Svědectví Davida Macka na Zahajovacím dni v Brně

Děkuji Andreovi, to je docela riskantní dávat politikovi slovo, na jak dlouho chce… Dnes jsem si nezval boty s podpatkem, abych se choval jako Chruščov nebo kdo to byl v OSN, jak začal mlátit tou botou o pultík, nebo Fidel Castro, ale možná to bude kratší to moje povídání. Ještě mám něco před sebou, tak jsem ještě nedozrál tak dlouhých projevů.

Mockrát děkuji za tuto příležitost vystoupit: je to něco docela jedinečného. Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem si vzpomněl na to, co je drahé přátelům z komunity Emmanuel, která je velmi aktivní tady v Brně: oni mají takové kurzy obnovy manželství, které jsou nazvány Pravda a láska. To je něco, co mě provázelo při přípravě tady na toto setkání, protože jsem si uvědomil, že jenom v atmosféře, kde vás mají lidé rádi, jste schopni se úplně otevřít a zahlédnout také pravdu. Platí to asi také obráceně, že můžete milovat více jenom tehdy, když máte možnost konfrontovat svůj život s pravdou. Takže moc děkuji za toto pozvání k mikrofonu, protože v atmosféře, která tady je a v tom, že se máme navzájem rádi, ci vogliamo bene, řečeno italsky, tak je obohacující i pro člověka samotného vyprávět svůj vlastní příběh.

Byla tady zmíněna naše malá dcera, pro tu teď platí to, co vykládá žalmista: obejděte Jeruzalém, obejděte Sión a spočítejte jeho věže, takže naše malá Anna teď se svou maminkou, s mojí drahou ženou Michaelou, objíždí katedrálu a počítají, kolik má brněnská katedrála věží. Pro mě je to velmi cenné také v tom, že tady Míša teď není. Člověk možná mluví trochu svobodněji, když tady není ta, která vás tak zblízka zná, která by v některých chvílích tak trochu ironicky zvedala oči v sloup a říkala, ono je to všechno trochu jinak?

Poprvé jsem uslyšel nebo si přečetl sousloví CL přesně před deseti lety, když na podzim roku 1997 vyšla Tomáši Halíkovi knížka Ptal jsem se cest, což byly jeho rozhovory s Janem Jandourkem. Když popisuje svoji římskou zkušenost, během níž v roce 1990 připravoval první návštěvu Sv. Otce v historii na našem území, tak v Římě potkal také spoustu zástupců různých hnutí. Kdo Tomáše Halíka trochu znáte, tak víte, že není zrovna nějakým nadšeným fanouškem církevních hnutí a komunit, že by sám jejich prostředí vyhledával. V tom místy věcném popisu je jedna výjimka a ta se týká právě hnutí CL, tam spojená se jménem Rocca Buttiglioneho a dalších. Halíkova knížka pro mě hodně znamenala během mých VŠ studií. Když jsme potom v roce 2001 dostali pozvání jít s manželkou vlastně rok po svatbě studovat na Lateránskou univerzitu, tak jsem tuhletu knížku bral tak trochu jako přípravu pro římské prostředí. Vrátil jsem se k ní a říkal jsem si, že mě může pomoci v orientaci.

No a co se nestalo: byli jsme ubytování a vlastně nevím, jak k tomu došlo, v tzv. Lateránské koleji, která se nachází nikoliv v centru Říma u Lateránské baziliky, ale naopak na samém okraji v takové velmi lidové čtvrti. Přijeli jsme do Říma 1. září 2001, začali jsme se rozkoukávat a dopilovávat italštinu. A potom jsem jednoho odpoledne, bylo takové počasí jako teď, šel po spodní chodbě naší koleje a proti mně šel spolužák, kněz z Austrálie, a měl takový hrozně vyděšený výraz. A začal mi cosi vykládat svou italštinou, která byla asi tak špatná jako ta moje, s přídechem angličtiny, že se stalo něco hrozného v New Yorku a ve Washingtonu. To bylo 11. září 2001.

Zmiňuji to tu proto, že pro mě osobně to bylo první konkrétní setkání se spiritualitou hnutí CL, aniž bych to v té době vůbec tušil, protože způsob, jakým rektor naší koleje a další profesoři z Institutu Jana Pavla II. pro studium rodiny a manželství byli schopni se postavit k této události, k tomuto teroristickému atentátu, to bylo něco, co mě jako člověka, který už předtím měl nějaké politické zkušenosti tady o nás, velice silně zasáhlo. Ono to vlastně bylo tak, že jak rektor celé univerzity, tak rektor naší koleje, byli lidé, kteří vyrostli a byli formováni v prostředí CL, to nám docházelo během roku, což bylo také zajímavé, protože nikdo to nikdy nepropagoval a neříkal nám, hele, my jsme z takového skvělého hnutí, tak až se vrátíte tam k vám, tak to tam třeba založte nebo vyhledejte. Jenom jsme jaksi mohli sledovat jakési plody a teprve postupem času jsem si to v hlavě dával dohromady, že za tím je asi nějaké společná zkušenost, zkušenost s některým z toho bohatství církevních charismat.

Ještě před začátkem akademického roku, což je v Itálii někdy v půlce října, jsme jeli na duchovní cvičení do starého benediktinského kláštera, který se jmenuje Fara Sabina, to bylo v době, kdy už začínal útok Američanů na Afghánistán, tam jsme se dozvídali také o prvních obětech z řad civilního obyvatelstva a právě na tom vyvýšeném místě v nádherné krajině jsem poprvé slyšel při duchovních cvičeních důraz kladený na přátelství. Netušil jsem, že to má něco společného s CL, ale náš rektor, když uváděl duchovní cvičení, kladl důraz právě na přátelství, kolikrát se slovo přítel vyskytuje ve Starém zákoně i v Novém. Vzpomínám si, že na to šel dokonce vědecky, jak nám to popisoval, že měl Bibli v elektronické podobě a zadával tam hledané slovo přítel. Popisoval to na několika místech včetně toho dramatického momentu, když Ježíš v Getsemanské zahradě oslovuje Jidáše, svého zrádce, který ho přichází políbit, slovem příteli. A vlastně na pozadí tohoto přátelství se nás snažil uvést a připravit do nastávajícího akademického roku, to byla také taková giornata d´inizio, takový zahajovací den, i když rozložený téměř do celého týdne. Tam jsem také poprvé uslyšel sousloví amicizia guidata, tedy řízené přátelství.

Události 11. září nás pak provázely minimálně první polovinou akademického roku a vedlo to k takovým zajímavým setkáním, jak na půdě univerzity, tak té naší koleje. Kdy jsme se třeba jeden večer shromáždili a položili jsme si před sebe otázku, co ta situace, která teď ve světě nastává, znamená. Protože přece jen to byl okamžik velké nejistoty, do té doby jsme si mnozí říkali, že máme za sebou komunismus, studenou válku a teď někteří hovořili o tzv. konci dějin, teď už před sebou máme jen pozitivní období bez nějakých velkých konfliktů a tohle najednou otřáslo něčím hluboko v každém z nás, tak přitom setkání jsme si položili otázku, čím my jako studenti můžeme v tuto chvíli přispět, jaká má být naše konkrétní odpověď na to, co se stalo, na ty teroristické útoky. A tam jsme si vlastně uvědomili, že vzhledem k tomu našemu vlastnímu povolání se toho zase tolik nezměnilo, že my máme zkrátka pořádně studovat, prožívat přátelství mezi námi v rámci té koleje a to, že je náš příspěvek k budování lepšího světa, nebo jak to nazvat. Vůbec celkově ten způsob, jak ti lidé formování spiritualitou CL byli schopni se postavit k té události, jak ji vtáhli do svého každodenního života modlitby a nám to takto ukazovali, jak se k událostem ve světě stavět, to pro mě bylo něco velice cenného. Sám jsem již někdy od poloviny 90. let během VŠ studií v sobě objevil, nevím jak to nazvat, jestli touhu nebo zárodky povolání směrem k politice, bylo to ve chvíli, když jsem se setkal se sociální naukou církve. Zároveň dodneška v sobě nosím velkou touhu ve svém vlastním nitru, ale také v každodenním životě nějakým způsobem spojovat to, že jsem křesťan, a to, že jsem veřejně angažovaný člověk. A v tom musím říct, že jsem tady v České republice nenacházel moc opor mezi třeba duchovními vůdci, nebo mezi kněžími, nebo při kázání, nebo při výběru témat, kterým se třeba naše církev věnuje. Když už se z kazatelny nebo v nějakém prostředí mezi křesťany mluví o politice, tak se buďto mluví jako o něčem, od čeho je lépe dát ruce pryč, protože je to špína a my přece jsme seriózní křesťané a chceme žít duchovním životem. Nebo se to projevuje tak, že když už nějaký kněz zmíní něco z veřejného životě během kázání, tak to často bývá v podstatě doklad toho, že se blíží konec světa, nebo jak to mám říct, něco apokalyptického a moc dalšího toho není. V Římě jsem poprvé viděl časopis Tracce, což jsem věděl už v tu dobu, že je to časopis církevního hnutí, a ten na podzim roku 2001 postavil jako klíčové téma, kterému se věnoval, právě ty události v USA a také v Afghánistánu – na titulní straně bylo to Ground Zero, tam to zbořeniště obrovské s americkou vlajkou, to je taky docela zajímavé to propojení s národní symbolem, a nakolik má italština stačila, tak jsem si z těch komentářů uvědomoval, že je možné k takové události postavit inteligentním způsobem jako křesťané. To mě fascinovalo.

Náš rok v Římě pěkně uběhl a já jsem se na závěrečném setkaní začal zvědavě vyptávat rektora naší koleje, jestli u nás v Praze nebo v Brně také působí toto Hnutí. On mi povídal: no tak někdo tam je, ale vůbec se neměl k tomu, aby mi dal konkrétní kontakt, spíš provokoval mou zvědavost. Takže jsme odjeli zpátky, tady jsme po roce zapadli do svých prací, nicméně od toho roku 2002, když jsme se vrátili, jsem neustále nosil v sobě vzpomínku na to, že existuje nějaké hnutí CL. Žijeme a žili jsme tady v Brně, myslel jsem si, že tady asi nic není, ale kdykoliv jsem potkal někoho, kdo byl trošku orientovaný v pražské církvi, tak jsem se zvědavě vyptával, většinou jsem se tedy dozvěděl, že je to něco, co přišlo do Prahy již v 70. letech a že prý o nic nepřicházím, protože jsou to lidé, kteří akorát se chtějí levněji dostat na hory do Dolomit, nebo do Rimini k moři v létě, že nic moc? Pak jsem trochu brouzdal po internetu, tam jsem myslím poprvé – to mě už zaujalo velice - narazil na nějakého otce Stefana Pasquera a byl tam na stránkách Bratrství sv. Karla Boromejského přetištěn jeden nebo dva dopisy tohoto otce Stefana, které píše svému představenému do Itálie. V nich popisuje, s čím se spolu se svým spolubratrem, jehož jméno jsem si tenkrát nedokázal zapamatovat, s čím se setkávají u nás v českém prostředí. A to už mě tedy dostalo hodně, protože z toho vyzařovala na jednu stranu taková dospělá zralá synovská láska k tomu nadřízenému, tak jsem si představoval, že třeba Timotej nebo Titus se obracel na sv. Pavla, my tedy máme zachovány jen dopisy, co psal Pavel jim, ale myslím, že i oni psali Pavlovi, když je někde ustanovil představenými. To bylo něco jedinečného. Potom se mi také líbilo, jak se potýkají s tou naší česko-moravskou kamenitou půdou a zároveň, jak staví na něčem takovém řekl bych téměř pofidérním, nebo slaboučkém, jako jsem individuální vztahy s konkrétními lidmi, že to není tak, že by vyšli na Celetnou a na Staroměstské náměstí s nějakým transparentem a tam nesli: jsme CL, přidejte se k nám, nebo něco takového. Oni tam popisují, jak jeli do Brna za nějakou holkou a s tou se setkali, ještě teda s nějakými jejími dvěma nebo třemi kamarádkami, a zase jeli zpátky. Tak si říkám, no to tedy asi daleko nepovede, jestli tímhle směrem budou pokračovat. Ale zaujalo mě to natolik, ten duch, ve kterém se neslo, že jsem to vytiskl a přinesl jsem to někdy v roce 2004 nebo 2005 domů a Míša si to četla a byli jsme tím zaujatí. No ale, přesto jsem si říkal, žijeme v Brně, do Prahy jezdím jednou za čas, to vůbec nemá cenu pokoušet se je vůbec vyhledat, z toho by bylo jedno setkání a nic dál.

Potom přišel loňský podzim, kdy v mé drahé straně KDU-ČSL došlo na konci srpna k dramatickým událostem a celé se to začalo zachvívat téměř v základech a já jsem uvažoval, že buď z té strany vystoupím a budu dělat něco jiného, nebo že se nasadím ještě víc než dosud. Po rozhovorech s přáteli jsem se nejprve rozhodl nikam nekandidovat, ale nakonec jsem nalezl pokoj až tehdy, když jsem se stal jedním z mnoha kandidátů na místopředsedu KDU-ČSL. To ještě mnoho neznamenalo, ale když někam kandidujete, tak hrozí, že to taky může vyjít, toho jsem si byl vědom. Vzpomínám si, jak jsem se v posledních dnech před brněnským sjezdem modlil k Bohu, aby mé zvolení nedopustil, pokud to není jeho vůle. Možná tím jsem se trochu lišil od mých kolegů kandidátů na tom sjezdu, že jsem o sobě pochyboval. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že pokud na sebe mám vzít tuto odpovědnost, tak to není žádná legrace. Jedna z perel, které jsem si dovezl z Říma, byla přednáška žáka a velmi blízkého osobního přítele Jana Pavla II. z Krakova Stanislawa Grygiela, polského filosofa, který kroužil při přednáškách z filosofické antropologie kolem různých politických témat. Jednou také říkal, že chce-li člověk změnit společnost, politické prostředí, tak to nikdy nemůže být tak, že by se sám při tom stával horším. Člověk, který vstoupí do politiky, se musí sám měnit k lepšímu, jestliže chce měnit svět kolem sebe: není prostě možná skutečná proměna společnosti, jestliže se při tom neproměňuje k lepšímu lidské srdce. To mě tehdy přišlo strašně osvobozující a tušil jsem, že je to nějaká báze, po které dlouhodobě toužím: duchovní život a veřejné působení nemusí jít proti sobě.

Mé modlitby, aby Bůh ode mne odejmul tento kalich odpovědnosti, nakonec nebyly vyslyšeny, na tom sjezdu jsem byl zvolen místopředsedou navzdory všemu možnému a začal jsem jezdit pravidelně do Prahy. Když jsem nastupoval na regulérní úvazek na jedno ministerstvo, tak jsem si řekl, že teď je ta pravá chvíle vyhledat ty italské misionáře z Bratrství sv. Karla Boromejského. Věděl jsem mezitím, že se dostali do studentské farnosti u Salvátora a tak vlastně hned první den, kdy jsem nastoupil do Prahy, ve čtvrtek večer jsem přišel na adoraci a poznal jsem Stefana, protože už jsem viděl jeho fotku někde na internetu. Přišel jsem za ním s tím, že nejdu ke zpovědi - to nevím, jestli ho potěšilo nebo ne, ale jednoduše jsem mu říkal, že vím odkud pochází a že bych chtěl Hnutí poznat trochu blíž, protože mám s ním dobrou zkušenost z Itálie. Vzpomínám na to setkání téměř tak, jako asi kdysi vzpomínal Jan na svoje první setkání s Ježíšem, nebyly tedy čtyři hodiny odpoledne, bylo ale asi osm večer, velmi si vybavuji tu chvíli, když jsem vstal z židličky a šel za ním, on seděl v koutě, jak to v sakristii u Salvátora bývá. V tu chvíli jsem si uvědomoval, že dělám krok, který dělat nemusím, nikdo mě k němu nenutí, ale jestliže ho udělám, tak možná začne nějaký nový příběh. Takže jsem se rozhodl a šel jsem za ním, bylo to hrozně příjemné, téměř biblické.

Stefano mě napřed pozval na školu komunity. Zaujalo mě, že se tam noví lidé vůbec nevítají. Přestože jsme seděli v kruhu, tak jsme se nedívali jeden na druhého, ale jakoby se všichni dívali jedním směrem někam jinam a to tam vytvářelo jakousi jednotu, něco velmi silného. Potom mě Stefano s Andreou pozvali k sobě domů: už jsem tady v Brně na škole komunity jednou říkal, je to vždycky něco zvláštního jít k někomu domů, to není jenom tak. Z evangelií víme, že když už Ježíš přišel k někomu domů, tak se to také většinou neobešlo bez následků, něco se tam událo.

Když se teď ohlížím za tři čtvrtě rokem „známosti“ s CL, co to znamená pro náš život rodinný a pro mé působení v politice, jednoduše řečeno mám dojem, že jsem získal nové přátele. Zvláštní je, že u většiny lidí mezi námi ani nevím, jak se jmenují příjmením. Přesto mnohokrát a mnoha způsoby jsem mohl prožít velkou blízkost s různými z vás a to vůbec není něco samozřejmého.

Pokud se týká našeho rodinného života, tak setkání s CL pro nás přišlo ve chvíli, kdy jsme už poněkolikáté čekali dítě a ta naše předchozí těhotenství nedopadla bohužel vůbec dobře. Vzápětí po tom, co Míša byla poprvé na škole komunity, tak už musela jít do nemocnice, a znovu to bylo velmi nahnuté. To byla pro nás velmi náročná situace a chtěl bych na tomto místě poděkovat vám všem, kteří jste nás doprovázeli jak modlitbami, tak i osobní blízkostí ve chvílích, kdy jsme skutečně nesli ten kříž, kdy ze dne na den nebylo po několik měsíců jasné, jestli se dítě narodí nebo nenarodí. Když jsem o tom vlivu našeho hnutí na naši rodiny, tak zkrátka nemohu nevzpomenout to, co se událo tady v Brně 7. října při křtu naší dcery Anny. Když přemýšlím, jak to celé vzniklo, tak jsme se se zde přítomnou Jiřinou viděli vlastně prvně při grilování v létě za Brnem a podruhé už tehdy, když přijížděla spolu se Stefanem k nám domů. Jiřinu tehdy napadlo, že byste nám mohli zazpívat při křtinách a za to vám chci také poděkovat. Zdaleka ne všichni příbuzní chodí pravidelně do kostela, když to řeknu velmi diplomaticky. To, co mohli zažít při křtu naší Anny, je mohlo překvapit, protože pro spoustu lidí, kteří třeba v dětství chodili do kostela a po zbytek života ne, kostel bývá spjatý s něčím vážným, seriózním, upjatým a hlavně ne žádný úsměv, veselí, zpěv a podobně. Myslím, že při té mši svaté mezi námi ty úsměvy docela hrály, kromě toho, že tam hrála krásná muzika a hezky jste zpívali, to bylo něco zvláštního a myslím, že to mohlo přispět k „terapii předsudků“, které leckterý z našich příbuzných má vůči církvi. Takže za to moc děkuji a těším se také, že ta naše přátelství budou nadále proměňovat náš vztah manželský a rodičovský, protože Anna je dítě, které k hnutí patří vlastně od mateřského lůna. Doufám, že také budeme moci vracet to, co dostáváme.

Pokud se týká mé politické činnosti, tak musím říct, že kontakt s hnutím není pro mě ničím příjemným? Odkrývá totiž moje slabiny a limity. Poslední dobou mám možnost je zahlédnout a podívat se jim do očí. Nu a ve chvíli, kdy se člověk podívá pravdě o sobě do očí, tak to sice osvobozuje, ale příjemné to zrovna není? Když jsem jel v srpnu do La Thuile na setkání odpovědných, přišel jsem tam s otázkou, jestli existuje nějaká specifická větev spirituality CL pro politiky, protože moji přátelé z hnutí Focolare mají tzv. Hnutí jednoty, ve kterém politici-fokolaríni spolu prožívají politickou zkušenost. Andrea se Stefanem mi zprostředkovávali srpna setkání se čtyřmi velmi významnými italskými politiky. Dva z nich jsou jeden bývalý a jeden současný místopředseda Evropského parlamentu, šéf regionu Lombardie, což má deset miliónů obyvatel a nepoměrně větší hospodářskou sílu než má ČR. Dále tam byl poslanec a jeden už vlastně bývalý politik. Ptal jsem se, v čem vlastně spočívá nějaké specificky politické zaměření spirituality CL, taková trochu složitě zkonstruovaná otázka. Všichni na mě koukali, o čem to mluvím, a říkali: napřed udělej zkušenost s CL. Bylo na nich vidět, že moc nechápou, na co se ptám, jenom mi začali říkat, že se spolu přátelí už dlouhá léta, bylo vidět, že jsou takoví sehraní, že se špičkují navzájem, a já jsem si uvědomil, že to je pro mě ta odpověď, kterou hledám. Politiku totiž není správné dělat na vlastní pěst, myslet si, že člověk je ten jediný, který to tady všechno zachrání, k čemuž bohužel mívám někdy sklony. Tedy klíč k mé otázce: je třeba začít od přátelství, které není něčím laciným, něčím, co by se omezovalo na setkání jednou týdně na škole komunity, ale je něčím, co se promítá i do praktické politiky. To mě nadále utvrzuje v tom, že je možné jako křesťan žít s Kristem, je možné růst na duchovní cestě a zároveň být veřejně prospěšný a třeba být aktivní také v politice. To jsou věci, které se nemusí vylučovat, nicméně samozřejmě předpokládají v politice určitá východiska a také to, že jste připraveni v určitých chvílích prohrát, nebo skončit, když nepřistoupíte na některou z mnoha her, které evidentně dlouhodobě nikam nevedou. Čili je potřeba, k čemuž nás naše Hnutí může vyzbrojit, přistupovat i k politice s jednoduchostí srdce, v duchu chudoby a brát ji jako něco, co je potřeba v víře obejmout. Jestliže věříme, že Kristus objímá celou skutečnost, tak přece musí nějakým způsobem obejmout i vztahy, které panují v politice a těžko to může udělat nějak jinak, než prostřednictvím křesťanů. Na závěr bych chtěl zmínit to, co jsem včera zahlédl v posledním rozhovoru, který Luigi Giussani dával. Byla to paradoxní otázka a mně přijde, že docela sedí i náš vztah k politice. Je to svět, který opustil křesťanství, nebo křesťané spíše opustili svět? Stahují ze světa, nestarají se o něj a svět tak nemůže být prolnut Kristovým duchem. Stojí za to se k této otázce vracet. Děkuji vám za pozornost.