mikulovským proboštem Stanislavem Krátkým a zakladatelem politologie v Brně a pozdějším ústavním soudcem Vladimírem Čermákem.
S „panem profesorem“, jak se otci Krátkému říkávalo, se setkali ještě hluboko v době komunistického temna moji rodiče, což je vedlo ke konverzi ke křesťanství a k tomu, že se rozhodli mě nechat pokřtít. A k panu profesorovi se moji rodiče dostali právě přes přátele Vladimíra Čermáka, tehdy brněnského podnikového právníka, který právě v těchto letech psal do šuplíku svou pětisvazkovou Otázku demokracie. V posledních letech jsem odkazu obou věnoval značnou pozornost, protože by v této době bez vzorů a autorit neměl zapadnout do dějin zapomnění. Oba dva jsem byl přitom schopen pochopit lidsky a křesťansky až díky setkání s Hnutím, které mne vedlo nejen k tomu, abych se snažil plně křesťansky, tj. se stále rostoucím úžasem a nadšením ve vztahu k realitě, a to v rámci křesťanského společenství, žít, ale také abych hodnotil, co se v mém životě událo a odehrává.
Hnutí jsem potkal před mnoha lety (psal se rok 2000) jako student maturitního ročníku Biskupského gymnázia v Brně, když na Bigy jednoho podzimního odpoledne dorazil italský středoškolský profesor Beppe Meroni s několika vysokoškoláky. S nimi pak pokračoval kontakt v dalších letech dál. Na italských studentech mě zasáhlo především jejich přátelství, které jsem tehdy neměl, ale po kterém jsem v hloubi srdce toužil. Italové se také dokázali bavit a prožívat různé zkoušky života s daleko větší lehkostí než my Češi. Zároveň kolem sebe nemuseli nikdy vytvářet hradbu cynismu, kterou tak usilovně budujeme, neboť si nechceme přiznat prázdnotu a beznaděj, které se uhnízdily hluboko v nás. Vždy po setkání s Italy jsem si uvědomoval, jak mi něco takového chybí, že nemám takové přátele, se kterými bych se mohl svobodně nejen bavit o Kristu a o svém vztahu k Němu, ale se kterými bych zároveň mohl jezdit na lyže, na vodu, chodit do hospody, na koncerty či do divadla. Ale setkání s Hnutím byla pro mě v této době (2001-2006) omezena pouze na prázdniny a několik akcí o víkendech během roku. Změna nastala až při studiích na Erasmu v Paříži, kdy jsem začal poprvé chodit na školu komunity, ale ničemu jsem nerozuměl a moc jsem toho za ten půlrok nepochopil. Naštěstí se tehdy odehrála malá „náhoda“, která rozhodujícím způsobem změnila můj život: ve stejné době potkal Hnutí ve Španělsku můj spolužák ze střední školy, Čert, se kterým jsme po našem návratu založili v Brně školu komunity. Ta funguje již šestý rok. Rád bych se v krátkosti zhodnotil ty roky, co mám(e) za sebou.
Školu komunity jsem začal dělat s touhou, aby můj život nebyl složen z období plných zážitků a z období prázdných míst. Jak to ale udělat, vždyť vůle člověka ke štěstí nestačí? Asi měsíc poté, co jsme založili brněnskou školu komunity, jsme se setkali s Čertem ve čtvrtek v Živé vodě opět jen sami dva. Podzim roku 2006 byl proto pro mě velkou školou: uvědomil jsem si, že je jednak velice těžké, ba nemožné zvát lidi na naše setkání, pokud nejsou především něčím podstatným pro můj život. A to, co je pro člověka důležité, vždy od něj žádá určitou oběť: musí především ve své svobodě tuto důležitost uznat a musí být ochoten věrně a také s velkou trpělivostí následovat, a to přesto, že to může zkřížit mnohé jeho projekty a plány.
Na začátku roku 2007 se stalo něco neuvěřitelného: mohl jsem poprvé ve svém životě zakoušet, jak moje víra začíná růst, jak roste, a to právě tehdy, když se komunikuje. A mohl jsem i kolem sebe vidět něco dříve nepředstavitelného: jak i ostatní začínají vyjadřovat svoji touhu po společenství, po sdílení víry, po tom, aby měli kolem sebe takové přátele, o které by se mohli v životě opřít. Klíčící víra ve mně i radost ze společenství zároveň s sebou přinesla novou zkušenost; stal jsem se totiž daleko jistějším. Tato jistota přitom vycházela z vědomí toho, že mě Bůh doprovází, že Kristus může být opravdu přítomný v našem společenství, že jsme živou částí Kristova těla. Církev pro mě proto přestala být abstraktní a pomyslnou, již to nebyli pouze kněží a biskupové, ale uvědomil jsem si, že jsem to také já a moji přátelé. Objevil jsem, že mám i já svou zodpovědnost za církev, jejíž jsem součástí.
Ale přišel druhý a třetí rok brněnské školy, které byly pro mě nejtěžší (zvláště pak ten třetí) v životě ve společenství. Bylo to jednak tím, že moji spolužáci ze střední školy, kteří měli rozhodující místo v brněnském společenství Comunione e liberazione, Čert a Tomáš, odešli z Brna. Čert po prvním roce školy komunity začal studovat v Americe, Tomáš pak na konci druhého roku našel zaměstnání v Praze. Jejich ztráta byla pro mě i pro celé brněnské společenství citelná, protože Brno opustili ti, kdo tehdy znali spolu se mnou asi nejlépe výchovnou metodu dona Giussaniho, což naše společenství dost oslabilo. Jejich odchod znamenal vždy do značné míry nový začátek. Druhým, hlubším důvodem obtížnosti tohoto období bylo to, že se u mě začalo postupně objevovat rozčarování z českého křesťanství i ze života křesťanů v naší vlasti. Setkával jsem se dennodenně se situacemi, které mne neustále vedly k vtíravé otázce, jak je možné, že křesťané nemají touhu pochopit svou víru (rozumem), neboť co jiného může být pro člověka krásnějším předmětem poznání? Začalo mě vytáčet, že dnešní katolíci nemají vůbec vůli a chuť ujasnit si to, v co věří. Pokud tomu tak je, má to strašlivé konsekvence, neboť jak je pak možno nabídnout něco z pokladů katolické víry nevěřícím a hledajícím? Řešení pro mě bylo zcela jasné a jednoduché: jestliže mne uchvátila hloubka a krása křesťanství (ale kdy nastává ono jestliže?), musím přece pokračovat v cestě objevování tajemství víry dál. Ale proč toto ani ti, kdo jsou věřící, nechtějí? Málo jsem tehdy ještě chápal, že i když je vůle člověka nutná, tak nestačí. Málo jsem si uvědomoval působení Boží milosti a málo jsem také Boží milost uznával, protože člověk má přirozenou tendenci si to dobré, co se stalo, přivlastňovat a vidět v tom svoje zásluhy.
V tomto období se mi neustále vkrádala do mysli tvrdá slova z dopisu do Laodiceje: „Nejsi studený ani horký, nesnesu Tě v ústech.“; tato slova se mi připomínala v situaci, kdy jsem viděl církev – tu nejkrásnější realitu na této zemi, s níž se může člověk setkat –, když jsem viděl svoje společenství, kam jsem nejen patřil, ale za něž jsem také přijal a nesl svůj díl odpovědnosti, stagnovat, ba upadat. Stalo se též to, že jsem si našel úžasnou přítelkyni, jejímž „jediným problémem“ ovšem bylo, že křesťanství neuznávala, že nevěřila, že něco do života člověka může přinášet, že nechápala, proč jsem si, když jsem křesťan, vybral právě ji. V tom týdnu, kdy jsem s ní začal chodit, jsme se sešli na škole komunity čtyři. Jako by šlo všechno proti mně, když nešlo splnit to, co jsem si nejvíce přál: abych jí mohl církev, nejkrásnější realitu na této zemi, církev mladou, moderní a vzdělanou, jak jsem ji viděl v Itálii, ukázat. A tehdy to právě v tom místě, kde jsem žil, nešlo a já jsem jí na její otázky nedokázal vůbec odpovědět.
V této době mě i celé brněnské společenství podpořil Stefano, který mi řekl, že bude, když to potřebuji, se mnou, neboť chce, abych byl šťastný. Přestože se všechno může zdát temné a bezvýchodné, Bůh přesto působí zázraky v životě lidí, i když většinou jinak, než si to představujeme. Asi týden po rozchodu byly letní prázdniny v Rakousku, kterých se zúčastnilo poměrně dost nových lidí z Brna. Jiní zase najednou začali brát svoje setkání s Kristem vážně, což se projevilo v intenzitě jejich následování. Na školách komunity se objevili nově příchozí, kteří školami komunity jen tak neprošli, ale naopak chtěli jít do hloubky setkání s Kristem a rozhodli se také pro Něj něco obětovat. Postupně vznikala nová přátelství. Znamením těchto přátelství bylo, že jsme začali chtít trávit spolu daleko více volného času, ať už tomu bylo na různých výletech, divadelních představeních, oslavách narozenin či promítáních. Velkou pomocí jsou pro mě pravidelné pondělní obědy, které mi během pracovního týdne připomínají moje setkání s Kristem, tj. smysl toho, kdo jsem. Úžasný byl nejen loňský literární večer, ale i nedávné pásmo o Johnnym Cashovi. S větším nadšením jsme se pustili do pokračování výuky kurzu Křesťanství a politika na Fakultě sociálních studií. Školy komunity jsou poslední dobou ve znamení toho, že se pokoušíme stále více to, co prožíváme, hodnotit, tj. nacházet smysl toho, co se děje. A včera se konala naše vůbec první charitativa, škola naší nezištnosti, jedno z velkých gest Hnutí.
Díky Hnutí jsem začal objevovat krásu umění a literatury: zvláště důležitá pro mne byla setkání s velkými autory, kteří napsali knihy, které mají, dalo by se říct, křesťanského ducha: Claudel, Péguy, Bernanos, Etty Hillesum, Lewis, Florenskij, Meň, Werfel, Renč, Louis de Wohl a především ruský génius, jehož dílem jsem byl zasažen asi nejvíce, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, a z jeho mimořádného díla pak dramatický příběh Bratrů Karamazových. Intelektuála a ateistu Ivana Karamazova, který představuje ztělesnění všech popíračů Krista objevivších se v 19. století, pronásleduje jedna utkvělá myšlenka: „jakmile se lidstvo zřekne Boha, budou lidé hledat radost na světě. Lidé budou hledat své naplnění, realizaci svých potřeb a aspirací, svou svobodu zde na světě. Zanikne morálka a všechno bude dovoleno, každý si bude moct dělat, co chce.“
Díky zkušenosti, co mám za sebou v Hnutí, nemohu na rozdíl od Ivana vidět svobodu člověka v tom, že si mohu dělat, co chci, ale plnost svobody, tj. ty chvíle, kdy se cítím nejvíce svobodný, zakouším tehdy, když jsem milován. A to se děje stejně jako před 2000 lety nejintenzivněji v Kristově těle. Proto také mohu vše, co se v poslední době v mém životě odehrává, chápat jako Boží dar, který je určen mně, mé osobě, je pro mě. Tento dar mi potvrzuje pravdivost věty ze sv. Marka, že když se něčeho pro Boží království vzdáváme, získáváme již stonásobek na zemi. Doufám, že si budu stále uvědomovat nesamozřejmost tohoto daru, že nezapomenu vždy žasnout nad působením Boží ruky, kterou lze spatřovat ve všech událostech života. Jak jednou řekl kardinál Newman: „Stávají se nám události příjemné či nepříjemné, a když se dějí, jejich význam nepoznáváme, nevidíme v nich působení Boží ruky. Máme-li víru, vyznáváme to, co nevidíme, a všechno, co se děje, vnímáme jako jeho dílo.“ Přesto si dovolím říct, že se nám vždy po nějaké delší cestě, co jsme ušli, odkryje vždy určitý výhled na jistý úsek života. I mně se nabídla možnost vidět z určité perspektivy již kousek toho, co jsem ušel během posledních 5 let v životě společenství, jak jsem se vám to dnes pokusil v krátkosti ukázat. A tato možnost ode mne do budoucna žádá jediné – ochotu riskovat, protože, jak říká Newman, přítomností víry se vždy vyznačuje právě srdce ochotné riskovat. Stejně jako musel Aljoša, nejmladší z Karamazových, zapojit po smrti svého učitele, starce Zosimy svobodu v dramatu života, musí tak učinit i každý z nás.