Svědectví Bořka Konečného o zkušenosti s charitativou

Proč jsem začal dělat charitativu? Protože jsem chtěl být s vámi. Protože jsem byl v hnutí nový a chtěl jsem vás poznat blíže. Chtěl jsem mezi vás zapadnout a nechtěl jsem být sám. Chtěl jsem, abychom se stali přáteli, protože jste mi byli sympatičtí. A přátelství nevznikne, pokud s tím člověkem nejste. Tenkrát mi bylo jedno, kam jdu a co tam budu dělat. Chtěl jsem být hlavně s vámi.
Teprve potom jsem začal přemýšlet, co vlastně dělám, když dělám charitativu. Tenkrát jsem chápal charitativu pouze jako nějaké dobrovolnictví, které už jsem dělal několikrát předtím na jiných místech s jinými lidmi, jako nějaké úsilí o abstraktní dobro, které mě potom učiní šťastným.
Pamatuji si, že Jana Špitálská, díky které jsme s CH v Praze začali a která ji předtím poznala v Itálii, mi o své zkušenosti s ní nadšeně vyprávěla asi v 10minutovém monologu, z kterého si nicméně pamatuji pouze, že jedním z důvodů proč člověk dělá CH, je, že se učí "nezištné lásce", takové lásce, která není ničím podmíněna, která nemusí být opětována a která nekalkuluje.
Líbí se mi jak charitativa probíhá: na jednu stranu je struktura stále stejná, tj. začínáme krátkou modlitbou a čtením textu L. Giusanniho, pak následuje práce na oddělení, tj. mytí pacientů, stlaní postelí, procházení se s pacienty a končíme znovu krátkou modlitbou, na druhou stranu je každá CH jiná, jiní jsou pacienti, jejich onemocnění, nálady a charaktery, jiné jsou také naše nálady a pocity, jiná může být i práce, kterou bude třeba udělat.
To že je CH pokaždé jiná pro mě znamená, že nevím přesně, co se bude dít, že si to nemůžu nějak naplánovat, že musím jít za tím, ke komu mně sestřička pošle, že si nemohu vybrat, a jít za tím kdo se mi líbí a vyhnout se tomu, kdo mi není sympatický. Na druhou stranu vím, že jediné, co můžu udělat, je být otevřený k pravdě a pozorný k lidem se kterými tam jsem.
Postoj otevřenosti a pozornosti se při CH vyplatí, protože lidé vám přes ten krátký čas, který tam s nimi strávíte, řeknou to, co je v jejich životě to nejdůležitější - proto je CH pro mě koncentrovaný život.
Koncentrovaný proto, že člověku při CH často buď tečou slzy po tváři, nebo se směje, až se za břicho popadá. Tak mi třeba jeden starší pán vyprávěl o svém vztahu se svoji ženou, že mu ona řekla, že si ho vzala pouze z trucu, a jak mu jednou oznámila, že až on umře, tak ona si zařídí svůj život jinak. A co myslíte, že se stalo?? On ji už přežil o 10 let.
A další setkání, starší inteligentní a vitální dáma mi vyprávěla, jak ji za komunismu nutili vstoupit do strany, ona to odmítla, tak ji její šéf vulgární komunista začal v práci ponižovat. Přesto, že měla vystudovanou VŠ, tak ji nutil dělat podřadnou práci, posílal ji pro pivo a pro buřty. A ona tím velmi trpěla i fyzicky, protože měla nemocné nohy a oni pracovali ve 4. patře v budově bez výtahu. Po nějakém čase si ji znovu pozvali a chtěli po ni, aby podepsala, a ona už byla tenkrát hodně unavená, a tak mi povídá „co jsem měla dělat, no, ….“ Já si říkal, já bych to taky udělal, „no nepodepsala jsem“.
A pak se stal zázrak, když ji poslali s nějakým spisem jako poslíčka na jedno ministerstvo, kde ona ten spis předala člověku, uznávanému specialistovi v tomto oboru, a on, když viděl, že ona má VŠ titul, se jí zeptal, co ona si o té věci myslí. A když pak uviděl, že ona tomu rozumí, tak ji najednou řekl, jestli by nechtěla pro něj na tomto ministerstvu pracovat. Ona mi řekla, ten člověk byl pro mě anděl, od následujícího dne jsem tam začala pracovat a byla jsem tam až do konce kariéry.
Chápete to, to jsou věci, které vám řeknou lidé, kteří vás neznají, které jste poprvé potkali před 10 minutami.
Co mi také hodně pomohlo je to, že na CH jsou se mnou ostatní přátelé z hnutí, to že vidím, že se k pacientům chovají s takovou láskou, která není možná, aby pocházela z nich samých, ale která musí pramenit nutně z něčeho / někoho většího s kým se setkali.
Ze začátku jsem si myslel, že je málo, když se člověk účastní CH 1 x za měsíc a která trvá „pouze“ 2 hodiny. Člověk najednou ale zjistí, že myslí na lidi, co tam poznal i jindy, povídá si o CH s ostatními s hnutí, vypráví o CH ostatním mimo hnutí. Možná je nakonec i více pozorným a otevřeným i mimo CH. A tak pomalu a nenápadně tyto 2 hodiny měsíčně proměňují zbytek vašeho života.
Hlavní ale je to, že CH vám umožní zahlednout záblesk té nezištné lásky, jejíž ideál ztělesňuje pouze Kristus.