Svědectví Jana Polstera o zkušenosti s CL

Před těmito prázdninami jsem byl požádán, abych promluvil o své zkušenosti ze školy komunity a o svém životě v Hnutí. Mou první, automatickou reakcí bylo nejistota a nervozita. O čem budu mluvit? Mám vůbec co říct?
Nad touto reakcí jsem se zamyslel a díky ní jsem si uvědomil, co jsem díky škole komunity poznal a pochopil. Co působí, že člověk neví, co by řekl o sobě, o svém životě, o přátelích? Je to výsledek toho, že nežije skutečně svůj život, své lidství, že nežije plně s Kristem, který jediný nám toto umožňuje. Smysl a naplnění našeho života totiž pochází z Něj. Není „nástavbou“ na našem životě, On je zdrojem tohoto našeho života. Tento život je nám v plnosti dán nejen přímo, ale také skrze prostředky, které On sám stvořil (přátelství, krása, liturgie, …). Toto jsem pochopil během života v Hnutí, které je také jedním z těchto prostředků.
Když jsem do Hnutí přišel, na mé první škole komunity se četla kniha Cesty křesťanské zkušenosti. Příliš jsem se nestaral, kolik toho chápu či nechápu (to, že nechápu, jsem poznával až později :-) ), protože mě uchvátilo ono pobízení k racionalitě a pravdivosti a také otevřenost, se kterou lidé na škole komunity mluví. Víra pro mě totiž byla, a do značné míry stále je, prostředkem k hledání pravdy. Nemohu skutečně žít svůj život, pokud se spokojím s „nějakou odpovědí“, ale hledám skutečnou odpověď. Hledám „jak to vlastně je“. To je pro mě důležité v celém životě a necítil bych se plně člověkem, kdybych nechtěl vědět, jak svět funguje ve všech jeho aspektech, kdybych byl k němu lhostejný.
Zasáhlo mě také, že o této zvědavosti mluvil Pepe na duchovních cvičeních pro studenty. „Všechno pomáhá k dobrému“, ale pouze tehdy, když mám v sobě zvědavost, která mě nutí neodmávnout většinu věcí jako nezajímavé a nedůležité, ale naopak vnímat, co prožívá, a hodnotit to za přispění všeho, co jsem já (rozum, cit, srdce, zkušenost, vztahy,...).
V Hnutí jsem přes čtyři roky a často slyším, že lidé mluví o jedné či více Událostech, které se jim na cestě víry přihodily. Já sám si ani nevzpomínám na nějaké velké Setkání. Zároveň však musím říct, že setkáním s Bohem je pro mě téměř každá škola komunity, liturgie, akce Hnutí nebo prostě zážitek během dne, kdy si opravdu uvědomím sám sebe, protože zároveň s tím si uvědomím, jak moc závisím na Bohu a jak křehký je tento vztah z mé strany a jak pevný z Jeho. Mnohokrát jsem uzavřený a tato setkání si uvědomím až zpětně. On ale přichází v těchto „malých“ chvílích.
Co je pro mě škola komunity? Je to příležitost k setkání jak s Bohem, tak s přáteli, a především je to každotýdenní kopanec od Boha, který mi dává z lásky, aby mě pobídl k životu. Skrze školu komunity ve mně Bůh probouzí tuto zvědavost, která je tím, co mě pobízí, abych se díval, co se děje kolem mě, se mnou, a všechno to hodnotil.
Zároveň mi dává jistotu. Co způsobuje, že dokážu mluvit o Kristu nejen na škole komunity, ale když je příležitost, i s jinými lidmi? Je to jistota, kterou mi dává On. Tato jistota pramení v prvé řadě z poznání, ke kterému mě Hnutí a církev vybízí. Je to poznání na základě důvěry. Na škole komunity jsem pochopil, jak důležitá je důvěra, protože napřed musím důvěřovat, a jedině když s touto důvěrou půjdu za Ním, tak se skutečně dozvím, jak to skutečně je. Jaký On je.
Druhou věcí, která mi dává jistotu, je právě rozhovor s přáteli a svědectví lidí, kde vidím, že přes rozdíly (někdy dost velké :-) ) naše srdce směřují stejným směrem. Toto směřování, touha, může být něčím překryto, ale stále tam je.
Jak poznávám přítomnost Krista ve svém životě? Často je to ve vztazích. Nejednou se mi stalo, že mě někdo něčím naštval, zdánlivě mě ponížil, ukázal svou hloupost (na což jsem alergický) nebo mi ukázal tu mou (bez komentáře :-) ). První reakcí je chuť se od tohoto člověka prostě odříznout, a také jsem to nejednou udělal. V současné době je to ale velmi těžké, protože často vidím a uvědomuji si, že mě Kristus skoro fyzicky nutí, abych se nad tím více zamyslel a pustil Ho do problému, který nastal, aby mě (nás) uzdravil. Je to často dost nepříjemné, ale ve výsledku mi tím přináší neuvěřitelnou svobodu.
Dalším příkladem je moje práce, do které jsem nedávno (poprvé) nastoupil. Už za tuto krátkou dobu se k ní pojilo několik nelehkých rozhodování a ujasnění si kritérií. To, do čeho teď jdu, je pro mě nové a náročné. Vzbuzuje to ve mně stres, strach, nervozitu. Tyto pocity jsou ale utlumeny, protože právě výchova v Hnutí mi umožnila uvědomit si, co je důležité. Co po mně Kristus chce? Abych dělal podle svých, jím daných, schopností co nejlépe to, co je třeba v té době a na tom místě, kde právě jsem. Je možné, že v budoucnu dojde ke změně, že přijde výzva ke změně, na kterou budu muset nějak odpovědět, nějak se k ní postavit. Ve výsledku je nejdůležitější být s Kristem a oslavovat Ho co nejlepším využitím toho, co mi dal, tam, kde jsem v této chvíli. Jaké je toto „kde“, je pro mě samozřejmě důležité, zabírá to ale druhé místo. To mi dává možnost snažit se pracovat dobře, ale zároveň nebýt deprimován chybami, svírán obavami o výsledek a o názory lidí kolem mě.
Při zpětném pohledu tedy vidím, že Bůh skutečně používá společenství, tedy lidi v okolí, aby na sebe upozornil a vedl nás. Mě uvrhl do CL, za což Mu tímto děkuji :-)