Svědectví Jana Mikulaštíka na setkání s d. Massimem Camisascou

Poprvé jsem se setkal s Hnutím na prázdninách v Doubicích v roce 2010, kam mě pozval můj bratr Marek. Na těchto prázdninách na mě nejvíce zapůsobily dvě věci. Jednak to byl pro mě naprosto nový zážitek přátelství, kdy i zcela obyčejné činnosti (jako je hraní fotbalu) dostávaly úplně jiný smysl, protože jsme je prožívali s Kristem. (V této chvíli bych rád zdůraznil, že toto nebylo něco, co bych slyšel, nějaká poučka, ale něco, co jsem opravdu prožíval.)

Druhým důležitým momentem pro mne byl záznam svědectví Enza Piccininiho. Jednak na mě zapůsobil Enzo jako osobnost, ale také jsem snad poprvé nejen slyšel, ale i viděl někoho opravdu šťastného tím, že žije svůj život plně s Kristem, že žije své určení.
Nicméně po návratu z prázdnin jsem si to, co jsem prožil, pouze „založil“ jako sentimentální vzpomínku na něco krásného a nijak jsem v tom nepokračoval. Prázdniny byly super, ale dál jsem pokračoval po starém.
Asi i díky tomu jsem si na dalších prázdninách uvědomil, že nechci prožít jen něco pro tuto chvíli, ale přenést to, co prožívám, do běžného života. Že chci žít s Kristem nejen o prázdninách, ale i v běžném životě. Jak jsem již zmiňoval v případě Enza, viděl jsem (a nejen u něj, ale i u mnohých z našeho Hnutí), že je možné být s Kristem nejen šťastný, ale že to je i jediný způsob, jak být plně šťastný. Jak naplnit své určení. Poznal jsem také, že toto štěstí je přesně to, co chci od života i já.
Začal jsem tedy, v rámci možností, dojíždět na školu komunity do Brna. Dojíždět v mém případě znamenalo 170km z Ostravy do Brna a večer zpět. Pro mě samotného bylo největším překvapením to, jak jednoduché mi to přišlo, a když mi lidé říkali, jak mě obdivují, že jezdím takovou dálku, měl jsem pocit, že si tento obdiv nezasloužím, že konám něco samozřejmého. Pak mi jednou Jirka Baroš řekl, že toto je výsledkem mého „ANO“, které jsem řekl Bohu. A já si opravdu uvědomil, že mé setkání s Hnutím a přitažlivost, kterou zde stále cítím, byly příležitostí říct Bohu ANO.
Dalším důležitým momentem pro mě bylo svědectví Erasma z Comety na letošních prázdninách. Zasáhl mě hlavně jeho popis života ve společenství s lidmi z Hnutí a už v té chvíli mě napadlo, že bych jednou chtěl žít něco podobného. Ne nutně jako Erasmo adoptovat skoro 20 dětí, ale žít nějakou formu každodenního společenství.
A to byl i jeden z důvodů proč jsem ukončil svůj více než 5letý vztah. Protože jsem si uvědomil, že se svojí tehdejší přítelkyní bych takové společenství žít nemohl a to i přesto, že po většině stránek náš vztah fungoval dobře.
Byl jsem přesvědčen, že nechci již nadále žít sám a že se chci s lidmi z Hnutí potkávat nejen během školy komunity, ale i během týdne.
Rozhodl jsem se tedy, že se přestěhuji, a začal jsem se rozmýšlet, zda do Brna či Prahy. (Jelikož pracuji v oblasti IT, předpokládal jsem, že pro mě nebude příliš obtížné najít si práci nejen v Praze, ale i v Brně.)
Přestože prvotní argumenty ukazovaly spíše pro Brno (mám to třeba blíž k rodičům), rozhodl jsem se nakonec pro Prahu. Toto rozhodnutí vzniklo tak, že se mě Jirka Dubec zeptal, zda bych od ledna nechtěl bydlet s nimi v bytě na Mánesově v Praze. (Jirka v té chvíli nevěděl, že přemýšlím o tak radikální změně a podezřívám ho, že to ani nemyslel úplně vážně.) Tato nabídka ale byla přesně tím, co mě oslovilo ve svědectví Erasma. Byla možností žít společenství s lidmi v Hnutí. Omlouvám se tedy všem z Brna, že jdu do Prahy (jak řekl Hans: „Ostrava nebo Praha, furt blbě.“), ale nejdu do Prahy proto, že by vyhrála v nějaké soutěži na plusy a mínusy, ale proto, že skrze realitu a skrze naplnění mých vlastních přání, mě sem zve Bůh a já mu opravdu chci říct ANO.
Před třemi týdny u mě v Ostravě byli na návštěvě Bořek, Jirka, Peťa a Šíma a já jsem měl příležitost si během víkendu ověřit, že tato forma společenství je opravdu tím, co chci žít.
A jelikož to Bůh často zařídí trochu jinak, než si my naplánujeme, nastupuji do Prahy již 10. prosince kvůli práci.
Jsem přesvědčen o tom, že tato společenství, jednak (dovolím si už říci naše) na Mánesově, tak i holek na Londýnské a další, o kterých vím, že o nich přemýšlíte, nejsou něčím banálním, nejedná se o běžné spolubydlení z ekonomických a sociálních důvodu, ale jsou začátkem něčeho opravdu velkého. A i proto chci být u toho. Nevím, jakou cestou mě dál Bůh povede, ale opravdu se modlím za to, abych byl schopen mu říci, dle Giussaniho vzoru, vždy ANO.