Svědectví Jany Špitálské

Ráda bych se s vámi podělila prostřednictvím svého svědectví o kousek z toho, co formovalo můj život. Nejdřív krátký exkurz do nitra mé rodiny. Rodiče se vzali cca před 29 lety a krátce po svatbě se kvůli tátově práci přestěhovali do Prahy, takže tu žiji od svých 3 let. Byli jsme, dalo by se snad říci, klasickou českou rodinou. Převážná část rodiny ze strany táty pochází z Prahy, zatímco rodina mamky je z malého města na Moravě, Polné, asi 15 km daleko od Jihlavy. V mládí byla mamka vychovávána ve víře, ale později, a především pak v manželství s tátou, se vzdálila tomu, k čemu byla v mládí vedená. V roce 1994 se naši rozvedli, a tím se dost značně narušily vztahy mezi mnou a tátou vzhledem k okolnostem, které rozvod zapříčinily. Ze stejného důvodu se otci vzdálila i má o dva roky starší sestra Tereza. Nebyla jsem sto akceptovat, že člověk mému srdci nejbližší by mohl odejít od své ženy, dětí a jít si za svými zájmy. Postupně jsem ze svého života vytěsňovala roli otce. Tou dobou jsme společně se sestrou a mamkou začaly o to více jezdit do Polné, kde jsme jako malé trávily většinu prázdninového času a dělaly malé obtížisty našemu strejdovi, který právě randil s nastávající tetou. Ale i přesto nám byl vždy po boku a oporou.

O víře a Bohu jsem se dovídala především od polenské babičky Marie a dědy Bohouše, nicméně hlouběji zorientovaná jsem v této terminologii nebyla. Jako malá jsem chodila asi rok na náboženství a o Vánocích na půlnoční, asi jako většina, ale širší význam jsem této skutečnosti nepřikládala.

Zlom v našem životě nastal rok po rozvodu rodičů, v roce 1995. Jako předešlé roky, tak i tento rok jsme společně se sestrou trávily prázdniny u babičky a dědy v Polné. Po rozvodu byla Polná místem, kde jsme se cítily všechny milovány, a jak jsem uvedla v úvodu, byla místem, kde nám byla v určitém smyslu slova kompenzována i otcovská láska. V červenci roku 1995 jsme měli já společně se sestrou, strýcem a tetou autonehodu, při které přišla sestra o život. Po nehodě jsem zůstala po další tři měsíce v Polné/Jihlavě, kde jsem navštěvovala různé pooperační rehabilitace, abych mohla opět začít ťapkat po vlastních. Po návratu z nemocnice jsem prostřednictvím mamky byla konfrontovaná s tím, co se stalo mé sestře, tehdy mi bylo třináct let. Jak jsem už zmínila, nebyla jsem nijak religiózně ukotvená, ale má prvotní, a to dost negativní reakce a obvinění v souvislosti se skutečností, že nemám od této chvíle sestru, byla směřována směrem ke Kristu. Byl to právě On, který dopustil, aby se nám něco podobného stalo!

Po návratu domů, do Prahy, to byla právě ona touha pochopit, co se stalo, která vedla naše kroky do kostela zpět ke Kristu, skrze naše barrandovské přátele, od nichž jsme přijaly nabídku společně strávené neděle. Neuměla jsem si zvyknout na myšlenku, že jsem Terezu ztratila ze své blízkosti. Paradoxně to byl právě onen fakt, díky kterému jsme si teď blíž, i když to nijak neumenšuje přání držet ji za ruku. Ale umožňuje nám to jinou dimenzi společného vztahu.

S tátou jsem byla v kontaktu velmi sporadicky. Do Polné mi po nehodě napsal dopis a jednou se na mě přijel podívat do nemocnice, ale viděli jsme se málo.

S mamkou jsme vystřídaly několik kostelů, až jsme zakotvily u Salvátora, kde došlo k setkání s Andreou, Stefanem, Marcem a Luckou. Původní důvod mého „zdržení se“ právě v tomto kostele byl poněkud zištný, byl to jeden z místních ministrantů, do kterého jsem se zakoukala. Andrea mě hned při jednom z prvních setkání představil své přátelé a pozval mě na nějaký cykloden, který se měl konat následující víkend. Hned první den jsem si prohodily čísla s Luci a už na mostě jsme si vyměnily pár sms zpráv. S Andreou jsem se také domluvila na možnosti zpovědi a pravidelného setkávání, kde bylo možné probrat cokoliv. Tak jsem se mohla vždy odpíchnout od konkrétního problému a „jít dál“, aniž bych pokaždé vysvětlovala celé pozadí situace, které např. souviselo s tím, co mě trápilo.

Luci společně s dalšími mě pak pozvali na zahajovací den CL, kde jsem poprvé slyšela Lucčino svědectví. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla zůstat, byl skutečný zájem o můj život, mou rodinu, ale také jsem viděla snahu a přání Andrého a ostatních, abych se opět přiblížila otci, kterého jsem po cestě „poztrácela“.Chtěli, abych se k němu vrátila, především kvůli mně samotné, ale také v neposlední řadě kvůli němu. Měla jsem tendence dívat se na tátu podle toho, jak se choval a co v životě udělal především špatně, alespoň podle mého soudu, a z toho i vyvozovat jeho lásku ke mně. Jakoby se mezi to, co člověk dělá a jakou má hodnotu, mohlo dát rovnítko.

Snad už jen na závěr. Poklad, který jsem mezi přáteli, společně s mamkou, našla, by se mi jen těžko opouštěl, poklad, díky kterému jsem blíž jak tátovi, tak Tereze. Jdeme s mamkou dál po boku s hromadou „našich“ spolucestujících…